ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1367.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1367/2016- 46
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 25. 1. 2017 v neveřejném zasedání o dovoláních, která podali obvinění M. B. , a T. V. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2016, č. j. 3 To 2/2016-728, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 8/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítají .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 11. 2015, č. j. 50 T 8/2014-654, v trestní věci obviněných J. R., T. R., M. B. a T. V. byli obvinění M. B. a T. V. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále také jen „tr. zákoník“/) za jednání popsané pod body ad 1/, 13/ a 14/ výroku o vině, které spočívalo v tom, že s úmyslem obohatit se uvedením tabákových výrobků do oběhu bez úhrady spotřební daně, v rozsahu specifikovaném ve výroku rozsudku na území České republiky dopravovali a uskladnili řezaný tabák neoznačený tabákovými nálepkami, který byl určen pro použití v České republice, a tyto přepravy a skladování tabákových výrobků v rozporu s ustanovením §9 odst. 1, za použití §3 písm. l ) bod 4. zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, v tehdy účinném znění, zatajili před správcem daně, daňová přiznání ve stanovené době nepodali a České republice, zastoupené Celním úřadem pro Středočeský kraj a Celním úřadem pro Ústecký kraj, způsobili škodu na neuhrazené spotřební dani ve výši 1.608.600 Kč. Za to byli oba obvinění podle §240 odst. 2 tr. zákoníku shodně odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku soud ve věci uložil ochranné opatření – zabrání věcí nebo jiných majetkových hodnot, včetně věcí podrobně uvedených ve výroku rozsudku, zajištěných v souvislosti s trestnou činností obviněných při domovních prohlídkách provedených dne 14. 8. 2012.
O odvoláních obviněných M. B. a T. V. a o odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, podaném mimo jiné v neprospěch obou obviněných do výroků o trestech předmětného rozsudku, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze v rámci rozsudku ze dne 4. 3. 2016, č. j. 3 To 2/2016-728, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak ohledně těchto obviněných nabyl právní moci dne 4. 3. 2016 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, v němž byly zamítnuty jejich řádné opravné prostředky, napadli obvinění M. B. a T. V. následně dovoláními ve formě společného podání, v němž uplatnili důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obvinění (dovolatelé) namítli, že soudy obou stupňů jejich jednání nesprávně podřadily pod skutkovou podstatu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. K nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku z hlediska naplnění objektivní stránky daného trestného činu dospěly po chybném výkladu příslušných ustanovení zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném v době spáchání skutků (dále jen „zákon o spotřebních daních“), jestliže dovolatele označily za plátce spotřební daně a současně za osoby, které uvedly předmětné zboží (tabák) do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky, přičemž dopravu a uskladnění v rozporu s §9 odst. 1 za použití §3 písm. l ) bod 4. zákona o spotřebních daních, v tehdy platném znění, zatajili před správcem daně a nepodali ve stanovené době daňová přiznání. Dovolatelé trvají na tom, že jim žádná povinnost podat příslušné daňové přiznání a zaplatit daň nevznikla. Nebylo totiž prokázáno, že by byli osobami, které tabák podléhající spotřební dani uvedly do volného daňového oběhu. Jejich činnosti, tj. skladování, resp. dopravě tabáku, časově předcházel jeho dovoz do České republiky, který realizovala jiná osoba, a sice svědek T. Právě on jako dovozce do tuzemska uvedl tabák do volného daňového oběhu na území České republiky ve smyslu ustanovení §3 písm. l ) bod 3. zákona o spotřebních daních. Jemu (a nikomu jinému) tedy vznikla povinnost plátce daně.
Proto dovolatelé závěrem alternativně navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl , nebo aby ve věci vydal rozhodnutí, jímž je zprostí obžaloby.
K podaným dovoláním se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který námitky obviněných nepovažuje za opodstatněné. V uvedené souvislosti připomněl, že podle §3 písm. l ) bod 4. zákona o spotřebních daních, v tehdy platném znění, se uvedením do volného daňového oběhu rozumí každé skladování nebo doprava vybraných výrobků, u nichž se neprokáže, že se jedná o výrobky zdaněné, nebo pokud se neprokáže způsob jejich nabytí oprávněně bez daně. I kdyby tedy inkriminovaný neoznačený tabák nejprve do České republiky dopravoval svědek T., jak v rámci své obhajoby prosazovali dovolatelé, nejednalo se o tabák, u kterého bylo prokázáno, že se jedná o výrobek zdaněný, ani nebyl prokázán způsob jeho nabytí oprávněně bez daně. Jeho dopravou a skladováním tak dovolatelům podle §9 odst. 1 zákona o spotřebních daních vznikla povinnost tuto daň ve stanovené lhůtě přiznat a zaplatit. Pokud tak vědomě neučinili, naplnilo jejich jednání znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
Z výše rekapitulovaných důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud dne 6. 10. 2016 obhájci dovolatelů s upozorněním, že dovolatelé k němu mohou jeho prostřednictvím zaujmout vlastní stanovisko (tzv. repliku). Do nařízení neveřejného zasedání však eventuální další reakci z jeho strany neobdržel.
Obvinění M. B. a T. V. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byly mimo jiné zamítnuty řádné opravné prostředky (odvolání) obviněných proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byli uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázali. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na výklad obsahu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že shora uvedené námitky obviněných vůči právnímu posouzení stíhaného skutku jako zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byly uplatněny právně relevantně.
Nejvyšší soud jim však nepřiznal opodstatnění .
Dovolateli prezentovaný a poněkud zjednodušený výklad pojmu plátce daně podle zákona o spotřebních daních jako osoby povinné podat ve stanovené lhůtě řádné daňové přiznání a daň zaplatit, především odhlíží od zcela jasného výčtu okruhu takových osob v ustanovení §4 odst. 1 zákona o spotřebních daních i od jednoznačné definice uvedení vybraných výrobků (tedy i tabáku) do volného daňového oběhu podle §3 písm. l ) bod 4. téhož předpisu. Ty naopak zcela bezchybně interpretoval již soud prvního stupně zejména na str. 38 dole až 40 odůvodnění svého rozsudku. Nejvyšší soud k jeho správným právním úvahám přiměřeně odkazuje rovněž na vlastní usnesení velkého senátu trestního kolegia ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 15 Tdo 1671/2011. Citovaným rozhodnutím odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné dovolání obviněného, jenž byl uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že v osobním vozidle v rozporu s ustanovením §114 odst. 2 zákona o spotřebních daních úmyslně přepravoval nekolkovaný tabák v maloobchodním balení a 2 krabice s tabákem v neoznačených plastových krabičkách (celkem 70,5 kg), dále 47.800 ks neokolkovaných cigaret v krabičkách od cigaretových dutinek zn. Solid a 5 kartonů neokolkovaných cigaret zn. Europe Lights (1.000 ks), v úmyslu dát ho do prodeje, čímž došlo ke zkrácení spotřební daně z tabákových výrobků ve výši 192.558 Kč a daně z přidané hodnoty ve výši 38.512 Kč. Nejvyšší soud zde vyslovil právní názor, že přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku lze ve vztahu ke spotřební dani spáchat i úmyslným nepodáním přiznání k této dani při současném zatajení zdanitelného plnění, přestože pachatel nebo osoba, za niž jedná, je plátcem spotřební daně podle §4 odst. 1 písm. f/ zákona o spotřebních daních a §9 odst. 3 písm. e) tohoto zákona. Na tomto svém stanovisku nemá důvod cokoli měnit.
Z hlediska právního posouzení skutku je určující, že tabákové výrobky, které měli obvinění (dovolatelé) v držení, se mohou na území České republiky nacházet toliko s označením tabákovou nálepkou prokazující splnění daňových povinností. Mimo jiné i toto obecné pravidlo (§114 odst. 2 tr. zákoníku) obvinění porušili, neboť řezaný tabák, který převáželi a skladovali, požadovaným způsobem označen nebyl. Skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně tedy případně mohla obsahovat odkaz rovněž na další ustanovení zákona o spotřebních daních, nicméně i stávající vyjádření je namístě považovat za dostatečné a zjevně umožňující vyslovenou hmotněprávní kvalifikaci. Ta vyplývá z toho, že ačkoli obvinění vytýkaným způsobem nakládali se „zbožím“ s vědomím, že k jeho zdanění dosud nedošlo, ač tomu tak mělo být (tabákové výrobky byly při dopravě obviněnými již ve volném oběhu ve smyslu §9 odst. 1 zákona o spotřebních daních, přičemž je zřejmé, že na území České republiky buď musely být nějakým způsobem dopraveny, nebo zde musely být zhotoveny). Skutečnost, že předmětné tabákové výrobky sami nevyrobili ani je nedopravili do České republiky ze zahraničí, zde není rozhodná , neboť podle §4 odst. 1 písm. f), g) zákona o spotřebních daních je plátcem spotřební daně (mimo jiné) i fyzická osoba, která dopravuje nebo skladuje tabákové výrobky, aniž prokáže, že se jedná o vybrané výrobky pro osobní spotřebu, nebo uvádí do volného daňového oběhu vybrané výrobky, aniž prokáže, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné, nebo pokud neprokáže způsob jejich nabytí oprávněně bez daně; za daň pak společně a nerozdílně odpovídá také právnická nebo fyzická osoba, která se na uvedeném skladování nebo dopravě podílela. Tyto podstatné části zákona o spotřebních daních soudy činné ve věci aplikovaly.
To znamená, že obvinění M. B. a T. V. byli zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku uznáni vinnými právem. Nejvyšší soud jim proto nepřisvědčil v názoru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně byla založena na vytýkaných pochybeních jako důsledku nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že podaná dovolání byla opřena o námitky, které z hlediska uplatněného dovolacího důvodu postrádaly opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 1. 2017
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu