ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.384.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 384/2017-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 5. 2017 o dovolání obviněné Ing. L. H. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 9 To 465/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 36/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 2 T 36/2016, byla obviněná Ing. L. H. (dále jen obviněná, popř. dovolatelka) uznána vinnou zločinem uvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustila tím, že:
dne 24. 4. 2015 v Praze 9, Chlumecká, v pobočce Československé obchodní banky, a. s. Praha-Chlumecká, IČ 00001350, při sjednávání úvěrové smlouvy na poskytnutí úvěru ve výši úvěrového rámce 600.000 Kč úmyslně předložila nepravdivé potvrzení společnosti Talmon, s. r. o., IČ 24838594, se sídlem Praha 9 – Kyje, Chlumecká 591/9, o výši pracovního příjmu ze dne 24. 4. 2015, ve kterém bylo uvedeno, že pracuje jako manažerka a že její průměrný čistý měsíční příjem za poslední tři měsíce od 1. 1. 2015 do 31. 3. 2015 činil částku 42.260 Kč a nepravdivé výplatní částky za uvedené období, ačkoliv věděla, že jako pracovnice ve výrobě pobírá měsíční mzdu o průměru kolem 7.500 Kč a současně od ledna 2015 invalidní důchod třetího stupně ve výši 10.545 Kč, avšak úvěr bankou schválen nebyl.
Za uvedený trestný čin Obvodní soud pro Prahu 9 uložil obviněné podle §211 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon uloženého trestu u obviněné podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 měsíců.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 2 T 36/2016, podala obviněná odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 9 To 465/2016, kterým podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku o uloženém trestu. Za splnění podmínek §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné uložil podle §211 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1, 3, 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon uloženého trestu obviněné podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 15 měsíců.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 9 To 465/2016, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Obviněná v podaném dovolání rekapituluje dosavadní průběh řízení před soudy nižších stupňů, zdůrazňuje skutečnost, že již před soudem prvního stupně uváděla, že není v dobrém psychickém stavu, že se léčí pro psychickou chorobu, bere léky. Přes její obhajobu se soudy nezabývaly jejím duševním stavem, nehodnotily, zda u ní byla zachována rozpoznávací a ovládací složka. Soud druhého stupně na její námitky reagoval tak, že pouze uvedl, že se léči od roku 1995 a že jí účinky léku Xanax musely být známy a že jednala naprosto racionálně a vědomě. S těmito závěry soudu podle dovolatelky nelze souhlasit, neboť nebyly opřeny o žádné odborné zjištění, jedná se o pouhou spekulaci. Obviněná namítá, že navrhla soudu druhého stupně vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, tak aby bylo možno posoudit, zda trpí duševní poruchou či chorobou a pokud ano s jakými důsledky. Znaleckým posudkem mělo být objasněno, zda byla schopna vnímat trestní řízení a zda byla zachována rozpoznávací a ovládací složka a zda je na místě uložení nějakého léčení. Toto nepředstavuje jedinou výhradu, kterou vůči rozhodnutím soudů nižších stupňů má. Soud tvrdí, že vypověděla, že se cítí vinná ve smyslu obžaloby. S tímto nesouhlasí, neboť uvedla, že se cítí být vinná, protože si neprohlédla, co měla. Tedy potvrzuje svoji nepozornost, ale popírá úmysl. Zdůrazňuje, že sice převzala výplatní pasky od svědkyně V., ale na tyto nekoukala, nečetla je. Nepožadovala po svědkovi T. H. větší příjem. Neví proč svědkyně V. sečetla její příjmy od manžela, od přítele a její plat, přičemž poukazuje na skutečnost, že tato svědkyně u hlavního líčení odmítla vypovídat. V případě svědků T. H. a K. P. byl čten úřední záznam o podaných vysvětleních, ale podle jejího názoru měli být svědci slyšeni u hlavního líčení a konfrontování s její výpovědí. Neuvědomila si důsledky uděleného souhlasu se čtením úředního záznamu podle §211 odst. 6 tr. ř., neboť je osobou práva neznalá. Odvolací soud zamítl její návrhy na doplnění dokazování. Proto podává dovolání.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje tedy obviněná v nesprávném právním posouzení skutku, když byl nesprávně posouzen skutek a její jednání. Stejného pochybení se dopustil i soud prvního stupně, a soud druhého stupně jen chyby opakuje. Obviněná namítá, že orgány činné v trestním řízení mají postupovat tak, aby byl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou pochybnosti a v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci samé. Případné porušení §2 odst. 1, 2, 5, 6 tr. ř. zakládá porušení práva na spravedlivý proces. Dále uvádí, že trestní řízení je založeno na zásadě spravedlivého procesu, kdy nedílnou součásti tohoto práva je právo na obhajobu (čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny) a presumpce neviny (čl. 36 odst. 1 Listiny). Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že rozhodnutí, které napadá spolu s odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně je založeno na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, když dále bylo nesprávně rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod podle §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř. Vyjadřuje přesvědčení, že právní a skutkové závěry soudů jsou v hrubém rozporu s provedeným dokazováním.
V závěru podaného dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu se závaznými pokyny k dalšímu řízení.
Obhájce obviněné ještě doplnil podané dovolání přípisem ze dne 24. 3. 2017, ve kterém zaslal lékařskou zprávu ohledně zdravotního stavu obviněné.
Nejvyšší státní zástupce ve svém vyjádření ze dne 10. 3. 2017 sdělil, že se nebude k věci věcně vyjadřovat. Současně vyslovil souhlas tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci je třeba zdůraznit, že nedošlo k odmítnutí či zamítnutí podaného odvolání obviněné, neboť soud druhého stupně z podnětu podaného odvolání obviněné sám ve věci rozhodl rozsudkem. Z uvedeného je tedy nepochybné, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. u obviněné není dán.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněná dovozuje naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně ze skutečnosti, že rozhodnutí soudu druhého a prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené argumentace je třeba mít za to, že obviněnou uplatněné námitky nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Obviněná totiž vyjadřuje jen nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů (její obhajoby, že doklady k úvěru nečetla, hodnocení výpovědi svědků T. H., K. P.) a neprovedením všech požadovaných důkazů. Takto formulovanými námitkami obviněná míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť její námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněná jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně a druhého stupně, a rozsahem provedeného dokazování, když zdůrazňuje, že postupem soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněnou v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněné nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Soud velmi podrobně rozvedl na základě kterých důkazů má obhajobu obviněné za vyvrácenou a které důkazy jí usvědčují, včetně důvodů, pro které nepovažoval za potřebné provést další navrhované důkazy. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 6–8 rozsudku). Lze konstatovat, že soud druhého stupně (viz str. 3–5 jeho rozhodnutí) se s tímto odůvodněním plně ztotožnil s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., když i rozvedl své úvahy z pohledu námitek uplatněných v rámci podaného odvolání. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. V dané souvislosti je nutné zdůraznit, že obviněná v rámci podaného dovolání v podstatě jen opakuje námitky, které uplatnila před soudy nižších stupňů a se kterými se tyto řádně a náležitým způsobem vypořádaly. V případě, že obviněná v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnila před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání nedůvodné (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408]). O takový případ se jedná.
Bez ohledu na shora naznačené závěry lze uvést následující. Obviněná primárně vyjadřuje nesouhlas s rozsahem dokazování před soudy nižších stupňů. Obecně je třeba uvést, že neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Byť to explicitně obviněná v rámci podaného dovolání neuvádí, lze se domnívat, že v případě neprovedení požadovaného důkazu (konkrétně znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie) se podle obviněné jedná o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu výkladu Ústavního soudu. V tomto směru lze poukázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, je konstatován závěr, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“.
V dané věci soudy obou stupňů dospěly k závěru, že se v případě návrhu na doplnění dokazování o vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, jedná o tzv. nadbytečný důkaz, když své úvahy o nadbytečnosti tohoto důkazu i řádně rozvedly (viz str. 6 rozsudku soudu prvního stupně, viz str. 4–5 rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud považuje za potřebné v souvislosti s námitkami obviněné a předloženými lékařskými zprávami uvést následující. Navenek by se mohlo jevit, že argumentaci týkající se příčetnosti obviněné lze pod zvolený dovolací důvod podřadit, neboť obecně platí, že otázka příčetnosti se vztahuje k řešení otázek trestní odpovědnosti, konkrétně způsobilosti obviněného být pachatelem trestného činu podle §26 a §27 popř. §114 tr. zákoníku. Přesto je třeba konstatovat, že vzhledem ke konkrétnímu obsahu námitek je zřejmé, že tyto zvolený dovolací důvod nenaplňují. Z formulace námitek je patrno, že obviněná vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, konkrétně se závěrem, že se při sjednávání úvěru chovala naprosto vědomě a racionálně, když soudy odkazují na výpověď svědka T. H. a K. P., takže ve věci podle soudů nevznikly pochybnosti o jejím duševním stavu. Soudy i odkazují na skutečnost, že obviněná znala účinky léku Xanax a přesto si tento vědomě vzala. Navíc zdůrazňují i fakt, že obviněná si vzala ještě menší dávku tohoto léku, než která jí byla doporučena lékařem (viz č. l. 263), takže její tvrzení, že si vzala větší dávku, než jí byla doporučena ošetřujícím lékařem, považují za evidentně nepravdivé. Vzhledem ke skutečnosti, že si obviněná podle vlastního tvrzení vzala ještě menší dávku než doporučenou ošetřujícím lékařem (doporučeno 2x 2ml Xanaxu denně), nemají v kombinaci s dalšími zjištěnými okolnostmi soudy pochybnosti o příčetnosti obviněné v době činu. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že i tvrzení obviněné, že nevěděla, co dělá, je v rozporu s tím, že si na celou situaci dobře pamatuje, úvěr vyřizovala několik dní, cíleně jednala se svědky T. H. a K. P. Navíc je třeba uvést, že ošetřující lékař obviněné doporučil určitou dávku léku Xanax, kterou ani nepřekročila, naopak si měla podle vlastního vyjádření vzít dávku menší, takže je nepochybné, že tuto dávku léku pro obviněnou ošetřující lékař při vědomí jejího duševního stavu považoval za bezpečnou. Za této situace lze považovat závěry soudů nižších stupňů o nadbytečnosti doplnění dokazování v naznačeném směru za správné.
Pokud soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování dospěly k závěru o účelovosti a racionalitě jednání obviněné nelze v tomto spatřovat nějaké pochybení či nedostatek v provedeném dokazování. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že skutečnost, že obviněná zpochybňuje svůj duševní stav v době činu, ještě sama o sobě neodůvodňuje nutnost znaleckého zkoumání. Je totiž nezbytné zdůraznit, že otázka nepříčetnosti je otázkou právní a její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Obecně se příčetnost presumuje. Nutnost zpracování znaleckého posudku je dána pouze tehdy, pokud skutkový podklad, tj. konkrétní okolnosti zjištěné v průběhu dokazování, odůvodňují potřebu získání odborných závěrů z oboru psychiatrie či jiných oborů ve smyslu ustanovení §105 odst. 1 či §116 tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 921/2014 ze dne 28. 8. 2014). Jinak řečeno, soud by byl povinen nechat vypracovat znalecký posudek ohledně duševního stavu obviněné jen tehdy, jestliže by na základě skutkového stavu, který by zjistil provedeným dokazováním, vyvstaly pochybnosti o jejím duševním stavu z hlediska příčetnosti. O takovou situaci se v dané věci nejedná.
Jestliže obviněná dále namítá, že u ní není dán úmysl, tak přestože by se mohlo jevit, že tuto námitku lze pod zvolený dovolací důvod podřadit, tak obviněná jen opětovně vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudu prvního stupně, jenž na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněná záměrně předložila nepravdivé potvrzení o výši svého pracovního příjmu a pracovní pozici a že tedy jednala v úmyslu přímém [viz §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ani žádný jiný. Obviněná jen totiž předkládá vlastní verzi skutkového děje (že nevěděla, že na předložených výplatnicích je uvedena nepravdivá výše její měsíční výplaty a že doklady, které předkládala bance, nečetla) a na podkladě této vlastní verze skutkového děje dospívá k závěru, že u ní nebyl dán úmysl uvést v žádosti o poskytnutí úvěru nepravdivé údaje. Ze strany obviněné se tedy jedná o námitky procesní povahy, nikoliv hmotněprávní povahy.
Obecně v dané souvislosti je třeba uvést, že při posuzování úmyslu spáchat trestný čin se jedná o otázku zavinění, která se chápe jako vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu (viz Šámal. P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 165). Závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat. Lze konstatovat, že soudy nižších stupňů závěr o zavinění založily na provedených důkazech, které hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., tedy jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech. Nejvyšší soud považuje za nutné odkázat na úvahy soudu prvního stupně, který se s otázkou úmyslu obviněné spáchat zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku zabýval a řádně se s ní vypořádal. V tomto směru je třeba odkázat na vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 6 rozsudku). Uvedený soud především odkázal na časový průběh sjednávaní úvěru obviněnou a na obsahy úředních záznamů o podaných vysvětleních podle §158 odst. 3 tr. ř. svědků K. P. a T. H., které byly za souhlasu stran přečteny postupem podle §211 odst. 6 tr. ř. Zabývá se i tvrzením obviněné, že předmětné dokumenty převzaté od původně spoluobviněné Vondrákové nečetla (byť její obhajobě neuvěřil a má ji za vyvracenou provedenými důkazy), přičemž dospívá k závěru, že by tato tvrzená skutečnost nemohla obviněnou vyvinit, když byla žadatelkou o úvěr a byla odpovědná za to, jaké dokumenty bance předloží a za jejich pravdivost. Rovněž soud druhého stupně dospěl k závěru, že obhajoba obviněné byla vyvracena provedenými důkazy, když se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně hodnocení obhajoby obviněné, že si předmětné dokumenty nečetla a nekontrolovala (viz str. 4 rozsudku). Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů za zcela odpovídající ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
K argumentaci obviněné, že soudy neměly přečíst úřední záznamy o podaných vysvětleních T. H. a K. P. podle §158 odst. 3 tr. ř. postupem podle §211 odst. 6 tr. ř. a že si nebyla vědoma důsledku udělení souhlasu s přečtením těchto záznamů, lze konstatovat, že tato má opětovně procesní charakter. Předmětné námitky se vztahují k způsobu provádění dokazování a jeho rozsahu, takže nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně je třeba uvést, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Naznačené zásady soudy nižších stupňů dodržely. Pokud obviněná namítá, že si jako osoba práva neznalá nebyla schopna uvědomit důsledky svého souhlasu uděleného podle §211 odst. 6 tr. ř., je třeba zdůraznit, že již ze samotného poučení podle §211 odst. 6 tr. ř. vyplývá, že smyslem uděleného souhlasu je docílení toho, aby bylo možno za souhlasu uvedených stran přečíst úřední záznamy o podaných vysvětleních osob učiněných podle §158 odst. 3, 5 tr. ř. Již z obsahu samotného poučení muselo být obviněné zřejmé, že v případě udělení souhlasu budou čteny úřední záznamy o podaných vysvětleních svědků, s čímž vyslovila souhlas. Navíc je třeba zdůraznit, že obviněná měla v řízení obhájce, který se účastnil hlavního líčení a jako osoba práva znalá, byl nepochybně schopen řádně hájit práva obviněné. Proto je třeba námitky obviněné považovat za bezpředmětné.
Ohledně namítaného porušení práva na spravedlivý proces je třeba opětovně zdůraznit, že v řízení o dovolání není úkolem Nejvyššího soudu znovu reprodukovat, rozebírat, porovnávat a hodnotit provedené důkazy a následně vyvozovat vlastní skutkové závěry. Skutečnost, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněné, není dovolacím důvodem a sám o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Jak již bylo naznačeno soudy své rozhodnutí řádně odůvodnily, čímž dostály požadavkům §125 odst. 1 tr. ř. Pokud obviněná v souvislosti s právem na spravedlivý proces odkazuje na na čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny, aniž by uvedla bližší argumentaci, je třeba uvést, že předmětná ustanovení v dané věci nebyla porušena. Podle čl. 37 každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Právní pomocí v řízení rozumíme možnost angažování právního profesionála či osoby znalé práva, na niž nemůže orgán veřejné moci působit tak, aby jednala proti zájmu toho, komu pomáhá (blíže viz ASPI, Listina, čl. 37 odst. 2, Komentář WK). Uvedené ustanovení bylo v řízení dodrženo, když obviněná byla v řízení zastoupena obhájcem, kterého si zvolila na plnou moc a obhájce obviněnou v řízení zastupoval. Podle čl. 40 odst. 3 Listiny obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Uvedený odstavec zakotvuje práva obviněného, která mají zaručit férovost trestního řízení, jemuž čelí. Garantuje příležitost obviněného plně porozumět podstatě obvinění, jemuž čelí, stejně jako příležitost vyjádřit se ke všem významným skutečnostem (a vůbec rozpoznat, které skutečnosti jsou významné – relevantní) a vznést vůči nim námitky a protinávrhy, které budou mít z hlediska podstaty řízení význam (blíže viz ASPI, Listina, čl. 37 odst. 2, Komentář WK). I toto ustanovení bylo v předmětném řízení respektováno, když obviněné byl poskytnut čas k přípravě obhajoby (byly dodrženy zákonné lhůty) a obviněná se hájila prostřednictvím obhájce.
Ohledně odkazu obviněné na zásadu in dubio pro reo zakotvenou v čl. 40 odst. 2 Listiny je nutno uvést následující. Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. V dané věci obviněná porušení zásady in dubio pro reo dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, se kterým vyjadřuje nesouhlas a polemizuje a dožaduje se, aby bylo vycházeno z její verze skutkového děje. Jedná se tedy opětovně o vyjádření nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
Je tedy nepochybné, že obviněná se svojí argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozešla a vznesla námitky, které nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jejím dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 5. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová