ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1807.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1807/2016-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 1. 2017 o dovolání, které podal obviněný M. B. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 7 To 125/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 T 164/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2016, sp. zn. 7 T 164/2015, byl obviněný M. B. uznán vinným ze spáchání jednak přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, jednak přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl podle §358 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným v rozsudku specifikovanou škodu a podle §229 odst. 2 trestního řádu byl jeden z poškozených odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného a státní zástupkyně proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 7 To 125/2016 , jímž z podnětu odvolání obviněného a státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) trestního řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a), b) trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného na upraveném skutkovém základě, že
„ačkoliv mu byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2014, sp. zn. 2 T 7/2004 pro skutek kvalifikovaný m.j. jako trestný čin výtržnictví dle §202 odstavec 1 tr. zákona uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, který vykonal vazbou dne 21. 6. 2004,
přesto dne 4. 4. 2015 kolem 15:45 hodin v O.-P., ulici V., u domu, vědom si následků takového počínání, záměrně polil akcelerantem hoření přední kapotu osobního motorového vozidla zn. BMW majitele R. H., jež bylo zaparkováno u krajnice vozovky a poté vůz zapálil, v návaznosti na což došlo k plamennému hoření na vozidle a tím z technického hlediska k jeho zničení, přičemž v důsledku poškození palivového systému automobilu hořící palivo vyteklo pod před ním stojící osobní motorové vozidlo zn. Škoda Octavia majitele J. Z., kde došlo k poškození spodní části zadního nárazníku a k ohoření elektrického vedení k zásuvce tažného zařízení a k proděravění hadice od nádrže paliva motoru, kterýmžto jednáním způsobil R. H. škodu ve výši 76.400,- Kč a J. Z. škodu ve výši 7.076,- Kč, kdy následkem požáru došlo rovněž k poškození místní komunikace v majetku Správy silnic Moravskoslezského kraje, středisko O., což si ze strany uvedeného subjektu vyžádalo opravy v rozsahu 19.605,- Kč“,
uznal vinným ze spáchání jednak z přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, jednak přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, a podle §358 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a osmi měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným v rozsudku specifikovanou škodu a podle §229 odst. 2 trestního řádu byl jeden z poškozených odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Ve vztahu k přečinu výtržnictví §358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku obviněný namítl, že z popisu skutku v rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, čím měl naplnit danou skutkovou podstatu, neboť z něj nevyplývá, že by svým jednáním měl narušit veřejný klid či pořádek, a nevyplývá z něj ani závěr, že by k události došlo na místě veřejnosti přístupném. Podle obviněného neobsahuje skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, a proto bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Obviněný dále namítl, že stěžejní důkaz v podobě kamerového záznamu, o který soud opírá jeho vinu, byl proveden teprve odvolacím soudem, namísto toho, aby věc byla vrácena soudu nalézacímu k doplnění dokazování. Obviněný v takovém postupu spatřuje porušení práva na přezkum zásadních závěrů soudu. Ze zajištěného kamerového záznamu navíc nelze ztotožnit osobu, jež měla vozidla zapálit, neboť záznam je nekvalitní. Ze záznamu je patrné pouze to, že pachatel měl na sobě podobné oblečení, jaké měl na sobě v rozhodné době obviněný. Za této situace je závěr o vině v rozporu se zásadou in dubio pro reo.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zcela zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2016, č. j. 7 To 125/2016-809, a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k dovolání uvedla, že bez jakýchkoliv pochybností je možné konstatovat, že skutek, tak jak byl popsán, vykazuje veškeré zákonné znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, a to včetně znaku místa veřejnosti přístupného. Z popisu skutku je totiž zřejmé, že k jednání obviněného došlo v O.-P. na ulici s obytnou zástavbou, kudy vede vozovka, při jejímž okraji parkují vozidla. Jde o místo, kam má přístup široký okruh individuálně neurčených osob, neboť ulice s obytnými domy, kde parkují auta, je místem účelově sloužícím k pohybu osob zde žijících i dočasně se zde zdržujících. Vzhledem ke způsobu provedení a dalším okolnostem se jednání obviněného širšího okruhu osob dotklo, neboť je ohrozilo, rušilo klid a vyvolávalo u nich obavy. Podle státní zástupkyně ve věci nedošlo ani k vadám důkazního řízení. Odvolací soud provedl kamerový záznam za situace, kdy tento ze strany nalézacího soudu proveden nebyl, ačkoliv o něj soud prvního stupně opřel závěr o vině. Odvolací soud tak pouze odstranil vadu dokazování. Jeho postup nebyl pro obviněného překvapivý a nevybočil z mezí spravedlivé procesu. Pokud jde o další námitky směřující proti správnosti hodnocení důkazů, pak podle státní zástupkyně nemohou naplnit uplatněný dovolací důvod.
Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Obviněný M. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ani Okresního soudu v Ostravě netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal. Přitom vyhodnotil jejich obsah a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu) jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně zásadních výhrad. Beze zbytku se vypořádal s odvolacími námitkami obviněného. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného byla založena částečně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Proto se zde míjela s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Nejvyšší soud konstatuje, že důkazní řízení před odvolacím soudem proběhlo zákonně, když tento soud napravil určité pochybení nalézacího soudu, spočívající v nepřehrání kamerového záznamu. Neopodstatněná je námitka obviněného, že šlo pro něho o nepředvídatelný, neočekávaný důkazní postup. Důkazně nejvýznamnější část onoho záznamu byla zhmotněna ve fotografiích, dokumentujících oblečení pachatele. Obviněný jeho obsah i důkazní hodnotu znal, nešlo o situaci, kdy by byl postaven při doplnění dokazování u odvolacího soudu před důkazy jemu do té doby zcela neznámé, vyžadující přípravu reakce obhajoby.
Z popisu skutku ve výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu se jednoznačně podává, kde k jeho spáchání došlo, totiž v uliční zastavěné části města, přístupné širokému individuálně neurčenému okruhu osob. Naplnění pojmu „místo veřejnosti přístupné“ skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku není podmíněno přítomností těchto osob, vyžaduje se pouhá možnost jejich výskytu. Rovněž je jasně popsáno, v čem skutek spočíval. Šlo o jednání, zásadně a hrubě vybočující z obvyklého a očekávatelného životního chodu na daném místě, mající nebezpečně ohrožující charakter pro tělesnou integritu lidí s možnými devastujícími účinky na nemovitých statcích. Bylo proto i způsobilé k vyvolání akutního pocitu stresu. Tato charakteristika proto oprávněně vedla k závěru o naplnění pojmu „výtržnost“ skutkové podstaty výše jmenovaného přečinu.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné námitky v části dovolání obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 18. 1. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu