ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.424.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 424/2017-71
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 8. 2017 o dovolání podaném MUDr. D. H. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 7 To 176/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 6 T 208/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 28. 3. 2014, sp. zn. 6 T 208/2009, byl MUDr. D. H. (dále jen obviněný) uznán vinným přečinem nedovoleného přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy podle §160 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 3. 9. 2008 okolo 8:00 hodin v M., ul. T., bl. ..., ve své soukromé ordinaci v rozporu s §4 zák. č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, na ústní žádost poškozené L. D., nar. ..., která předtím dne 17. 4. 2008 absolvovala umělé přerušení těhotenství v Krajské zdravotní, a. s., nemocnice Ch., se bez narkózy snažil instrumentálním zásahem v děloze poškozené přerušit její těhotenství, aniž byly splněny podmínky přípustnosti takového zákroku podle §1 písm. b) vyhlášky Ministerstva zdravotnictví České republiky č. 75/1986 Sb., a rovněž tak požadavky na typ zdravotnického zařízení v němž lze takovýto zákrok provádět podle §6 odst. 1 téže vyhlášky, avšak po započetí zákroku mu poškozená pro silnou bolest v dokončení zabránila, ordinaci opustila a vyhledala ošetření u jiného lékaře . Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
V předmětné věci podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 7 To 176/2014, tak, že je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a), b), d), g), l ) tr. ř.
K dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. a), b), l ) tr. ř. následně rozvedl, že o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodoval tříčlenný senát, který nebyl náležitě obsazen, tudíž nebyly splněny procesní podmínky pro zamítnutí odvolání. Předseda senátu Mgr. Daniel Broukal si podle obviněného zbývající členy senátu (Mgr. Hanu Bachovou a Mgr. Halku Lacinovou) vybral na základě vlastní úvahy, čímž tedy tito ostatní členové nebyli určeni nezávisle na osobě předsedajícího. Toto tvrzení dokladoval sdělením správy Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 11. 2016 . Uvedeným způsobem složení senátu měla být založena jeho celková podjatost, což ovšem obviněný nemohl namítat dříve, neboť citované sdělení obdržel ex post. Nadto, podle rozvrhu práce Krajského soudu v Ústí nad Labem pro rok 2014 (kdy bylo podáno odvolání), soudkyně Mgr. Hana Bachová a Mgr. Halka Lacinová v senátu 7 To vůbec nefigurovaly. Daný rozvrh práce ani doprovodný komentář přitom neumožňuje, aby si předseda senátu ostatní členy senátu určil vlastním výběrem. Dále pak namítl, že u soudu prvního stupně neměl rozhodovat samosoudce, nýbrž senát, jelikož na základě podané obžaloby v úvahu přicházela i přísnější kvalifikace, než stanovená pro §160 odst. 1 tr. zákoníku. Náprava příslušnosti tříčlenného senátu namísto samosoudce by poté nebyla v rozporu se zákazem změny v neprospěch obviněného. Rovněž namítl, že samosoudce soudu prvního stupně považoval obviněného za blázna a nařídil vypracování znaleckého posudku stran psychiatrického vyšetření. Tímto negativním postojem se soudce měl stát podjatým, přičemž následná námitka podjatosti ani stížnost nebyly úspěšné. Přesto nadále nebyly objektivně vyloučeny pochybnosti o nestrannosti samosoudce.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že dne 16. 5. 2013 a 27. 6. 2013 nebyl vpuštěn do soudní síně k hlavnímu líčení. V prvním případě byl ke vstupu vyzván toliko obhájce obviněného a ve druhém případě obdržel obhájce výslovný pokyn od soudce, aby do soudní síně vstoupil bez obviněného. Dne 27. 6. 2013 nadto byla se soudcem v soudní síni před začátkem hlavního líčení státní zástupkyně, přičemž takový postup podle obviněného vzbuzuje pochybnosti o nestrannosti soudce v projednávané věci. Proti takovému postupu byla podána stížnost, která však nebyla shledána důvodnou.
Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dále obviněný rozvedl následující námitky.
Předně tedy, že skutek uvedený ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje znaky skutkové podstaty nedovoleného přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy podle §160 odst. 1 tr. zákoníku. Současně namítl, že učiněná skutková zjištění vykazují extrémní rozpor s provedeným dokazováním, zejména pak závěry, že se měl snažit instrumentálním zásahem v děloze poškozené přerušit její těhotenství a že není oprávněn vykonávat zákroky umělého přerušení těhotenství.
Extrémní rozpor mezi výsledky provedeného dokazování a výrokem rozsudku obviněný spatřuje již v tom, že pokus daného trestného činu byl popsán jako instrumentální snaha o přerušení těhotenství, avšak interrupční výkon začíná zachycením čípku americkými kleštěmi, což ovšem v projednávané věci nebylo prokázáno, přičemž všechny instrumentální úkony následují právě až po zafixování dělohy americkými kleštěmi. Krom toho ani nebylo konkretizováno jednání obviněného, kterým se měl bezprostředně pokusit o umělé přerušení těhotenství. Nebyl určen nebo jinak popsán gynekologický nástroj, který měl obviněný použít a návrh na ohledání gynekologických nástrojů používaných při interrupci byl zamítnut.
Dále namítl, že mezi krvácením poškozené z genitálu a (údajným) pokusem o umělé přerušení těhotenství nebyla prokázána příčinná souvislost, neboť nebyl zjištěn zdroj krvácení. Krom toho, krvácení bylo prokázáno až při odchodu z ordinace MUDr. L. Z., když z ordinace obviněného poškozená odešla pro bolest. Soudce měl nesprávně odhlédnout od příčinné souvislosti spontánního krvácení a diagnózy afetálního plodového vejce a v rozporu s medicínskou logikou považovat krvácení z rodidel poškozené za doklad o provedeném pokusu, ačkoli znalec MUDr. PhDr. Pavel Čepický, CSc., uvedl, že žádný důkaz ani náznak o provedeném pokusu o umělé přerušení těhotenství není k dispozici. Soud rovněž nedostatečně zohlednil výpověď znalce prof. MUDr. Lukáše Roba, CSc.
S (laicky prezentovaným) popisem interrupce se poté poškozená mohla seznámit i jindy, než v ordinaci obviněného, zejména pokud již interrupci někdy podstoupila. K roztoku Tramalu, který poškozená požila, uvedl, že tento může způsobovat halucinace, tudíž další otázkou k řešení zůstává, zda poškozená v rozhodné době vůbec mohla vnímat reálně prožité události. Soudy se podle obviněného rovněž nezabývaly motivací poškozené ke křivé výpovědi. V tomto rozvedl potenciální verzi skutkového děje o možné snaze poškozené docílit umělého přerušení těhotenství, aniž by pro to splňovala stanovené požadavky. Obviněnému nebylo umožněno vyjádřit se k výslechu poškozené, která navíc během výslechu odmítla určit nástroje, o jejichž použití v souvislosti s pokusem o umělé přerušení těhotenství mluvila. Poškozená ani (podle pokynu soudu) nemusela odpovídat podrobněji na intenzitu krvácení, přičemž tu podle obviněného bylo nutné srovnat s intenzitou menstruačního krvácení. Zdroj krvácení v děloze nebyl prokázán, podle znalce prof. MUDr. Lukáše Roba, CSc., se nikdo do dutiny děložní nedostal a MUDr. M. S. při revizi dne 16. 9. 2008 nezjistila žádné poranění hrdla, které by signalizovalo pokus o přerušení těhotenství dne 3. 9. 2008. Soud v tomto nerozlišoval, že krvácení nebylo v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, nýbrž v příčinné souvislosti s diagnózou afetálního plodového vejce. Dále poukázal na č. l. 266 spisového materiálu, kde má být zaprotokolováno, že soudce zamezil během dotazování tomu, aby poškozená obviněnému vysvětlila rozpory v protokolované výpovědi před policejním orgánem a v hlavním líčení. Zákaz předestřít protokol a poukázat na rozpory s výpovědí v hlavním líčení byl podle obviněného bezdůvodný a omezil jeho právo na obhajobu.
Byť obviněný navrhoval provedení konkrétních důkazů o údajné (dřívější) interrupci, jež měla poškozená podstoupit, tak veškeré návrhy byly soudem zamítnuty.
Jako nevěrohodné se jeví, že poškozená měla mít krví potřísněný zevní genitál a krev rozmazanou na stehnech, kdy MUDr. M. S. jako příjmový lékař popsala zevní genitál bez patologických změn. Soudce poté odmítl opakovaný výslech MUDr. M. S. a MUDr. L. Z. k vysvětlení přítomných rozporů. Policie ani nezjišťovala, zda byly krvavé stopy skutečně přítomny v autě svědka P. D., jak tento tvrdil, který měl poškozenou převážet z ordinace MUDr. L. Z. do Nemocnice v M.
Obviněný připomenul, že MUDr. L. Z. do dokumentace uváděl rozporné údaje o intenzitě krvácení (ve své kartě uvedl, že krvácela intenzitou menší než menses, avšak v poukazu na vyšetření do nemocnice uvedl, že krvácela silně) a po třech letech od dané události referoval o krvavých mapách na stehnech poškozené, aniž uvedené zapsal do zdravotní dokumentace nebo předtím vypověděl do protokolu před policejním orgánem. MUDr. L. Z. obviněný označil za nevěrohodného svědka, kdy cílem jeho jednání byla profesní likvidace obviněného, což je ovšem verze, které soudy neuvěřily. Soud se přitom v daném kontextu rovněž odmítl blíže zabývat okolnostmi, které podle obviněného svědčí o závěru, že se ze strany lékařů MUDr. L. Z., MUDr. J. K. a MUDr. Z. V. jednalo o profesní komplot proti obviněnému.
Přestože by měl mít obviněný právo klást znalcům během výslechu dotazy, tak během hlavního líčení si znalci vybírali, na co odpoví a na co nikoli. Např. znalec PhDr. Slavomil Hubálek nedokázal vysvětlit způsob, jakým došel k věrohodnosti poškozené. Znalec prof. MUDr. Lukáš Rob, CSc., na některé dotazy buď neodpovídal, nebo uváděl, že neví, kam směřují. Soudce přitom takové jednání toleroval.
Pokud znalec MUDr. PhDr. Pavel Čepický, CSc., uzavřel, že popis ze strany poškozené obsahuje řadu nepravděpodobných momentů, půlroční zákaz interrupce u vybraných skupin žen je nesmyslný a lékař nemá možnost toto ověřit, a pokud znalec prof. MUDr. Lukáš Rob, CSc., uzavřel, že by se buď jednalo o spekulaci, nebo se vůbec nemůže vyjádřit, tak vyznívá jako zcela nelogický závěr soudu, že po provedeném dokazování soud neměl sebemenší pochybnost o tom, že se obviněný pokusil o nedovolené přerušení těhotenství. I v tomto lze spatřovat extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
Obviněný rovněž namítl, že neměl možnost vyjádřit se v souladu s §214 tr. ř. k provedeným důkazům, neboť soud po provedení většiny důkazů nevznesl dotaz na vyjádření obviněného a na výslovné námitky vůči takovému postoji nebral zřetel. Naprostá většina listinných důkazů poté nebyla přečtena, a to ani co do podstatného obsahu nebo ve zkrácené formě, přičemž obhájce proti takovému postupu z neznámých důvodů nevznášel námitky, ačkoli byla porušena zásada ústnosti a bezprostřednosti. Právo na obhajobu mu bylo upřeno také tím, že nemohl klást otázky svědkyni S. T., přičemž soudce nevyužil možnosti justiční spolupráce a toliko přečetl protokol podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Závěr o nedosažitelnosti svědkyně byl tedy nedůvodný.
Znalecký posudek MUDr. PhDr. Pavla Čepického, CSc., vyžádaný obhajobou (č. l. 381) vůbec nebyl proveden během hlavního líčení, přesto si soud později od totožného znalce vyžádal nový posudek. Věrohodnost byla zkoumána toliko u poškozené, obdobný posudek na osobu obviněného či zdravotní sestru vypovídající v jeho prospěch však vyžádán nebyl. Docházelo tak k asymetrickému obstarávání důkazů v neprospěch obviněného a porušení jeho práva na obhajobu. Znalecký posudek PhDr. Slavomila Hubálka nadto označil za přinejmenším nedostatečný, když mj. zkoumal obecnou pravdomluvnost poškozené, nikoli věrohodnost tvrzení se vztahem ke skutkovému ději, jenž se udál dne 3. 9. 2008. Rovněž znalkyně z oboru klinické psychologie PhDr. Wölfelová shledala ve vypracování posudku znalce PhDr. Slavomila Hubálka nedostatky. K omezení práva na obhajobu došlo rovněž postupem, když byl ještě před podáním obžaloby v přípravném řízení vyžádán ústavní znalecký posudek, vůči němuž nelze získat oponentní posudek. Vypracovaný posudek nadto nesplňuje veškeré obvyklé požadavky.
Odůvodnění:rozsudku soudu prvního stupně postrádá vypořádání s protichůdnými důkazy a není zřejmé, proč soud upřednostnil výpovědi poškozené a jejího doprovodu před výpověďmi obviněného a jeho zdravotní sestry. A pokud soud u obviněného a zdravotní sestry automaticky předjímal zájem na výsledku řízení a inklinující nevěrohodnost, tak stejné by bylo možné namítnout vůči verzi poškozené. Obviněný tudíž upozornil na absenci objektivních důkazů pro kvalifikaci jeho jednání jako pokus přečinu nedovoleného přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy podle §160 odst. 1 tr. zákoníku, kdy jeho odsouzení bylo založeno toliko na výpovědi poškozené a dojmech jejího doprovodu, tedy kamarádky a sestry. Během hlavního líčení nebyl proveden jediný jednoznačný důkaz a vina byla dovozována pouze skrze dohady a spekulace.
Svoji další argumentaci obviněný zaměřil k odkazující dispozici skutkové podstaty nedovoleného přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy podle §160 odst. 1 tr. zákoníku. Předně tedy, že se předmětné normy trestního zákoníku nevztahují na jakékoli nedodržení předpisů o umělém přerušení těhotenství, ale pouze na nepřípustný způsob umělého přerušení těhotenství ve smyslu zákona č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství. Dovolený způsob přitom vyplývá mj. z ustanovení §7 zákona o umělém přerušení těhotenství, které zmiňuje ženského lékaře a zdravotnické zařízení (nikoli ústavní zdravotnické zařízení). Dovolený způsob dále upřesňuje prováděcí vyhláška č. 75/1986 Sb., kterou se provádí zákon č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství. Ta však jako podzákonný předpis nesmí stanovovat nová práva nebo povinnosti. Soudu prvního stupně obviněný vytkl, že ve výroku odsuzujícího rozsudku odkazuje jednak na §4 zákona o umělém přerušení těhotenství (který měl obviněný porušit), avšak v odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že obviněný měl přerušit těhotenství na žádost, těhotenství bylo stáří 4–5 týdnů a žádné zdravotní důvody umělému přerušení nebránily. S ohledem na uvedená skutková zjištění tedy obviněný zákon neporušil. Soud rovněž ve výroku rozhodnutí odkazuje na (výše uvedenou) prováděcí vyhlášku, avšak dispozice dotčené skutkové podstaty zmiňuje toliko zákon o umělém přerušení těhotenství. Soud nadto konstatoval, že novější právní úprava trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.) je pro obviněného příznivější, avšak tento závěr již nikterak neodůvodnil a zatížil jej nepřezkoumatelností.
K objektu skutkové podstaty nedovoleného přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy podle §160 odst. 1 tr. zákoníku, který je vymezen zákonem o umělém přerušení těhotenství, dále obviněný namítl, že je v rozporu s principy trestního práva, aby se trestní odpovědnost zakládala na porušení zákona, který je neaktuální, společensky překonaný a neodpovídá novým medicínským poznatkům. V tomto ohledu obviněný poukázal na stanovisko zástupce Veřejného ochránce práv, jakož i ministra zdravotnictví, kteří zákon o umělém přerušení těhotenství označili mj. za nedostatečný a neaktuální. Podle názoru ombudsmana je nadto půlroční zákaz pro provádění interrupce u vybrané skupiny žen diskriminující, tudíž v rozporu se zákonem č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon).
Obviněný dále poukázal na nesoulad zákona o umělém přerušení těhotenství a prováděcí vyhlášky. Vyhláška jako prováděcí a podzákonný předpis je stižena zásadou secundum et intra legem , přičemž podle ústavního pořádku nelze vyhláškou stanovit nové povinnosti, ani zákonem uložené povinnosti měnit, kdy přípustné je toliko určit bližší podrobnosti. S ohledem na §12 zákona o umělém přerušení těhotenství a §1 písm. b) prováděcí vyhlášky poukázal, že za zdravotní důvody, pro které nelze uměle přerušit těhotenství, se považuje umělé přerušení těhotenství, od něhož neuplynulo šest měsíců, a to s výjimkou případů, kdy žena alespoň dvakrát rodila nebo žena dovršila 35 let věku nebo je důvodné podezření, že žena otěhotněla v důsledku trestné činnosti, která vůči ní byla spáchána . Tato skupina důvodů ovšem nespadá mezi zdravotní důvody, nýbrž důvody vzdáleně společenské a zakládá diskriminaci žen podle počtu porodů, věku a podle skutečnosti, zda se staly obětí trestné činnosti či nikoli. Půlroční zákaz tudíž není zdravotním důvodem a nemá tedy z tohoto důvodu žádný smysl. Právní forma vyhlášky je pro stanovení „půlročního“ zákazu nedostačující a soudy by k ní v rámci trestního řízení neměly přihlížet co do naplnění skutkové podstaty trestného činu. Lékař nadto v současné době ani není schopen zjistit, jestli pacientka v posledních šesti měsících prodělala interrupci.
Rovněž podotkl, že podle §7 zákona o umělém přerušení těhotenství je dovoleným místem pro provedení úkonu jak ambulantní, tak ústavní zdravotnické zařízení. Přestože §6 odst. 1 prováděcí vyhlášky omezuje místo výkonu umělého přerušení těhotenství na ústavní zdravotnické zařízení, tak text vyhlášky nedodržuje zásadu secundum et intra legem a je v rozporu s §7 uvedeného zákona. Podmínku ústavního zdravotnického zařízení přitom v souladu se stanoviskem České gynekologické a porodnické společnosti splňuje i příslušně vybavené ambulantní zdravotnické zařízení se zákrokovým sálem a expektačními lůžky. Důsledné rozlišování nemocničních a ambulantních zařízení pro umělé přerušení těhotenství poté obviněný označil za absurdní.
V tomto kontextu je podle obviněného nepřípustné, aby soud rozhodoval na základě vyhlášky jakožto podzákonného právního předpisu, který jednak nadřazený zákon o umělém přerušení těhotenství nepřípustně mění, a dále pak skutková podstata výslovně zmiňuje zákonné a nikoli podzákonné předpisy o umělém přerušení těhotenství.
Nadto uvedl, že je oprávněn k poskytování ambulantní služby umělého přerušení těhotenství, když splňuje veškeré registrační podmínky podle zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, jakož i zákona o umělém přerušení těhotenství, přičemž zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách) není pro posouzení registrace namístě, jelikož skutek se datuje před přijetím a účinností právě zákona o zdravotních službách a registrační podmínky by měly být nahlíženy výlučně podle zákona o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních. Za nesprávný označil závěr soudu druhého stupně, že obviněný ve své ordinaci nemá „expektační sálek“. Za prvé se jedná o termín, který zákon nezná, a dále pak jeho ordinace je vybavena zákrokovým sálkem a expektačními lůžky.
V daném kontextu se ohradil i proti závěrům soudu druhého stupně, že nesplňuje podmínky pro jednodenní péči podle stanoviska Krajského úřadu pro Ústecký kraj s ohledem na zákon o zdravotních službách, neboť skutek časově spadá do předchozího režimu zákona o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, který pro instrumentální nitroděložní výkony (vč. interrupce) vyžaduje registraci pro ambulantní, nikoli pro ústavní péči. Ordinace obviněného přitom byla roku 1994 patřičně rozšířena, a to v souladu se závaznými předpisy a stanoviskem České gynekologické a porodnické společnosti. Stanoviska a odpovědi Krajského úřadu Ústeckého kraje označil za nepoužitelná, neboť se vyjadřují k podmínkám nové registrace podle zákona o zdravotních službách, avšak nezabývají se ambulantními gynekology podle předchozího zákona o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních. Nelze tedy ani uzavřít, že obviněný neměl registraci k jednodenní péči v gynekologii, když takovou registraci předchozí zákon neupravoval.
Ani jeden ze soudů se podle obviněného pečlivě a podrobně nezabýval naplněním jednotlivých znaků předmětné skutkové podstaty a zejména pak škodlivostí daného jednání. S poukazem na subsidiaritu trestní represe dále nelze souhlasit s tím, že nedovoleným přerušením těhotenství spočívajícím v odstranění embrya z dělohy, tj. do stáří 8. týdne těhotenství, je trestným činem proti těhotenství ženy, kdy v tomto ohledu obviněný předestřel problematiku samovolných potratů embryí apod. Závažnost přerušení těhotenství by měla nastat teprve v plodovém stadiu, které navazuje na embryonální stadium a končí porodem. Širším nazíráním na potenciální trestní represi by bylo možné dospět k závěru, že i vydáváním antikoncepčních prostředků dochází k přípravě nedovoleného přerušení těhotenství (což lze dále vztáhnout na podávání tzv. „tabletek poté“ či zavádění nitroděložního tělíska). Tyto formy jednání však trestně stíhány nejsou.
Soudy dále nepochopily způsob diagnostiky těhotenství, v návaznosti na což nesprávně kvalifikovaly jednání obviněného jako úmyslné. V rozhodné době však nemohlo být postaveno najisto, že poškozená opravdu těhotná je, neboť v úvahu připadaly i jiné varianty. Pokud daná skutková podstata zmiňuje souhlas těhotné ženy, je za těhotnou ženu nutné považovat ženu s vitální graviditou, nikoli s patologickou graviditou. Konstrukce odpovědnosti za přečin pokusu na nezpůsobilém předmětu útoku podle obviněného přináší absurdní závěry, které s ohledem na eventuální úmysl zakládají odpovědnost za danou skutkovou podstatu při každém instrumentálním nitroděložním výkonu u ženy ve fertilním věku.
Trestní řízení nadto bylo podle obviněného zahájeno bez podrobného popisu skutku, stejným nedostatkem trpěla i podaná obžaloba, přičemž policejní orgány ani státní zástupkyně neuvedly, jakým postupem a čím se měl obviněný pokusit o umělé přerušení těhotenství. Zahájení trestního stíhání bez jasného popisu skutku obviněný označil za nesprávný a nezákonný postup. Hlavní líčení poté bylo vedeno na základě neprojednatelné obžaloby, kdy ani nebylo uvedeno, která ustanovení zákonných předpisů o umělém přerušení těhotenství se měl obviněný pokusit porušit.
Obviněný dále namítl, že byl ze strany soudu šikanován a zesměšňován. Soudce jeho obhajobu nebral vážně, choval se arogantně, uváděl o něm do protokolu nepravdivé informace a považoval jej za duševně chorého. Soudce vymezil projednávání celého případu velmi úzce a o medicínskou stránku věci se příliš nezajímal. Soudce se nadto odmítal seznámit s instrumenty používanými pro umělé přerušení těhotenství, o kterých přitom pojednávala obhajoba. O odlišném přístupu k obviněnému a k státní zástupkyni, tedy stranám, které by si měly být v řízení před soudem rovny, má podle obviněného svědčit rovněž skutečnost, že mu bylo odepřeno právo posledního slova, jak vyplývá z protokolu na č. l. 618. Znalecké zkoumání obviněného stran jeho duševního stavu poté bylo nedůvodné a dehonestující. Nadto se ohradil vůči poznámkám znalců PhDr. Slavomila Hubálka a prof. MUDr. Lukáše Roba, CSc., na jeho osobu a namítl jejich podjatost. Soud však bez jakéhokoli odůvodnění vydal zamítavé stanovisko.
Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a jemu předcházející rozsudek, a aby jej zprostil obžaloby, případně aby věc vrátil do stadia prověřování policejním orgánem, anebo aby jej přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, avšak jinému senátu, než který byl ve věci činný prvotně.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve ve stručnosti zrekapitulovala vybrané dovolací námitky obviněného. Poté podotkla, že obviněný uplatnil shodné námitky již v rámci své dřívější obhajoby. Jednání, pro které byl uznán vinným, přitom bylo prokázáno provedeným dokazováním a skutkové závěry mají dostatečnou oporu. Nadto poukázala, že pokud se obviněný domáhá jiného hodnocení skutkových zjištění, nejedná se o námitky směřující k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, jak jej předvídá dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K dalším namítaným pochybením státní zástupkyně uvedla, že se k nim nemůže kvalifikovaně vyjádřit, neboť nedisponuje potřebným spisovým materiálem. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., resp. §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
V replice na vyjádření státní zástupkyně obviněný uvedl, že nadále trvá na návrhu předestřeném v podaném dovolání. Státní zástupkyni vytkl, že se předmětnou problematikou zabývala povrchně a selektivně v neprospěch obviněného. Základní otázkou souladu zákona o umělém přerušení těhotenství s prováděcí vyhláškou se ani nezabývala. Dané námitky obviněný uplatňuje čistě z důvodu, že se jimi dosud žádný ze soudů nezabýval. Dílčích procesních postupů, které nebyly v souladu s trestním řádem, je ve svém souhrnu tolik, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Skutkové závěry soudu prvního stupně jsou poté v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Samotné rozlišování mezi ambulantní a nemocniční interrupcí nedává medicínský smysl a nemá ani zákonný podklad. K podané replice obviněný navíc připojil další dokumenty, mj. rozvrh práce Krajského soudu v Ústí nad Labem pro rok 2014 a komentář k němu.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jinými slovy, v tomto ustanovení se předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. To znamená, že tímto způsobem byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud se nejprve vyjádří k námitkám obviněného, které byly směřovány vůči provedeným důkazům, jejich hodnocení a učiněným skutkovým zjištěním.
Předně je namístě podotknout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Byť tento přístup nelze přijmout absolutně a bez výjimky, a to mj. s ohledem na aktuální (a neustále se vyvíjející) judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, jakožto i s přihlédnutím k východisku, že dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu, tak ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud náležitě posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu rovněž shledal, že obdobné (v mnohém totožné) námitky stran skutkových zjištění jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Obviněný totiž ve svém dovolání soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (vyhodnocení jednotlivých svědeckých výpovědí, zejména pak těch, jež podporovaly verzi poškozené, otázku věrohodnosti poškozené, úplnost a kvalitu vypracovaných znaleckých posudků, specifikaci gynekologických nástrojů, které měly být při zákroku použity, zjištění zdroje krvácení u poškozené, povědomí poškozené o průběhu interrupčního zákroku, přítomnost stop krve na těle poškozené bezprostředně poté, co opustila ordinaci obviněného, otázky „profesního komplotu“ některých lékařů vůči obviněnému, vědomost obviněného o skutečnosti, kdy naposled poškozená podstoupila interrupci, resp. celkové upřednostnění důkazů svědčících v neprospěch obviněného na úkor právě výpovědi obviněného a zdravotní sestry V. R., apod.) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom podle Nejvyššího soudu ve svých rozhodnutích rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Skutečnost, že popis daného jednání ze strany poškozené obsahuje některé nepřesnosti je zcela logický, když se jedná o laický popis od osoby, která bude události líčit jiným způsobem, než kvalifikovaný lékař. Opodstatněnou nebyla shledána ani námitka, že si svědci libovolně vybírali otázky, na které byly ochotni před soudem odpovědět, kdy z jednotlivých protokolů založených ve spisovém materiálu je zřejmé, že neodpovídali toliko na otázky, které jim nedávaly smysl, a bylo potřeba je upřesnit. Dále pak, pokud obhájce obviněného nevznášel v průběhu řízení námitky proti postupu při provádění jednotlivých důkazů, jedná se o záležitost strategie a domluvy obhajoby, v čemž bez dalšího nelze spatřovat narušení práva na spravedlivý proces obviněného ze strany soudů. Možnostmi stran výslechu S. T. před soudem se zabývaly soudy prvního (viz str. 4 rozsudku) i druhého stupně (viz str. 27 napadeného usnesení), přičemž postup ve smyslu ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. se jeví jako opodstatněný, přestože ze spisového materiálu není zřejmé, zda orgány činné v trestním řízení vynaložily veškeré v úvahu přicházející úsilí, aby byla svědkyně dohledána v zahraničí, resp. její opětovný výslech byl zajištěn instituty mezinárodní právní pomoci. Přesto je namístě poukázat, že samosoudce soudu prvního stupně opakovaně urgoval policejní orgán o zjištění pobytu S. T., tudíž jeho přístupu nelze nic vytýkat. Rovněž nelze odhlédnout, že soudy mají zároveň zákonnou povinnost projednávat věci urychleně a bez zbytečných průtahů, přičemž procesní postup podle již zmíněného ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. není nikterak neobvyklou záležitostí. Stejně tak není nikterak výjimečný postup, kdy je zpracován znalecký posudek stran věrohodnosti poškozené. Dále pak, orgány činné v trestním řízení jsou s ohledem na §2 odst. 6 tr. ř. povinny hodnotit důkazy nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu. Obviněný v některých bodech poněkud zveličoval vyvstávající drobné nesrovnalosti (např. stran záznamů v dokumentaci MUDr. L. Z.), které však podle Nejvyššího soudu samy o sobě neměly vliv na správnost konečných skutkových zjištění.
Pokud dále obviněný namítal, že nebylo vyhověno návrhům obhajoby na doplnění dokazování, tedy existenci tzv. opomenutých důkazů, tak k tomuto Nejvyšší soud uvedl již ve svých dřívějších rozhodnutích, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy neboť uvedená (procesní) vada má vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). Nelze však přisvědčit, že se soudy navrhovanými důkazy v předmětné věci vůbec nezabývaly. Soud druhého stupně jasně a logicky uvedl, proč shledal navrhované důkazy nadbytečnými, zejména pak z jakého důvodu nebylo přistoupeno na zkoumání gynekologických nástrojů (viz str. 27 napadeného usnesení). Podstatné je přitom zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soudy provedly jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Z hlediska posuzování námitky týkající se tzv. „opomenutého důkazu“ je navíc významná i otázka kvality předmětného důkazu, a tedy skutečnost, zda by mohl zvrátit či významným způsobem ovlivnit existující důkazní situaci, a tím i konečné rozhodnutí soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1132/2014). Pokud je tedy zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soudy nepochybily, když pro nadbytečnost nevyhověly některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování, zejména když toto své rozhodnutí náležitě odůvodnily.
Na základě přezkumu věci tudíž Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je poté klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou poté automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost obviněným namítaného tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Nyní k námitkám obviněného stran chybné právní kvalifikace jemu přisuzovaného jednání. V tomto ohledu obviněný předně uvedl, že se žádného zákroku na poškozené nedopustil. Tato verze však (jak již bylo uvedeno) byla vyvrácena provedeným dokazováním a vyvozenými skutkovými zjištěními. Dále pak, přečinu nedovoleného přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy podle §160 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo se souhlasem těhotné ženy uměle přeruší její těhotenství jinak než způsobem přípustným podle zákona o umělém přerušení těhotenství. Z hlediska subjektivní stránky je poté vyžadováno úmyslné zavinění (§15 tr. zákoníku.). Obviněný se měl přitom dopustit pokusu citovaného přečinu ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť k dokonání označeného přečinu nedošlo.
Konkrétně se měl obviněný dopustit protiprávního jednání tím, že jednal v rozporu s ustanovením §4 zákona o umělém přerušení těhotenství, které stanoví, že ženě se uměle přeruší těhotenství, jestliže o to písemně požádá, nepřesahuje-li těhotenství dvanáct týdnů a nebrání-li tomu její zdravotní důvody , přičemž „zdravotní důvody“, pro které nelze na žádost ženy uměle přerušit těhotenství, jsou specifikovány v ustanovení §1 písm. a), b) prováděcí vyhlášky uvedeného zákona. Krom toho měl obviněný jednat v rozporu i s ustanovením §6 odst. 1 prováděcí vyhlášky, které se týká požadavků na zdravotnické zařízení, kde lze předmětný zákrok provést.
Obviněný jednak upozornil na situaci, kdy je nepřípustné, aby soud rozhodoval na základě vyhlášky jakožto podzákonného právního předpisu. K tomuto lze připomenout, že při důsledném respektování složky zásady zákonnosti nullum crimen, nulla poena sine lege scripta , může být pramenem trestního práva pouze zákon, tedy trestněprávní normy vymezující trestnost činu a trestní sankce mohou mít toliko podobu zákona, tudíž je vyloučeno, aby z hlediska trestnosti a trestních sankcí bylo postupováno za užití např. podzákonných norem. Uvedené však samo o sobě neznamená, že by naplnění určitých trestněprávních pojmů z hlediska jejich výkladu nemohlo být stanoveno právě v podzákonných normách (srov. např. §154 tr. zákoníku, kterým je vláda zmocněna, aby nařízením stanovila, co se považuje za nakažlivé lidské nemoci; srov. obdobně též §289 tr. zákoníku a §308 tr. zákoníku).
Nejvyšší soud přitom, oproti názoru obviněného, neshledal, že by vyhláška č. 75/1986 Sb., kterou se provádí zákon č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, v dotčených ustanoveních nepřípustným způsobem měnila a rozšiřovala zákon o umělém přerušení těhotenství. Zákon výslovně pojednává o „zdravotních důvodech“, přičemž jejich konkretizaci lze nalézt v prováděcí vyhlášce, a to aniž by vyhláška jakkoli měnila smysl a účel zákona, resp. nepřípustným způsobem rozšiřovala jeho působnost. Stejně tak okolnost, že se jedná o předpisy staršího data, nemá potenciál zvrátit skutečnost, že se stále jedná o platné a účinné předpisy (viz rovněž str. 29 a 30 napadeného usnesení soudu druhého stupně). A pokud s dikcí zákona a vyhlášky obviněný vnitřně nesouhlasí a považuje je za diskriminační vůči ženám, jedná se toliko o jeho osobní postoj, nikoli však relevantní okolnost, že by snad při jejich porušování v rámci své lékařské praxe nemohl být stíhán za protiprávní jednání.
Soudy se taktéž neopomenuly zabývat otázkou typu zdravotnického zařízení, ve kterém se měl obviněný pokusit zákrok provést. Za tímto účelem byla v rámci dokazování provedena zpráva Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 5. 8. 2013 (viz č. l. 540 a násl.), ze které zcela jasně vyplývá, že v době, kdy došlo k jednání, jež je obviněnému kladeno za vinu, nebyly z jeho strany splněny podmínky pro provedení daného zákroku. Námitka, že důsledné rozlišování nemocničních a ambulantních zařízení pro umělé přerušení těhotenství je absurdní, je poté opětovně osobním názorem obviněného, z čehož ovšem nelze dovodit, že by za předmětné jednání nemohla být vyvozena trestní odpovědnost.
K ostatním námitkám obviněného lze toliko ve stručnosti doplnit, že problematika vydávání různých antikoncepčních prostředků a jejich aplikace není meritem nyní projednávané trestní věci, přičemž obviněný v podstatě prezentoval svůj pohled na pomyslnou hranici toho, jaké prostředky k např. zabránění otěhotnění jsou společností nazírány jako přípustné a kde leží ona pomyslná hranice, kterou společnost ještě toleruje. Obviněný však v tomto nikterak nebral v potaz jistá omezení stanovená platným a účinným zákonem.
Závěrem k již uvedenému je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako přečin nedovoleného přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy podle §160 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, zcela přiléhavá.
Pokud jde dále o námitky obviněného podřazené pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), b) tr. ř., tak Nejvyšší soud uvádí následující.
Předně, obžaloba byla podána pro jednání, kterým měl obviněný spáchat trestný čin nedovoleného přerušení těhotenství podle §228 odst. 1 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., dále jen tr. zák.), ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., přičemž, jak ostatně přiléhavě poukázal již soud druhého stupně, žádná zjištění nenapovídala, že došlo k naplnění kvalifikované skutkové podstaty. Soudy následně předmětné jednání kvalifikovaly za užití pozdějšího zákona (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010) jako přečin nedovoleného přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy podle §160 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť novější úprava je pro obviněného příznivější (viz str. 9 rozsudku soudu prvního stupně a str. 30 usnesení soudu druhého stupně). Samotná skutečnost, že soudy nepodpořily své závěry odůvodněním stran alternativního trestu, který uvádí novější právní úprava, poté nezakládá nepřezkoumatelnost dotčených rozhodnutí, když navíc soudy správně aplikovaly právní normy, a to v podobě aplikace právě zák. č. 40/2009 Sb. Podle ustanovení §314a odst. 1 tr. ř. samosoudce koná řízení o trestných činech, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let. Jelikož jednání uvedené v §160 odst. 1 tr. ř. lze postihnout trestem odnětím svobody na jeden rok až pět let (nebo zákazem činnosti), byla trestní věc obviněného správně rozhodována samosoudcem, nikoli před senátem.
Podaná obžaloba sice trpěla absencí konkrétních ustanovení zákona o umělém přerušení těhotenství a prováděcí vyhlášky, která měl obviněný svým jednáním porušit, avšak tato skutečnost z ní ještě bez dalšího nečiní žalobu neprojednatelnou. Popis skutku z rozsudku soudu prvního stupně oproti podané obžalobě doznal změn právě toliko stran doplnění patřičných ustanovení zákona o umělém přerušení těhotenství a prováděcí vyhlášky. K tomu je namístě podotknout, že je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku. Soud si přitom musí vždy ujasnit, co tvoří samotný skutek, a v návaznosti na to musí být skutek předmětem jeho dalšího postupu, přičemž se nesmí při zvažování svého postupu po podání obžaloby omezit jen na to, že vezme na vědomí popis skutku uvedený v obžalobě, resp. že ztotožní popis skutku se skutkem samotným. Krom uvedeného, porušení konkrétních ustanovení zákona o umělém přerušení těhotenství a prováděcí vyhlášky bylo projednáváno v řízení před soudem prvního stupně a obviněný měl možnost se k úvahám soudu a vývoji situace vyjádřit a vznášet námitky. V projednávané věci se tedy nejednalo o překvapivé rozhodnutí, které by až do podání řádného opravného prostředku obviněnému znemožňovalo řádné uplatňování vlastní obhajoby.
Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou, že obviněnému bylo odepřeno právo posledního slova ve smyslu §217 tr. ř. Jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 20. 3. 2014 (viz č. l. 618 a násl.), obviněný práva posledního slova obsáhle využil a jednovětá replika státní zástupkyně „ chtěla bych se opravit, protože já jsem se špatně vyjádřila ohledně právní kvalifikace, chtěla jsem říci pokusem přečinu “, podle Nejvyššího soudu nikterak nenarušila právo obviněného na spravedlivý proces, když obviněný na tuto stručnou poznámku zajisté mohl reagovat.
Obviněný dále v rámci řízení opakovaně poukazoval na podjatost samosoudce Okresního soudu v Mostě JUDr. Benno Eichlera, kterému vyčítal negativní postoj vůči své osobě, kdy měl obviněného považovat za blázna, nechat psychiatricky vyšetřit apod. V tomto ohledu však nebylo shledáno, a to ani v rámci řízení o stížnosti obviněného před Krajským soudem v Ústí nad Labem, že by byly dány důvody předpokládané v ustanovení §30 odst. 1 až 4 tr. ř. stran vyloučení orgánů činných v trestním řízení. K tomuto lze dodat, že podjatost soudce nelze bez dalšího spatřovat ve skutečnosti, že mezi obviněným a soudcem vznikaly argumentační třenice, když podstatné zůstává, že zde nebyl žádný objektivní důvod, tedy krom subjektivního názoru obviněného, který by zavdával pochybnosti o nestrannosti soudce. Nejvyšší soud tudíž nemohl přisvědčit námitkám obviněného stran naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Pokud obviněný poukazoval na „podjatost“ některých svědků, ze spisového materiálu je zcela patrné, mezi nimi a obviněným panují vyostřené profesní spory. Přesto je záležitostí soudu provádějícího dokazování, aby pečlivě vyhodnotil věrohodnost slyšených osob. U svědků, na které obviněný poukazuje, přitom zpochybněna nebyla.
Nyní k námitkám zaměřeným vůči chybnému obsazení senátu projednávajícího odvolání obviněného. Za účelem objasnění rozhodných skutečností Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265o odst. 2 tr. ř. učinil dotaz ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem stran složení dotyčného senátu. Bylo zjištěno, že ke dni 20. 5. 2014, kdy bylo odvolání obviněného soudu druhého stupně doručeno, byli členy odvolacího senátu 7 To Mgr. Daniel Boukal (předseda senátu), JUDr. Zdeňka Hošková (předsedkyně senátu) a Mgr. Karel Knaifl (člen senátu). Řádným postupem věc napadla Mgr. Danielu Broukalovi. Dále bylo Nejvyššímu soudu sděleno, že v době rozhodování o odvolání obviněného se složení daného senátu změnilo, kdy předsedy senátu zůstali Mgr. Daniel Broukal a JUDr. Zdeňka Hošková, členkou senátu dále byla Mgr. Hana Bachová a Mgr. Halka Lacinová (jež byla zařazena do všech senátů). Mgr. Karel Knaifl byl od května 2015 přeložen k Městskému soudu v Brně. S ohledem na vyžádané informace a skutečnosti z nich vyplývající tudíž podle Nejvyššího soudu nelze dovodit, jak namítá obviněný, že by si předseda senátu Mgr. Daniel Broukal určil obsazení senátu na základě vlastní úvahy, nýbrž složení vyplývá ze samotného zastoupení soudců v odvolacím senátu 7 To. Pokud v těchto souvislostech obviněný poukazoval na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., tak tento není pro danou věc přiléhavý, neboť směřuje (mj.) k případům, kdy soud nebyl náležitě obsazen. Tímto jsou myšleny situace, kdy rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu apod. V tomto ohledu však Nejvyšší soud pochybení neshledal. Obviněný nadto neuvedl žádné relevantní argumenty, kterými by podpořil své úvahy o podjatosti jednotlivých členů senátu, resp. senátu 7 To jako takového. Toliko upozorňoval na skutečnost, že v době mezi podáním odvolání a jeho projednáním se složení senátu 7 To změnilo, což ovšem není nikterak neobvyklá situace, neboť soudní senáty bývají pravidelně doplňovány právě z důvodu pracovního přeřazení soudců, jejich stáží na jiných soudech, zániku funkce soudce apod.
Pokud jde o námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tak ze spisového materiálu je zcela zřejmé, že dne 16. 5. 2013 došlo toliko k odročení hlavní líčení, a to navíc vzhledem k žádosti nového obhájce o podrobné prostudování spisu (viz č. l. 515), a dne 27. 6. 2013 bylo opětovně odročeno hlavní líčení na pozdější datum, aniž by byly činěny jiné procesní úkony, resp. prováděno dokazování. Nejvyšší soud tedy neshledal, že by byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, jak je předpokládá zvolený dovolací důvod a že by byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). K námitkám o přítomnosti státní zástupkyně v jednací síni před zahájením hlavního líčení se již vyjadřoval soud druhého stupně, který dospěl k jejich neprůkaznosti (str. 27 napadeného usnesení) a nadto je namístě podotknout, že je zcela běžné, aby do jednací síně vstupovali zástupce obžaloby a obhájce dříve než obviněný, svědci, veřejnost apod.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání MUDr. D. H. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 8. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu