ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.489.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 489/2017-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 5. 2017 o dovolání, které podal obviněný J. R., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 31 To 379/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 4 T 39/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 4 T 39/2015, byl obviněný J. R. uznán vinným ze spáchání přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §184 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v délce tři měsíce, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce jeden rok. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost uhradit náhradu škody poškozené.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 31 To 379/2016 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Namítl, že z provedeného dokazování neplyne jeho vědomost, že poškozená nejeví žádné známky požití alkoholu. Jeho podezření o ovlivnění poškozené bylo zcela subjektivní a těžko prokazatelné, přesto byla jeho pohnutka soudy dovozena jen ze spekulací a v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Odvolací soud se touto námitkou uvedenou v odvolání konkrétně nezabýval. Podle obviněného absentuje i objektivní stránka trestnosti, když pro naplnění skutkové podstaty přečinu pomluvy je nutný zásah do osobnostních práv poškozené dosahující značné míry. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1397/2006 se obviněný domnívá, že oznámení domněnky policii, že poškozená je pod vlivem alkoholu, není způsobilé samo o sobě ohrozit poškozenou v zaměstnání či v jejím společenském postavení, a to s ohledem na presumpci neviny a neveřejnost šetření.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci č. j. 31 To 379/2016-175 ze dne 7. 12. 2016 a rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č. j. 4 T 39/2015-145 ze dne 7. 6. 2016, jakož další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zrušil a věc přikázal Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu odpovídají námitky obviněného pouze z části. Pokud jde o naplnění subjektivní stránky jednání obviněného, ze skutkové věty rozsudku soudu prvého stupně vyplývá, že obviněný nepravdivý údaj o tvrzené ovlivnění poškozené alkoholem sdělil policii vědomě, a to poté, co s poškozenou hovořil. Musel si tak být vědom toho, že poškozená se zjevně pod vlivem alkoholu nenalézá. Již v tomto aspektu se nyní předkládaná věc podstatně odlišuje od věci řešené Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. 8 Tdo 1397/2006, na které obviněný odkazuje, neboť v tam řešené věci byla shledána vada mj. právě i v nedostatečném vyjádření subjektivní stránky. Stejně tak se státní zástupce neztotožňuje s názorem obviněného, že jím uváděné údaje nebyly způsobilé zasáhnout do oprávněných zájmů poškozené. K zásahu do práv poškozené v nyní projednávané věci již skutečně došlo, neboť ve své pozici ředitelky mateřské školy v době jejího plného provozu byla v důsledku vědomě nepravdivého osočení obviněného podrobena dechové zkoušce. Ředitelka mateřské školy požívá jisté vyšší důvěry veřejnosti, neboť stojí v čele veřejně prospěšné organizace, jejímž účelem je péče o malé děti předškolního věku. Závažnost takového jednání pak zvyšuje právě okolnost, že tak obviněný činil při vědomí toho, že mateřská škola je v plném provozu a zásah policie by tak mohl způsobit značnou odezvu jak od dětí, tak i od personálu mateřské školy, což odpovídá skutkovým zjištěním soudů. Přítomnost policie zaznamenaly ostatní zaměstnankyně poškozené, navíc uvedená událost byla oznámena nadřízenému orgánu poškozené, odboru školství Magistrátu města Jablonce nad Nisou. Uvedené skutečnosti podle názoru státního zástupce tedy v plné míře opodstatňují naplnění objektivní stránky přisouzeného přečinu. Pokud dále obviněný namítá obecně, že jeho vědomost o nepravdivosti jím uváděných skutečností je soudy dovozována na podkladě spekulací a v rozporu se zásadou in dubio pro reo, nelze takové námitky podle názoru státního zástupce pod jím zvolené dovolací důvody podřadit. Jelikož není dána existence dovolací důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, nemůže být naplněn ani dovolatelem uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu v jeho druhé alternativě.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný J. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, ani Okresního soudu v Jablonci nad Nisou netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti.
Dovolací argumentace obviněného byla založena částečně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Snažil se prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Obviněný ve svém dovolání opětovně uvedl argumenty, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení. Byly součástí jeho obhajoby v hlavním líčení i základem jeho odvolací argumentace v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud na tomto místě podotýká, že uplatňuje-li obviněný námitky, vznesené již před soudy v dřívějších stadiích trestního řízení, se kterými se soudy dostatečně vypořádaly, takové námitky se nemohou zpravidla stát předmětem přezkumu v dovolacím řízení. K tomu viz blíže usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002.
Tato část dovolací argumentace se proto míjela s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Ten byl uplatněn právně relevantně, pokud obviněný namítal absenci subjektivní i objektivní stránky přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 trestního zákoníku.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že oba rozhodující soudy se s touto problematikou důsledně vypořádaly. Bylo zjištěno, že obviněný z čistě osobních, obecně nepřijatelných důvodů, bez přispění poškozené, k této se choval v prostoru školky zcela nevhodně, hrubě. Nacházel se přitom v její bezprostřední blízkosti, ona pak oprávněně mohla pociťovat obavu z jeho dalšího počínání vůči ní, včetně možnosti fyzické agrese. Snažila se dostat do své pracovny, za těchto okolností se nelze divit její snaze o ukončení kontaktu s obviněným, v dané situaci i snad poněkud méně obratným slovním vyjádřením. Absolutně nic za těchto okolností však obviněného nemohlo vést k závěru, že poškozená je v podnapilém stavu, přitom soudy zjištěná formulace jeho oznámení na policii zněla kategoricky.
Přečin pomluvy podle §184 odst. 1 trestního zákoníku je typicky ohrožovacím deliktem, aniž by byla vyžadována následná existence jím předvídaného následku. Poškozená byla v celospolečensky významné pozici ředitelky mateřské školky, byly jí svěřeny nezletilé děti ke hlídání a výchově, z pohledu veřejnosti a rodičů jí byla dána důvěra, že tuto pozici bude zastávat tak, aby nevznikl nejmenší důvod k obavám o kvalitu péče o děti předškolního věku. Proto již samotná prakticky veřejná prověrka ke zjištění jejího stavu, zda je či není opilá, za plného provozu školky, za asistence policie, vyvolaná sdělením vědomě nepravdivého údaje, rozhodně byla způsobilá významně ohrozit pověst poškozené na veřejnosti a poškodit jí v zaměstnání, to až k pravděpodobné jeho ztrátě.
Proto soudy v souladu se zákonem shledaly naplnění skutkové podstaty přisouzeného přečinu co do subjektivní i objektivní stránky.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícímu napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, měl být tedy naplněn shora citovaný dovolací důvod v jeho druhé alternativě. Se zřetelem k důvodům zde uvedeným tomu tak ovšem nebylo.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 10. 5. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu