ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.515.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 515/2017-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 5. 2017 o dovolání obviněného M. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 2 To 107/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 29/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 4 T 29/2016, byl obviněný M. L. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
dne 29. 12. 2015 kolem 21:45 hodin neoprávněně vnikl do rodinného domu čp. ... v ulici P. H. ve S., okres K., a to tím způsobem, že nejprve překonal oplocení pozemku, po přelezení plechových vrat vnikl na dvorek, kde přistavil žebřík k jednomu z oken, jehož skleněnou výplň vykopl, vzniklým otvorem vlezl do koupelny, následně loktem rozbil skleněnou výplň zamčených dveří mezi koupelnou a chodbou a po rozbití skleněné výplně dalších zamčených dveří vstoupil do obývacího pokoje, kde fyzicky napadl majitelku domu J. K., kterou uchopil pod krkem a povalil ji na pohovku, přičemž na ni křičel, aby mu vydala peníze a zlato, na což mu poškozená sdělila, že žádné peníze nemá, a když se pokoušela otevřeným oknem volat o pomoc, tak ji obžalovaný opětovně uchopil a povalil na postel v ložnici, odkud poté uprchl na půdu rodinného domu, neboť byl vyrušen příjezdem policejní hlídky, přičemž uvedeným jednáním způsobil poškozené újmu na zdraví těžšího stupně ve formě dlouhodobé posttraumatické stresové poruchy.
Za uvedené trestné činy Krajský soud v Praze uložil obviněnému podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 roků. Pro výkon uloženého trestu obviněného zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit České pojišťovně, a. s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, náhradu škody v částce 631 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená J. K. s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 4 T 29/2016, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 2 To 107/2016, kterým podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
dne 29. 12. 2015 kolem 21:45 hodin neoprávněně vnikl do rodinného domu čp. ... v ulici P. H. ve S., okres K., a to tím způsobem, že nejprve překonal oplocení pozemku, po přelezení plechových vrat vnikl na dvorek, kde přistavil žebřík k jednomu z oken, jehož skleněnou výplň vykopl, vzniklým otvorem vlezl do koupelny, následně loktem rozbil skleněnou výplň zamčených dveří mezi koupelnou a chodbou a po rozbití skleněné výplně dalších zamčených dveří vstoupil do obývacího pokoje, kde fyzicky napadl majitelku domu J. K., kterou uchopil pod krkem a povalil ji na pohovku, přičemž na ni křičel, aby mu vydala peníze a zlato, na což mu poškozená sdělila, že žádné peníze nemá, a když se pokoušela otevřeným oknem volat o pomoc, tak ji obžalovaný opětovně uchopil a povalil na postel v ložnici, odkud poté uprchl na půdu rodinného domu, neboť byl vyrušen příjezdem policejní hlídky, přičemž uvedeným jednáním způsobil poškozené újmu na zdraví těžšího stupně ve formě dlouhodobé posttraumatické stresové poruchy, která se projevovala neurotizací osobnosti, psychosomatickou poruchou, zásadním posunem v hodnotové orientaci ve smyslu nedůvěry v cizí osoby, snížením sebeúcty, poruchami citovými a emocionálními, strachem ve styku s cizími osobami, narušením orientace v sociální inteligenci, tenzí, dysforií, podrážděnosti a neklidem, přičemž popsané zdravotní následky znesnadnily obvyklý způsob života poškozené po dobu nejméně jednoho roku s předpokladem dalších následků.
Za uvedené trestné činy Vrchní soud v Praze uložil obviněnému podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 roků. Pro výkon uloženého trestu obviněného zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit České pojišťovně, a. s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, náhradu škody v částce 631 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená J. K. s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 2 To 107/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podané dovolání směřovalo do výroku o vině v rozsahu spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a do výroku o trestu. Obviněný namítá, že podle soudu druhého stupně byla jeho vina prokázána nade vší pochybnost, s čímž ovšem nemůže souhlasit. Zdůrazňuje, že dovolací důvod může naplňovat existence extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy. V návaznosti na to, pak obviněný napadá nesprávné právní posouzení skutku, když uvádí, že provedené důkazy nemohly vytvořit ucelený řetěz o jeho vině. Namítá, že logický způsob hodnocení provedených důkazů připouští stejně, jak jeho nevinu, tak i údajnou vinu. Obviněný konstatuje, že jediný důkaz, který ho má usvědčovat, představuje výpověď poškozené. Hledání podpory pro věrohodnost poškozené s odkazem na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie a psychiatrie, nemůže doložit její věrohodnost. Namítá, že soudy bez řádného vysvětlení zcela upřednostnily verzi obžaloby, a přiklonily se k zjednodušenému závěru o jeho vině. Současně odkazuje na zásadu in dubio pro reo.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle 265k odst. 1 a §265 l odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 2 To 107/2016, popř. jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 4 T 29/2016, a věc přikázal danému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce ve svém vyjádření ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 1 NZO 324/2017, uvedl, že námitky obviněného nelze pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, ale ani pod žádný jiný. Z uplatněné argumentace lze dovodit, že obviněný jen polemizuje s provedenými důkazy a s jejich hodnocením, což nemůže zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Zásah Nejvyššího soudu by odůvodňovala pouze situace, kdyby se nesprávná realizace důkazního řízení dostala do kolize s principy spravedlivého procesu. O takovou situaci se v dané věci nejedná, když skutkový stav byl náležitě zjištěn a provedené důkazy hodnoceny podle §2 odst. 6 tr. ř. Za irelevantní lze považovat námitku obviněného, že je usvědčován toliko výpovědí poškozené, když její výpověď je věrohodná, v souladu s dalšími provedenými důkazy.
V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhl, aby podané dovolání obviněného bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyslovil souhlas tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. I pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil souhlas, aby bylo podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jim uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný naplnění zvoleného důvodu dovozuje ze skutečnosti, že soudy svůj závěr o vině založily na výpovědi poškozené, což podle dovolatele zakládá existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy. Takto formulované námitky nebylo možno pod zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný podřadit.
Ohledně existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je třeba konstatovat následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána, neboť samotná námitka existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 291/2016). Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Může se jednat i o situaci, kdy závěr o skutkové závěry jsou založeny na důkazech, které byly provedeny v rozporu s trestním řádem, popř. nebyly vůbec provedeny. Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
O takovou situaci se v předmětné věci nejedná. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené argumentace je zřejmé, že obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, zejména s tím, že tyto považovaly za věrohodnou výpověď poškozené. Takto formulovanými námitkami obviněný míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně a druhého stupně, a rozsahem provedeného dokazování, když zdůrazňuje, že soudy upřednostnily verzi obžaloby. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést, že soudy nižších stupňů své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnily. Soud prvního stupně velmi podrobně rozvedl na základě, kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 9–10 rozsudku). Soud druhého stupně se s tímto odůvodněním plně ztotožnil s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., když i rozvedl své úvahy z pohledu námitek uplatněných obviněným v rámci podaného odvolání (viz str. 3–5 rozsudku), přičemž se nespokojil pouze s odkazem na rozhodnutí soudu prvního stupně, ale sám doplnil dokazování vzhledem k námitkám uplatněným v podaném odvolání. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. V dané souvislosti je nutné zdůraznit, že obviněný v rámci podaného dovolání v podstatě jen opakuje námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a se kterými se tyto řádně a náležitým způsobem vypořádaly. V případě, že obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání nedůvodné (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408]). O takový případ se jedná.
Bez ohledu na shora naznačené závěry je třeba konstatovat, že soud prvního stupně se otázkou věrohodnosti poškozené zabýval, přičemž dospěl k závěru, že o věrohodnosti poškozené není důvod pochybovat. Je nezbytné zdůraznit, že uvedený soud závěr o vině obviněného nestaví toliko na výpovědi poškozené, jak se snaží naznačovat obviněný, ale i na dalších provedených důkazech. V tomto směru lze odkázat na výpověď svědka R., který se nacházel v blízkosti domu poškozené a volal Policii ČR. Z jeho výpovědi vyplývá, že slyšel, jak poškozená říká, že nemá žádné zlato a peníze, což odpovídá její výpovědi, že obviněný po ní požadoval peníze a zlato. Dále lze odkázat na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, ze kterého je nepochybné, že poškozená je osobou věrohodnou, přičemž znalkyně své závěry ztvrdila u hlavního líčení. Vina obviněného je prokazována i listinnými důkazy, ze kterých je zřejmé, že obviněný byl zadržen v domě poškozené, měl na rukou rukavice. Soud se také podrobně zabýval otázkou věrohodnosti obhajoby obviněného, jenž se hájil tím, že do domu poškozené šel pro zapomenuté klíče babičky jednoho ze čtyř Romů, kteří ho donutili do domu jít, přičemž dospěl k závěru, že jeho obhajoba byla vyvrácena provedenými důkazy (nelogičnost jeho jednání, skutečnost, že svědci neviděli v okolí žádné další osoby). Soud druhého stupně rovněž dospěl k závěru, že poškozená je osobou věrohodnou, když se i podrobněji zabýval obhajobou obviněného, přičemž v tomto směru doplnil dokazování (výslech obviněného, úřední záznamy o průběhu policejní akce). Nad rámec shora uvedeného je třeba zdůraznit, že ani samotný obviněný v rámci podaného dovolání neuvádí, proč by měla být poškozená osobou nevěrohodnou. V dané souvislosti nelze také pominout, že poškozená ani obviněný se před incidentem neznali, neměli tedy mezi sebou žádné vztahy (ať již pozitivní či negativní), takže není jasné, z jakých důvodů by měla poškozená zájem obviněného křivě obvinit. Z výpovědí svědků zároveň vyplývá, že poškozená před incidentem neprojevila známky žádného duševního onemocnění, když se podle svědků jednalo vzhledem k věku o velmi činorodou a samostatnou osobu (učila se německy, jezdila na kole, starala se zahrádku), takže i bez ohledu na závěry znaleckého posudku není důvod pochybovat o tom, že poškozená byla schopna věrohodně popsat, co se stalo.
K argumentaci obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, lze uvést, že tato nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod ani jiný. Obecně lze konstatovat, že tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nad rámce shora uvedeného je třeba zdůraznit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Tak tomu bylo v posuzované věci. Nejvyšší soud považuje za potřebné konstatovat, že pokud soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
Je tedy nepochybné, že obviněný se svojí argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 5. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová