ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1748.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1748/2016-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2017 o dovolání, které podal obviněný H. U. R. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 12 To 199/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 T 159/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 17 T 159/2014, byl obviněný H. U. R. uznán vinným ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §196 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku a §48 odst. 4 písm. i) trestního zákoníku byla obviněnému uložena povinnost v průběhu stanovené zkušební doby podle svých schopností a možností uhradit dlužné výživné a řádně platit běžné výživné.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 12 To 199/2016 , jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu částečně zrušil napadený rozsudek, a to pouze ve výroku o přiměřené povinnosti podle §81 odst. 2 trestního zákoníku, a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §82 odst. 2 trestního zákoníku přiměřenou povinnost spočívající v tom, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil dlužné výživné.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle obviněného nebyl naplněn znak zavinění, a to vzhledem k jeho věku, zdravotnímu stavu i naprostému krachu podnikání. Poukázal na to, že z důvodu probíhající exekuce nebylo možné disponovat finančními prostředky, protože veškerý jeho majetek byl exekučně zabaven. Stálý příjem si nebyl schopen zajistit vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu, kdy trpí chronickým astmatem. Obviněný dále namítl, že má ještě další dvě nezletilé děti, jejichž matka je invalidní. Životní úroveň jeho syna je podle obviněného vyšší než jeho. Obviněný se domnívá, že je na místě přeformulovat dosavadní postuláty týkající se trestného činu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku tak, že soudy musí zkoumat, zda existují smysluplné nebo vůbec žádné návrhy na výkon rozhodnutí, jak s nimi bylo naloženo a zda všechny mimosoudní prostředky byly ve věci vyčerpány. Dříve movití otcové s vysokým výživným podle obviněného rozhodně nevnímají výkon soudu ani policie při trestním stíhání jako výkon spravedlnosti, ale jako obrazné „kopání do mrtvol“. Bezbřehá trestní represe podle §196 trestního zákoníku pak jistě není konformní ani s trvale udržitelným demografickým vývojem.
Obviněný z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného, a ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu, využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce či naopak vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný H. U. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Praze ani Okresního soudu Praha-západ netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal. Přitom vyhodnotil jejich obsah a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu) jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Beze zbytku se vypořádal s odvolacími námitkami obviněného. Ty byly v převážné části totožné s námitkami dovolacími. Je třeba konstatovat, že oba soudy podrobně a přesvědčivě vyvrátily obhajobu obviněného, zabývaly se zkoumáním jeho výdělkových možností a majetkových poměrů. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného byla založena částečně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Proto se zde míjela s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit tu její část, která se dovolává aplikace zásady subsidiarity trestní represe, poukazujíce na nedostatek tzv. společenské škodlivosti přisouzeného jednání ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku. Pokud obviněný poukazoval na absenci zavinění, činil tak především poukazováním na své neutěšené majetkové poměry, čili v podstatě polemizoval se skutkovými závěry obou rozhodujících soudů.
Nejvyšší soud shledal, že zjištěný skutkový stav odpovídá všem zákonným znakům skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku. Jak dále Nejvyšší soud zjistil, nebylo uplatnění materiálního korektivu z důvodu, že se nejedná o případ společensky škodlivý, který neodpovídá ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům takového trestného činu, na místě. Účelem výživného v daných souvislostech je zabezpečení potřeb dítěte, které není v rozhodné době výdělečně činné a je závislé na plnění vyživovací povinnosti jiného. Jestliže pachatel vyživovací povinnost bezdůvodně neplní, vyjadřuje tím nejen svůj postoj k plnění zákonných povinností, ale i skutečný vztah ke svému dítěti. Dítě závislé na plnění vyživovací povinnosti jiné osoby si nemůže obstarat prostředky pro svou výživu vlastní výdělečnou činností a nemůže ani přizpůsobovat své potřeby představám pachatele o rozsahu vyživovací povinnosti. Jestliže s ohledem na majetkové poměry obou rodičů a s přihlédnutím k potřebám nezletilého syna bylo v opatrovnické řízení v roce 2015 stanoveno výživné v částce 4.000 Kč měsíčně, stalo se tak zcela důvodně a pokud ve stávajícím trestním řízení nalézací soud vymezil tuto částku shodně, učinil tak po vlastním přezkumu a tudíž vyhodnocení všech relevantních důkazů v tomto trestním řízení provedených. Nejvyšší soud podotýká, že obviněný, přestože byl ochoten přes deklarování svých údajně velmi neutěšených majetkových poměrů, zavázat se k saturování části životních nákladů svým dalším nezletilým dětem, stejný postoj nezaujal vůči dříve narozenému nezletilému synovi a po velmi dlouhou dobu nepřispěl na jeho výživu, byť třeba symbolickou částkou. Přitom o své vlastní vůli vzdal se pomoci úřadu při hledání zaměstnání. Situace na trhu práce nebyla natolik kritická, že absolutně neumožňovala opatřit si pracovní činností příjem, který by alespoň v minimálním rozsahu umožňoval obviněnému participovat na jeho rodičovských povinnostech. Nemůže obstát jeho námitka, že nemohl sehnat zaměstnání v jeho vysoce kvalifikovaném oboru. On totiž potřeboval určitý, byť třeba minimální příjem proto, aby se spolupodílel na plnění základní rodičovské povinnosti, uspokojování životních potřeb nezletilého dítěte. V takovém případě nelze trvat v podstatě sobecky pouze na takové práci, která by odpovídala dosažené vysoké kvalifikaci. Zdravotní stav obviněného ho přitom limitoval naprosto nepodstatně, jak konstatovaly správně soudy. Vzhledem k povaze jeho zdravotních potíží toliko při manuální práci v prašném prostředí.
Z hlediska spodní hranice trestnosti se případ obviněného neodlišuje od běžných případů, které je nezbytné postihovat prostředky trestního práva.
Z těchto důvodů proto nebyl na místě závěr, že by jednání obviněného nebylo společensky škodlivé a že by postačovalo případně dovodit jeho odpovědnost za neplnění svých povinností podle jiného právního předpisu.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 25. 1. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu