ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1689.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1689/2016 -44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2017 o dovolání podaném D. E. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. 11 To 292/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 154/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 16 T 154/2015, byli obvinění D. E. a O. E., uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) spáchaném ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (ad I.), a dále byl D. E. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku (ad II.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný D. E. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále mu byla uložena přiměřená povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem. Rovněž mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působit jako statutární orgán v obchodních korporacích po dobu pěti let. Obviněný O. E. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti dvou měsíců, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále mu byla uložena přiměřená povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem. Výrokem podle §229 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podali D. E. a O. E. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. 11 To 292/2016, tak, že je jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal D. E. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
V tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně podotkl, že dovolání podává v souladu se Sdělením Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, k nepřípustnosti ústavní stížnosti, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání (dále jen Sdělení Ústavního soudu č. 40/2014 Sb.) , ve kterém bylo mj. předestřeno, že námitky stran porušení ústavních práv obviněného jsou vždy způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z hlediska ústavní konformity obviněný namítl porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále pak čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces spatřoval v tom, že soud druhého stupně zamítl jeho odvolání, přestože obviněný s žádným z poškozených sám nikdy nejednal, nebylo prokázáno jeho autorství k e-mailovým zprávám ze strany společnosti Tompora s. r. o., adresovaných poškozeným (v případě e-mailové korespondence nelze identitu pisatele nikdy garantovat), ani nebylo prokázáno, s kým vlastně poškození telefonovali či že by se obviněný na úkor poškozených neoprávněně obohatil. Soudům přitom vytkl, že jimi popisované machinace svým charakterem zcela přesahují osobní schopnosti, znalosti a zkušenosti obviněného. Tedy shrnuto, nebylo žádným způsobem prokázáno, že by se obviněný dopustil jakéhokoli aktivního jednání, které by mohlo být posuzováno jako trestný čin podvodu spáchaný ve spolupachatelství s jeho bratrem O. E. (což je zcela patrné zejména u skutku ad I., kde není ani zřejmé, v čem mělo spočívat aktivní podvodné jednání), a to ani ve formě nepřímého úmyslu. Za hlavního a výlučného pachatele předmětné trestné činnosti přitom označoval právě svého bratra, kterým byl de facto zneužit. Rovněž namítl, že nelze klást rovnítko mezi jeho pozici jednatele společnosti Tompora s. r. o. a mezi jeho trestní odpovědnost, resp. odpovědnost za protiprávní jednání O. E. Dále uvedl, že v době pracovní neschopnosti dal svému bratrovi plnou moc, aby jej ve všem zastupoval, avšak za jeho individuální (zvláště pak trestné) jednání nemůže být činěn odpovědným. Krom toho, u obou skutků svědci vypověděli, že jednali výhradně s O. E. Celkově obviněný shrnul, že předmětnou trestnou činnost má na svědomí jeho bratr O. E., který D. E. zneužil pro pozici tzv. bílého koně. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu druhého stupně věc k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve zrekapitulovala dosavadní vývoj předmětné trestní věci a dovolací námitky obviněného. Poté podotkla, že obviněný v rámci svého dovolání de facto opakoval námitky uplatněné již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Rovněž připomenula, že dovolací řízení není určeno k všeobecnému a komplexnímu přezkumu meritorního rozhodnutí. V této souvislosti poukázala, že obviněný toliko rozporoval proces provedeného dokazování a skutková zjištění, ke kterým soudy dospěly, přičemž tento druh námitek nespadá pod uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
V replice na uvedené vyjádření obviněný předestřel, že stranou argumentace státní zástupkyně zůstaly závěry vyplývající ze Sdělení Ústavního soudu č. 40/2014 Sb. V tomto ohledu obviněný považuje restriktivní pojetí dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za překonané, neboť námitky porušení práva na spravedlivý proces mají být vždy způsobilým dovolacím důvodem podle citovaného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podstata problému dle obviněného tkví v tom, že soudy sice provedly proces dokazování řádným způsobem, avšak formulace výroku je v diametrálním rozporu se skutečnostmi z provedeného dokazování vyplývajícími, což ve výsledku koliduje s ústavně garantovaným právem obviněného na spravedlivý proces. Zejména soud druhého stupně ignoroval řadu faktů stran skutečnosti, že obviněný nebyl odborně způsobilý k tomu, aby spáchal žalované skutky. Jinými slovy, byl to právě bratr obviněného (spoluobviněný v předmětné trestní věci), který byl po všech stránkách k páchání projednávané trestné činnosti kompetentní. Z uvedených důvodů tedy obviněný zůstává přesvědčen, že jeho dovolání bylo podáno zcela právem.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Předně je namístě podotknout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Byť tento přístup nelze přijmout absolutně a bez výjimky, a to zejména s ohledem na aktuální (a neustále se vyvíjející) judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, jakožto i s přihlédnutím k východisku, že dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu (na což obviněný ve svém dovolání upozorňoval), tak ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud pečlivě posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, a přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu dále shledal, že obdobné (resp. totožné) námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom takřka výhradně směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Byť obviněný argumentoval porušením práva na spravedlivý proces, jakož i dalších ústavně garantovaných práv, tak soudům toliko vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí, autorství e-mailových zpráv posílaných za společnost Tompora s. r. o., osobnostních předpokladů, znalostí a zkušeností pro páchání podvodné trestné činnosti apod.) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Zatímco orgány činné v trestním řízení jsou povinny hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, tak obhajoba obviněného byla de facto založena na pravém opaku, kdy její snahou bylo každý jednotlivý důkaz izolovat zvlášť a snáze jej pak podrobit kritice a zpochybnit. Nejvyšší soud v daných souvislostech dále připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010).
Pokud obviněný namítal absenci subjektivní stránky skutkové podstaty podle §209 tr. zákoníku, tak i v tomto ohledu de facto rozporoval závěry provedeného dokazování a skutková zjištění. Soudy přitom shromáždily dostatečné množství důkazů, ze kterých bylo možné dovodit, že obviněný jednal od počátku s úmyslem obohatit se na úkor jiných, zejména pak s přihlédnutím k finanční situaci společnosti Tompora s. r. o., jakož i k okolnostem, za kterých došlo k prodeji obchodního podílu společnosti Tompora s. r. o. Provedené důkazy tak ve výsledku mohly ve vzájemných souvislostech prokázat, že obvinění D. E. a O. E., resp. D. E. v případě skutku ad II., jednali od počátku s úmyslem obohatit se na poškozených. Právní kvalifikace jednání obviněných jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (ad I.), a §209 odst. 1 tr. zákoníku (ad II.), ke které dospěly soudy prvního a druhého stupně, se tak Nejvyššímu soudu jeví jako zcela přiléhavá. Soud druhého stupně poté nikterak nezpochybňoval, že řídící a hlavní osobou v realizaci podvodného plánu byl právě bratr obviněného O. E., avšak tato skutečnost (s přihlédnutím k dalším okolnostem případu) nezbavuje D. E. odpovědnosti za protiprávní jednání, které je mu přičítáno a jež bylo v řízení před soudy prvního a druhého stupně bez důvodných pochybností prokázáno v rozsahu nezbytném pro učiněná rozhodnutí.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 1. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu