ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1486.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1486/2017-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 12. 2017 o dovolání podaném P. S. , roz. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2017, sp. zn. 7 To 93/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 13 T 206/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 13 T 206/2015, byla P. S. (dále jen obviněná) uznána vinnou dvojnásobným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) [jednání ad 1) – 2) a 3) – 14) výroku o vině], když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byla obviněná odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti osmi měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Oproti tomu byla obviněná podle §226 písm. b) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zproštěna obžaloby pro skutky, kterých se dopustila jednáním podrobně popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku [jednání ad 1) - 3)], v nichž byly obžalobou spatřovány dílčí útoky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestným činem. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 2 tr. ř. a §229 odst. 3 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody.
O odvolání obviněné rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 5. 2017, sp. zn. 7 To 93/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněné napadený rozsudek v jeho odsuzující části zrušil ve výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku [body 1) a 2) výroku], ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody učiněném podle §228 odst. 1 tr. ř. u poškozených M. D. a M. S. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté nově rozhodl tak, že obviněné za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku [jednání ad 3) - 14) výroku o vině v odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně], ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, uložil trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc v rozsahu zrušení vrácena soudu prvního stupně.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podala obviněná dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněná v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedla, že jej podává z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., přičemž dovoláním napadla pravomocný výrok o vině stran skutků, jak byly uvedeny ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně pod body 3) – 11) a 13) – 14), dále výrok o trestu z rozsudku soudu druhého stupně a související výroky o náhradě škody. Předně namítla, že škoda je hmotněprávní pojem a z hlediska trestněprávní odpovědnosti je třeba zabývat se tím, zda došlo či nikoli ke zmenšení majetku poškozených a v jaké částce, zejména pak s ohledem na aplikaci kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. V tomto ohledu obviněná namítla, že právě ve vztahu ke škodě a její výši soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily skutková zjištění, která jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním, přičemž soudy se neprávně vypořádaly právě s otázkou, o kolik se zmenšil majetek poškozených oproti stavu, než obviněné předali finanční prostředky. K jednotlivým bodům z odsuzující části výroku o vině poté v podrobnostech přednesla, kolik finančních prostředků přesně od jednotlivých poškozeným získala, kolik jim průběžně vrátila, a proč je tedy výsledná výše škody, jak k ní dospěly orgány činné v trestním řízení, nesprávná. Nadto u bodu ad 13) namítla, že nebyla ctěna zásada subsidiarity trestní represe, neboť poškozená V. T. se s nárokem na náhradu škody nepřipojila, necítí se být poškozena, avšak právě z iniciativy orgánů činných v trestním řízení je i v jednání obviněné vůči této poškozené spatřována trestná činnost. Dále rozvedla, že neměla v úmyslu někoho uvést v omyl, využít něčího omylu nebo zamlčet podstatné skutečnosti, přičemž poškození jí své finance svěřovali dobrovolně, opakovaně, nijak zvlášť se nezajímali, jak s nimi obviněná nakládá, a to čistě s vidinou vysokého zisku, který měl z poskytnutých financí plynout. Ve věci tudíž nelze dovodit naplnění subjektivní stánky předmětného zločinu. Nadto obviněná podotkla, že byla stejně jako další poškození podvedena panem T. (T.). Soudu druhého stupně poté vytkla, že se nikterak nevypořádal s odvolacími námitkami obviněné a nereflektoval rozpory ve výpovědích některých svědků, mj. A. O. a O. U. Jelikož se soud druhého stupně nedokázal přesvědčivě vypořádat s uplatněnými námitkami obviněné, mělo tímto postupem dojít k porušení práva obviněné na spravedlivý proces. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek soudu druhého stupně a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušil, současně aby zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl rozsudkem. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněná uplatňovala již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně. Rovněž je namístě připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dále pak, ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněné přitom částečně směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněná totiž soudům vytýkala nesprávné hodnocení důkazů (zejména některých svědeckých výpovědí, případně též vyhodnocení úlohy pana T.) a současně prosazovala vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněné vycházely. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani obviněnou namítanou přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Pokud obviněná opětovně jako v dřívějších fázích trestního řízení poukazovala, že se sama stala obětí podvodu ze strany pana T. (resp. osoby jménem V. T. V.), o kterém se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo zjistit žádné další relevantní informace, tak krom závěrů soudů prvního a druhého stupně, které tuto verzi považovaly za dosti nepravděpodobnou, resp. nevěrohodnou, Nejvyšší soud toliko podotýká, že zůstává s podivem, aby obviněná poskytovala finanční prostředky v nemalé výši osobě, kterou vlastně ani blíže nezná, nemá na ni kontakty, která se v P. objevuje de facto nahodile jen aby od obviněné vyzvedla peníze a kterou vyjma obviněné nikdo ze slyšených svědků, resp. spolupracovnice obviněné nikdy neviděl. Krom toho je nasnadě, aby si obviněná svého obchodního partnera byť alespoň v základních intencích prověřovala, pokud mu svěřuje finanční obnosy, přinejmenším pro eliminaci rizika, že se sama např. nepodílí na legalizaci výnosů z trestné činnosti, případně že peníze nepocházejí z trestné činnosti anebo nejsou k trestné činnosti určeny apod. S přihlédnutím k výše uvedenému a úvahám předestřeným např. na str. 39 rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 11 rozsudku soudu druhého stupně, nelze soudům vytýkat, že obhajobu obviněné vedenou v tomto směru považovaly za nevěrohodnou.
Právně relevantně s ohledem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poté obviněná uplatnila námitky, kterými rozporovala naplnění vybraných obligatorních znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, přičemž zejména namítala nesprávně zjištěnou výši škody a absentující zavinění. Dané námitky však Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými. Obviněná jednak zčásti opětovně rozporovala učiněná skutková zjištění, která však mají náležitou oporu v provedeném dokazování, jak již Nejvyšší soud uvedl dříve v tomto rozhodnutí, a dále pak vycházela z nesprávného předpokladu stran určení výše škody.
Nejvyšší soud v daném kontextu připomíná, že objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podvodu spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici, a tím vznikne na cizím majetku zákonem předpokládaná škoda a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Subjektivní stránka trestného činu podvodu poté vyžaduje úmyslné zavinění pachatele, přičemž postačí i úmysl nepřímý. V projednávané věci z hlediska subjektivní stránky, tedy samotného zavinění, soudy zcela přiléhavě uzavřely, že i kdyby snad uvěřily verzi obviněné, že peníze toliko investovala u pana T., musela být vzhledem ke všem relevantním okolnostem (zejména s ohledem na všechny dluhy a nehrazené závazky po splatnosti) přinejmenším srozuměna s tím, že pokud „investuje“ peníze způsobem, jaký sama popisovala, může dojít ke způsobení škody, přičemž tedy jednala v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Dále je namístě zdůraznit, že z hlediska určení výše škody u majetkového trestného činu zpravidla nemá význam majetkový prospěch, který získal poškozený z případné činnosti pachatele, pakliže šlo o navazující činnost, která přímo nesouvisela se škodnou událostí. Stran námitek, že soudy chybně dovodily výši způsobené škody, neboť (některým) poškozeným část finančních prostředků obviněná vrátila, tedy Nejvyšší soud nemůže přisvědčit interpretaci obviněné, že od poskytnutých finančních částek ze strany poškozených by měly být pro určení výše škody odečteny sumy, které obviněná poškozeným posléze vyplatila. Nelze totiž přehlédnout, že se v daných případech nejednalo o splácení poskytnutých půjček, nýbrž např. o odměny za odložení splatnosti půjček apod. Pokud si přitom strany (obviněná a poškození) neujednaly jinak, což z provedeného dokazování nevyplývá, tak se již nejednalo o splácení půjček a odečítání těchto od výsledné způsobené škody nemá opodstatnění.
Pokud se obviněná domnívala, že její jednání nemělo být právně kvalifikováno jako trestný čin, tak Nejvyšší soud stran otázky případné aplikace principu ultima ratio , resp. zásady subsidiarity trestní represe, připomíná, že došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva, správního práva, či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit práva poškozené osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012), kdy samotný princip ultima ratio nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně trestními zákony chráněných hodnot. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). V projednávané věci bylo podle Nejvyššího soudu zcela správně přihlédnuto ke skutečnostem, že se obviněná daného jednání dopouštěla delší dobu, opakovaně, vůči více osobám, z čehož taktéž rezultuje počet poškozených, resp. že svým jednáním způsobila značnou škodu. Její jednání již tedy naplňovalo znaky kvalifikované skutkové podstaty a bylo správně kvalifikováno jako zločin, přičemž nebylo možné dovodit, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům skutkové podstaty podle §209 tr. zákoníku. Irelevantní je poté námitka, že se V. T. v projednávané trestní věci nepřipojila s návrhem na náhradu škodu, neboť na jednání obviněné je třeba nahlížet ve vzájemných souvislostech a s přihlédnutím ke všem dílčím útokům, které byly rozhodné pro úvahy soudů v rámci celého trestního řízení a zvolení výsledné právní kvalifikace daného jednání obviněné.
Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, zcela přiléhavá.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněné odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 12. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu