ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.263.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 263/2017-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2017 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného M. R. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 3 To 358/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 76/2016, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se ruší usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 3 To 358/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Ostravě, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. 1 T 76/2016, byl obviněný M. R. uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se podle tohoto soudu dopustil tím, že:
dne 5. 9. 2015 kolem 13:25 hodin v O., okr. F.-M., na Lysé hoře na pěšině v Národní přírodní rezervaci Mazák, s vědomím, že se nachází v této přírodní rezervaci a nesmí přes tuto přecházet, když byl o tom téhož dne při stoupání na Lysou horu spraven strážci přírody, poté co jej při sestupování z Lysé hory strážce přírody S. R., viditelně označený logem Chráněné krajinné oblasti Beskydy a nápisem Stráž přírody na levém rukávu a státním znakem České republiky s nápisem Ochrana přírody a krajiny České republiky připevněným na hrudi oblečené bundy, vyzval při výkonu kontroly dodržování předpisů o ochraně přírody a krajiny k zastavení, na výzvu nereagoval, a když kolem S. R. procházel, v úmyslu nepodrobit se kontrole, nejprve S. R. odstrčil ramenem na M. Š., poté jej osočil, že M. Š. napadl, a následně jedenkrát udeřil pěstí proti hlavě S. R., který úder svou pravou rukou vykryl, načež se po krátkém přetlačování vytrhl z úchopu S. R., který se jej v souladu se svým zákonným oprávněním dle §81 odst. 7 písm. d) zákona o ochraně přírody, snažil zadržet, a z místa společně s M. Š. utekli.
Za uvedený přečin Okresní soudu ve Frýdku-Místku uložil obviněnému podle §325 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon uloženého trestu u obviněného podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §67 odst. 2 písm. b), §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněnému uložil peněžitý trest ve výši 40 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činila 400 Kč, tedy celkem ve výši 16.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, obviněnému stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíce.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. 1 T 76/2016, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a uložených trestech. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozhodnutím ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 3 To 358/2016, tak, že podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §222 odst. 2 tr. ř. trestní věc obviněného, pro skutek spočívající v tom, že:
dne 5. 9. 2015 kolem 13:25 hodin v O., okr. F.-M., na Lysé hoře na pěšině v Národní přírodní rezervaci Mazák, s vědomím, že se nachází v této přírodní rezervaci a nesmí přes tuto přecházet, když byl o tom téhož dne při stoupání na Lysou horu spraven strážci přírody, poté co jej při sestupování z Lysé hory strážce přírody S. R., viditelně označený logem Chráněné krajinné oblasti Beskydy a nápisem Stráž přírody na levém rukávu a státním znakem České republiky s nápisem Ochrana přírody a krajiny České republiky připevněným na hrudi oblečené bundy, vyzval při výkonu kontroly dodržování předpisů o ochraně přírody a krajiny k zastavení, na výzvu nereagoval, a když kolem S. R. procházel, v úmyslu nepodrobit se kontrole, nejprve S. R. odstrčil ramenem na M. Š., poté jej osočil, že M. Š. napadl, a následně jedenkrát udeřil pěstí proti hlavě S. R., který úder svou pravou rukou vykryl, načež se po krátkém přetlačování vytrhl z úchopu S. R., který s jej v souladu se svým zákonným oprávněním dle §81 odst. 7 písm. d) zákona o ochraně přírody, snažil zadržet, a z místa společně s M. Š. utekli,
postoupil k projednání a rozhodnutí Městskému úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí, neboť žalovaný skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek.
Proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 3 To 358/2016, podal nejvyšší státní zástupce (dále jen dovolatel) dovolání v neprospěch obviněného z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), f) tr. ř.
Dovolatel rekapituluje dosavadní průběh řízení, uvádí, že soud druhého stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že proti sobě stály dvě skupiny výpovědí, na jedné straně výpovědi poškozeného S. R. a jeho přítelkyně V. B. a na druhé straně výpovědi obviněného a svědka M. Š. Podle soudu druhého stupně je třeba vyhodnotit okolnosti zastavení obviněného poškozeným, když tento připustil, že neměl na prokazování svojí příslušnosti k stráži přírody čas, takže v tomto kontextu je třeba hodnotit výpověď obviněného a fotodokumentaci pořízenou při konfliktu (viz č. l. 23), ze které není zřejmé, že by poškozený měl na sobě jakékoliv označení stráže přírody a že by byl oblečen do stejnokroje stráže přírody. Uvedenou skutečnost je třeba podle soudu druhého stupně hodnotit ve prospěch obviněného, stejně tak skutečnost, že obviněný nesplnil povinnost vyplývající z ustanovení §81a písm. a) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ve znění pozdějších předpisů, když neprokázal svojí totožnost. Zároveň poukazuje na neexistenci jakéhokoliv tabulky či zábrany zakazující vstup do přírodní rezervace Mazák. Podle soudu druhého stupně nebylo tedy prokázáno, že by obviněný užil násilí vůči poškozenému v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby.
Podle dovolatele nelze závěry soudu druhého stupně akceptovat. Rozebírá, jaký přečin byl ve skutku, kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně, spatřován. Zdůrazňuje, že soud prvního stupně při provádění důkazů a jejich hodnocení dodržel ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., kdy své závěry velmi pečlivě a přesvědčivým způsobem odůvodnil. Soud druhého stupně přesto zásadním způsobem změnil hodnocení klíčových důkazů a dospěl k opačným skutkovým závěrům týkajících se posouzení předmětného děje, přičemž tak učinil v rámci veřejného zasedání, při kterém konstatoval toliko rejstřík trestu obviněného a výpis z databáze CESO. Takovým postupem si ovšem soud druhého stupně nemohl vytvořit podklad pro vyvození opačných skutkových závěrů, než ke kterým dospěl soud prvního stupně. Naznačeným postupem došlo k porušení ustanovení §263 odst. 7 tr. ř., jenž stanoví základní podmínky, za kterých může soud druhého stupně změnit či doplnit skutkové závěry soudu prvního stupně.
Soud druhého stupně neprovedl v rámci odvolacího řízení žádné nové pro věc podstatné důkazy, ani takové důkazy nezopakoval, ale toliko přehodnotil stěžejní důkazy provedené před soudem prvního stupně, čímž porušil zásadu bezprostřednosti. Tímto postupem naplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, neboť skutková zjištění a na ně navazující právní závěry soudu prvního stupně se dostaly do extrémního rozporu.
Dovolatel dále namítá, že soud druhého stupně zejména dostatečným způsobem neodůvodnil, proč jednostranně vycházel z výpovědí obviněného a svědka M. Š., a naopak nezohlednil výpovědi poškozeného a svědkyně V. B., když nelze pominout, že jejich výpovědi i do jisté míry podporuje i výpověď samotného svědka M. Š. Pokud je poukazováno soudem na skutečnost, že nebyla řádně označena rozdvojující se lesní cesta, tak nebylo přihlédnuto k obsahu výpovědi poškozeného a svědkyně V. B., kteří vypověděli, že obviněného a svědka M. Š. kontrolovali téhož dne na stejném místě při cestě na Lysou horu, přičemž jim sdělili, že se jedná o přírodní rezervaci a že se přes toto místo nesmí procházet. Přesto obviněný a svědek M. Š. uvedený zákaz při zpáteční cestě porušili. Současně si obviněný a svědek M. Š. byli vědomi, že poškozený a svědkyně V. B. jsou strážci přírody, protože proti nim zasahovali při cestě na Lysou horu, což vyplývá i z výpovědi obviněného, který připustil, že byli při cestě na Lysou horu zastaveni. Naopak svědek M. Š. toto nepřipustil, což představuje jistý rozpor mezi jeho výpovědí a výpovědí spoluobviněného.
Hodnocení pořízené fotodokumentace soudem druhého stupně je podle dovolatele nepřesné a extrémně vadné. V tomto směru odkazuje na skutečnost, že na pořízených fotografiích je poškozený zachycen tak, že je k svědkyni natočen pravým ramenem a zády. Z pořízené fotodokumentace stráže přírody (viz č. l. 84) je zřejmé, že služební odznak a nášivka jsou na levé přední straně části oblečení, včetně služebního odznaku. Proto na pořízené fotodokumentaci konfliktu nemohly být logicky zachyceny. Pořízená fotodokumentace konfliktu také podporuje tvrzení svědkyně o tom, že jí svědek M. Š. úmyslně vstupoval před objektiv, aby nemohla konflikt zachytit.
Ohledně nutnosti prokázat příslušnost poškozeného ke stráži přírody prostřednictvím průkazu stráže přírody soud druhého stupně nevzal v úvahu konkrétní okolnosti případu. Obviněný a svědek M. Š. věděli, že poškozený a svědkyně V. B. jsou stráže přírody, neboť již jednou jimi byli kontrolováni, přesto běželi přes přírodní rezervaci. Skutečnost, že se poškozený nemohl prokázat průkazem stráže přírody, byla vyvolána chováním obviněného a nelze ji přičítat k tíži poškozeného. Za dané situace by trvání na prokázání totožnosti stráže přírody fakticky znamenala znemožnění zadržení obviněného, když z povahy věci je téměř vyloučeno, aby úřední osoba, která běží za pachatelem deliktu, zároveň předkládala služební průkaz.
V závěru podaného dovolání dovolatel uvádí, že pokud měl soud druhého stupně pochybnosti o výpovědi poškozeného a svědkyně V. B. nic mu nebránilo v tom, aby je osobně vyslechnul. Jejich výslech mohl zaměřit na objasnění toho, zda zjišťovali totožnost dalších turistů, kteří uvedeného dne vstupovali do přírodní rezervace, zda nemá svědkyně k dispozici ještě nějaké fotografie konfliktu, kdy mohlo dojít i k předložení bundy a tuto mohl soud srovnat s předloženými fotografiemi na č. l. 23. V úvahu také připadal výslech nadřízeného poškozeného a svědkyně V. B. k tomu, jak si uvedení plní své povinnosti a zda v minulosti byly zjištěny nějaké nedostatky v jejich činnosti. V úvahu pak připadaly i další důkazy, např. výslechy svědků, kteří byli uvedený den kontrolování poškozeným a svědkyní, pokud by se je podařilo ztotožnit.
Existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem prezentovaným soudem druhého stupně a současně porušení ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. podle dovolatele zakládá existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V závěru podaného dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínek §265p odst. 1 tr. ř., zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 3 To 358/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. I pro případ jiného rozhodnutí vyjádřil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné §265a odst. 1, 2 písm. d) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [(§265d odst. 1 písm. a) tr. ř., §265p odst. 1 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentací má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolací důvod zde spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 2 písm. c), d), f) a g) tr. ř., kterým soud přesto rozhodl.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu je třeba konstatovat, že existence extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci, jenž byl zjištěn soudy a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V dané věci soud druhého stupně rozhodl podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. o postoupení trestní věci obviněného M. R. k projednání a rozhodnutí Městskému úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí, neboť skutek by mohl být posouzen jako přestupek. Nejvyšší soud shledal, že pro tento postup ze strany soudu druhého stupně nebyly splněny zákonné podmínky. V předmětné věci soud prvního stupně uznal obviněného vinným skutkem, pro který byla podána obžaloba, když v tomto skutku spatřoval naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Soud druhého stupně, jenž projednával podané odvolání obviněného, ve veřejném zasedání rozhodl o postoupení věci podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř., když dospěl k závěru, že ve věci se nejedná o trestný čin, ale skutek by mohl být posouzen jiným orgánem jako přestupek. Postup soudu druhého stupně v předmětné věci je v rozporu s ustanovením §263 odst. 7 tr. ř., neboť závěr, že se nejedná o trestný čin a že skutek by mohl být posouzen jako přestupek vztahoval k jiným skutkovým zjištěním, než která učinil soud prvního stupně.
Postup odvolacího soudu při změně nebo doplnění skutkových zjištění upravuje, jak již bylo naznačeno, ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. Podle tohoto ustanovení z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem, přičemž tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Dále z citovaného ustanovení vyplývá, že odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud ve veřejném zasedání znovu provedl. Jedná se o projev zásady bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.), tedy toho, že důkazy nejlépe zhodnotí ten, kdo měl nejbližší a nezprostředkovaný dojem z jeho provádění (blíže viz Šamal P. a kol., Trestní řád, Komentář, II. díl. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3121). Pokud se týká důkazů provedených před odvolacím soudem, musí se jednat o důkazy, které se týkají a mají vztah ke skutkovým zjištěním. Takto soud druhého stupně v dané věci nepostupoval. Z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 16. 11. 2016 vyplývá, že soud doplnil dokazování tím, že konstatoval opis rejstříku trestu obviněného a výpis z databáze CESO. Jednalo se tedy o důkazy, které se vztahují k osobě obviněného a mají svůj význam zpravidla toliko při úvahách o trestu. Jiné důkazy soud druhého stupně neprovedl, přičemž následně dospěl k závěru, že se nejedná o předmětný trestný čin, nýbrž by se mohlo jednat o přestupek. Své závěry ovšem soud druhého stupně opřel o jiné skutkové závěry, než jaké učinil soud prvního stupně (jiné hodnocení výpovědi poškozeného, fotografií incidentu), aniž by provedl nějaké důkazy vztahující se ke skutkovým zjištěním a to ať již nové důkazy neprovedené před soudem prvního stupně či důkazy provedené před soudem prvního stupně. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že §259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 7 tr. ř. s výhradou zákazu reformace in peius podle §259 odst. 4 tr. řádu a limitů stanovených v §259 odst. 5 tr. ř. připouští, aby odvolací soud změnil skutková zjištění soudu prvního stupně toliko za předpokladu, že sám provede důkazy bez zřetele na to, zda jde o důkazy nové nebo důkazy předtím provedené již soudem prvního stupně (srov. blíže rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1274/2016 ze dne 19. 10. 2016, obdobně nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3235/15-I. ze dne 26. 4. 2016, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 307/2016 ze dne 16. 3. 2016). Proto lze považovat námitky dovolatele za opodstatněné.
Ohledně dalších námitek, které se vztahují k existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem zjištěným soudem druhého stupně a provedenými důkazy je třeba uvést, že dovolatel je uplatnil právně relevantním způsobem. Předmětná argumentace má své opodstatnění a souvisí s tím, že soud druhého stupně hodnotil jinak provedené důkazy než soud prvního stupně, aniž by sám provedl v rámci odvolacího řízení nějaké důkazy podstatné pro objasnění skutkového stavu, čímž porušil zásadu bezprostřednosti obsaženou v §2 odst. 12 tr. ř. K argumentaci dovolatele vztahující se k otázce prokázání totožnosti poškozeného k stráži přírody lze uvést, že předmětná námitka se týká naplnění skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jedná se tedy o otázku hmotněprávního posouzení skutku. Jak je patrno z rozhodnutí soudu druhého stupně tento vyslovil právní názor, že poškozený se neprokázal před konfliktem s obviněným průkazem stráže přírody, čímž nesplnil svoji povinnost podle §81a písm. a) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny v platném znění. Aniž by to soud druhého stupně výslovně uvedl, lze z jeho následného postupu dovodit, že podle jeho názoru tedy v okamžiku incidentu neměl poškozený postavení úřední osoby. Závěr soudu druhého stupně nemůže bez dalšího obstát a je třeba ho považovat za předčasný. Především je třeba zdůraznit, že ze skutkového stavu, který zjistil soud prvního stupně a ze kterého je nutno vycházet, když soud druhého stupně neprovedl žádné relevantní dokazování v rámci odvolacího řízení, je nepochybné, že obviněný věděl, že jedná se stráží přírody (blíže viz skutkové závěry soudu prvního stupně na str. 6 rozsudku). Pokud se týká samotné skutečnosti, že poškozený se před vlastním incidentem neprokázal průkazem stráže přírody, je třeba uvést následující. Podle §81a odst. 1 písm. a) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny v platném znění, stráž přírody je při své činnosti povinna prokázat se průkazem stráže přírody a nosit služební odznak. Při posuzování splnění této povinnosti ze strany poškozeného je třeba vzít v úvahu konkrétní situaci na místě činu. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně se podává, že obviněný měl být kontrolován poškozeným a svědkyní V. B. při výstupu na Lysou horu, obviněnému se představili, kdy poškozený měl mít oblečení označeno viditelným logem Chráněné oblasti Beskydy a nápisem stráž přírody na levém rukávu bundy a státním znakem České republiky s nápisem Ochrana přírody a krajiny připevněným na hrudi oblečené bundy (viz skutkové závěry soudu prvního stupně). Následně měl poškozený a svědkyně V. B. při cestě z Lysé hory potkat obviněného a svědka M. Š., přičemž poškozený chtěl obviněného zastavit. Tento na jeho výzvu nereagoval a poškozeného odstrčil a došlo k fyzickému konfliktu, kdy poškozený se měl jako stráž přírody opětovně představit. Samotný obviněný a svědek M. Š. dokonce hovoří o tom, že z L. h. běželi a poškozený se je snažil zastavit. Za této situace je třeba mít za to, že poškozený fakticky nemohl splnit povinnost podle §81a odst. 1 písm. a) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny v platném znění, spočívající v povinnosti prokázat se průkazem stráže přírody z objektivních důvodů, přičemž to bylo právě aktivní jednání obviněného, které poškozenému zabránilo ve splnění uvedené povinnosti, když ovšem ze skutkového stavu, který byl zjištěn soudem prvního stupně, není pochyb o tom, že obviněný si byl vědom, že jedná se stráží přírody a že musí jeho výzvy uposlechnout. Vzhledem k těmto skutečnostem je třeba mít za to, že poškozený požíval ochrany úřední osoby, přestože nepředložil průkaz stráže přírody. Naznačený závěr platí za předpokladu, že si obviněný byl vědom nebo mohl být vědom skutečnosti, že poškozený je příslušníkem stráže přírody a zakročuje proti němu z důvodu výkonu své pravomoci podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny v platném znění.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podané dovolání je důvodné, když dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) f) tr. ř. byly naplněny. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 3 To 358/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Ostravě bude muset znovu projednat odvolání obviněného a rozhodnout o něm. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Musí především postupovat v souladu s procesními ustanoveními trestního řádu o způsobu rozhodování odvolacího soudu. Jestliže dospěje k závěru, že napadený rozsudek soudu prvního stupně nemůže obstát a že je nutno jej zrušit, aniž by poté použil ustanovení §259 odst. 1 tr. ř., pak ve svém novém rozhodnutí se může od skutkového zjištění soudu prvního stupně odchýlit jedině na základě postupu podle §259 odst. 3 písm. a) nebo b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 4. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová