ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.536.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 536/2017-61
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2017 o dovolání, které podal obviněný Bc. P. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 61 To 387/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 100/2015, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 61 To 387/2016, v části, v níž zůstal nedotčen výrok o náhradě nemajetkové újmy, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 6 T 100/2015, ve výroku o náhradě nemajetkové újmy ve vztahu k poškozené společnosti Forbes Game, a. s., IČ: 251 50 634, se sídlem 170 00 Praha 7, Letenské náměstí 157/4.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265m odst. 2 trestního řádu a §265 trestního řádu se poškozená Forbes Game, a. s., IČ: 251 50 634, se sídlem 170 00 Praha 7, Letenské náměstí 157/4, odkazuje se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 6 T 100/2015, byl obviněný Bc. P. V. uznán vinným ze spáchání účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku na skutkovém základě, že
„jako rozhodce při svém rozhodování v rozhodčím řízení č. j. 0107/2013 a následném vydání rozhodčího nálezu ze dne 7. 8. 2013 ve věci nájemní smlouvy č. 44110018 uzavřené údajně dne 3. 6. 2011 mezi společností AVTN, a. s., IČO: 289 96 925, jako nájemcem, jednající P. Ch., a společností FORBES GAME, a. s., IČO: 251 50 634, jako pronajímatelem, jednající také P. Ch., zamlčel, a to i přes zákonnou povinnost podle §8 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, rozhodné skutečnosti, jenž svědčily o jeho podjatosti v dané věci, a to skutečnost, že k P. Ch. měl blízký přátelský vztah, od 30. 11. 2009 do 18. 8. 2010 byl členem dozorčí rady společnosti AVTN, a. s. (v této době byl P. Ch. předsedou představenstva společnosti AVTN, a. s.), s P. Ch. působil ve společnosti HBQ, a. s., a společnosti KCTX, a. s., aby mohl rozhodčí řízení vést za účelem předem dohodnutého záměru s již zemřelým P. Ch. tak, aby řízení provedl co nejdříve, nezabýval se námitkami žalované společnosti FORBES GAME, a. s., a vydal rozhodčí nález ve prospěch společnosti AVTN, a. s., a pro společnost AVTN, a. s., jednající P. Ch. tak byl obstarán exekuční titul k zahájení exekuce, čímž umožnil již zemřelému P. Ch. spáchání trestného činu podvodu, jehož se dopustil tím způsobem, že blíže nespecifikovaného dne v období od 1. 3. 2013 do 1. 7. 2013 a na blíže neurčeném místě, jako zástupce společnosti AVTN, a. s., se sídlem Na Dolinách 128/36, Praha 4, IČO: 289 96 925, po zániku svého členství a funkce v představenstvu společnosti FORBES GAME, a. s., se sídlem Praha 7 - Bubeneč, Letenské náměstí 157/4, PSČ 17000 (dříve O. t. ..., P.), IČO: 251 50 634, ex post vytvořil fingovanou antedatovanou Smlouvu o nájmu č. 44110018, kterou opatřil datem 3. 6. 2011, podepsal ji za obě smluvní strany, tedy za společnost AVTN, a. s., jako pronajímatele a i za společnost FORBES GAME, a. s., jako nájemce, kdy do této fingované smlouvy vložil rozhodčí doložku, na základě které následně za žalobce společnost AVTN, a. s., zvolil rozhodce obžalovaného Bc. P. V. a na základě tohoto dokumentu, prostřednictvím žaloby podané dne 1. 7. 2013 u rozhodce obžalovaného Bc. P. V., učinil kroky k zahájení rozhodčího řízení o částku 1.992.791 Kč proti společnosti FORBES GAME, a. s., načež právě na základě nezákonného postupu rozhodce obžalovaného Bc. P. V. spočívajícího především v záměrné ignoranci absence své objektivní nestrannosti a námitek žalovaného v daném rozhodčím řízení, dosáhl neoprávněného vydání rozhodčího nálezu, podle kterého měla poškozená společnost FORBES GAME, a. s., uhradit částku 1.992.791 Kč, kdy tato částka byla právě na základě takto vydaného rozhodčího nálezu jakožto exekučního titulu po poškozené následně vymáhána exekučně, přičemž exekuce byla zastavena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 152 EXE 84/2013, na základě návrhu společnosti FORBES GAME, a. s., neboť soud shledal uvedený rozhodčí nález jako nezpůsobilý být exekučním titulem z toho důvodu, že je dán nedostatek pravomoci rozhodce, který exekuční titul vydal, neboť rozhodce obžalovaný Bc. P. V. nemohl být vzhledem k okolnostem případu nestranným“.
Za to byl podle §209 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyřiceti osmi měsíců. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce rozhodce na dobu šedesáti měsíců. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost odčinit nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost uhradit nemajetkovou újmu poškozené Forbes Game, a. s., IČ: 251 50 634, se sídlem 170 00 Praha 7, Letenské náměstí 157/4, zastoupené zmocněncem: JUDr. Tomáš Sokol, advokát, AK Brož & Sokol & Novák, s. r. o., se sídlem 120 00 Praha 2, Sokolská 60, ve výši 600.000 Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 61 To 387/2016 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 25. 10. 2016 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle obviněného skutková věta ve výroku odsuzujícího rozsudku neobsahuje všechny požadované skutkové okolnosti, které jsou konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty majetkového trestného činu, o který v této věci jde. Zákonným znakem skutkové podstaty je mj. způsobení škody a obohacení jiného či v daném případě pokus o to. I kdyby byla všechna skutková zjištění v popisu skutku pravdivá, znamenalo by to podle obviněného pouze eventuální porušení zákonných povinností rozhodce v rozhodčím řízení, ale nelze z takového popisu skutku bez dalšího dovodit způsobení škody a obohacení jiného. Základem majetkové části zmíněné skutkové podstaty je v posuzované věci to, zda byl žalovaný návrh důvodný či nedůvodný a jaké měl k tomu informace zejména z důkazů předložených stranami. O tom však není v popisu skutku ani zmínka. Ani samostatná část popisu skutku věnovaná samostatným aktivitám P. Ch. neobsahuje podle obviněného vše, co naplňuje konkrétní skutkovou podstatu majetkového deliktu. Obviněný dále namítl, že nedostatečný popis skutku v objektivní i subjektivní stránce je dán reálnou důkazní situací, která ve věci byla. K tomu obviněný odkázal na příslušný rozhodčí spis a uvedl, proč ve věci postupoval správně. S odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 65/2015 zdůraznil, že ani případná podjatost rozhodce a porušení zásady nestrannosti ještě nevede nutně k závěru o trestní odpovědnosti rozhodce. Obviněný dále namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku ve výroku o náhradě nemajetkové újmy, když v odůvodnění rozhodnutí není uvedeno, z čeho se konkrétně sestává poškozené přisouzená částka.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 61 To 387/2016, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 6 T 100/2015, a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám rozhodl o zproštění obžaloby.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že s uplatněným dovolacím důvodem se míjí ty námitky, jejichž prostřednictvím obviněný jen zpochybňoval skutková zjištění a hodnocení důkazů. Naproti tomu výhrady, jejichž prostřednictvím obviněný zpochybňoval naplnění objektivní a subjektivní stránku trestného činu nebo výrok o náhradě nemajetkové újmy, pod uplatněný dovolací důvod podřadit lze. K výtce vztahující se k popisu skutku ve výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 státní zástupce uvedl, že by jistě bylo možno představit si tento popis jiný, snad výstižnější či srozumitelnější, nicméně považuje jej za dostatečný, přičemž případné nedostatky vliv na správnost meritorního hmotněprávního posouzení jednání obviněného neměly. Obviněný byl uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci na pokusu trestného činu podvodu spáchaného hlavním pachatelem, později zemřelým P. Ch. Z hlediska subjektivní stránky předpokládá účastenství úmysl směřující k účasti ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu. Pokud jde o popis skutku v posuzované trestní věci, s ohledem na účastenství obviněného Bc. P. V. na trestném činu hlavního pachatele do něj soud prvního stupně důvodně zahrnul i jednání P. Ch. V této pasáži je podle státního zástupce dostatečně zřetelně vyjádřeno, že jednání hlavního pachatele bylo vedeno záměrem neoprávněně (za využití podvodného úmyslu) se obohatit na úkor společnosti Forbes Game, a. s. K tomu P. Ch. vytvořil fingovanou Smlouvu o nájmu č. 44110018, tuto antidatoval, opatřil ji podpisy za společnosti AVTN, a. s., a Forbes Game, a. s., a do této smlouvy vložil rovněž rozhodčí doložku, na jejímž základě posléze jako rozhodce zvolil obviněného Bc. P. V. Ze shora uvedených kroků konaných hlavním pachatelem nepochybně vyplývá i jeho úmysl, kterým bylo neoprávněné získání finančních prostředků, a to prostřednictvím rozhodčího nálezu, který měl být exekučním titulem pro jejich vymožení. Pokud jde o obviněného Bc. P. V., neztotožňuje se státní zástupce s jeho tvrzením, že z popisu skutku lze dovodit pouze to, že porušil zákonné povinnosti rozhodce, potažmo zásadu nestrannosti. Obviněný zjevně pomíjí tu část popisu skutku, z níž vyplývá zjištění nalézacího soudu, že jednal v návaznosti na – s P. Ch. – předem dohodnutý záměr směřující k neprodlenému vydání rozhodčího nálezu ve prospěch společnosti AVTN, a. s. Tyto výhrady proto považuje státní zástupce za neopodstatněné. Jistou oprávněnost však lze podle státního zástupce přiznat výhradě obviněného o nepřezkoumatelnosti výroku o náhradě nemajetkové újmy. Pokud jde o výši nároku, výrok nalézacího soudu je v této části strohý a nepodává se z něj jednoznačně, na podkladě jakých konkrétních úvah dospěl k závěru o opodstatněnosti nároku ve výši právě 600.000 Kč. Tj. zda jde výhradně o náklady spojené např. s právním zastoupením (pak by ale pravděpodobně nešlo o nemajetkovou újmu), či zda jde o zadostiučinění související s poškozením jména společnosti, s náhradou času potřebného k nápravě závadného stavu, příp. kombinace různých důvodů.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu, a to pouze ve vztahu k výroku o náhradě nemajetkové újmy s tím, aby současně byla poškozená společnost podle §265m odst. 2 trestního řádu s přiměřeným použitím §265 trestního řádu odkázána s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný Bc. P. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 1 netrpěla. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu odpovídajícím §2 odst. 5 trestního řádu a provedené důkazy hodnotil v souladu s kritérii §2 odst. 6 trestního řádu. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Ve svém rozhodnutí zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Ta část dovolacích námitek obviněného, jimiž se snažil relativizovat skutkové závěry soudů a předkládat vlastní verzi skutkového děje, proto deklarovanému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu neodpovídala.
Naopak za relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je třeba označit výhrady obviněného proti existenci všech znaků skutkové podstaty trestného činu, jakož i proti výroku o náhradě nemajetkové újmy.
Protože Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání (§265i odst. 1 trestního řádu), přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodu, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom zjistil, že dovolání je částečně důvodné.
Pokud jde o výhradu obviněného spočívající v tom, že ze skutkové věty nelze dovodit způsobení škody či obohacení jiného, jakožto zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 trestního zákoníku, byla dovolacím soudem shledána jako neopodstatněná. V dané věci byl čin obviněného kvalifikován jako účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku na zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Tomu odpovídala i formulace skutkové věty, která zahrnuje jak popis všech skutkových okolností rozhodných z hlediska objektivní i subjektivní stránky trestného činu, tak další okolnosti významné z hlediska příslušné formy účastenství včetně konkretizace individuálních rysů konkrétního úmyslného trestného činu, k jehož spáchání pomoc směřovala. Na tom nic nemění ani fakt, že formulaci skutkové věty rozhodně nelze označit za perfektní, obsahuje i takové nepřesnosti, jako je záměna osob nájemce a pronajímatele. Ze samotné skutkové věty, a ve spojení s odůvodněním napadených rozhodnutí zcela zřetelně, lze dovodit, že hlavní pachatel P. Ch. (po dohodě s dovolatelem) vytvořil fingovanou a antedatovanou nájemní smlouvu, kterou opatřil rozhodčí doložkou znějící mj. na dovolatele, volbou dovolatele jako rozhodce a rozhodčí žalobou dosáhl vydání rozhodčího nálezu na částku 1.992.791 Kč, tuto částku následně exekučně vymáhal, kdy ovšem exekuce byla zastavena rozhodnutím soudu pro nezpůsobilost exekučního titulu z důvodu nedostatku pravomoci rozhodce. Pomoc dovolatele spočívala v tom, že sám po předchozí dohodě s hlavním pachatelem skutečně akceptoval fingovanou rozhodčí doložku i své zvolení jako rozhodce, zamlčel rozhodné skutečnosti svědčící o jeho podjatosti, vedl rozhodčí řízení tak, že záměrně ignoroval námitky žalovaného, a to vše proto, aby mohl vydat rozhodčí nález znějící ve prospěch společnosti, za níž jednal hlavní pachatel. Ve vztahu k následku, k němuž jednání hlavního pachatele i pomocníka směřovalo, lze uvést, že podle závěrů soudů mělo dojít na úkor poškozené k vyplacení částky 1.992.791 Kč z titulu uvedené smyšlené a antedatované nájemní smlouvy, kdy určitý nájemní vztah mezi oběma dotčenými společnostmi sice skutečně existoval, ovšem byla to naopak poškozená, která se na společnosti jednající hlavním pachatelem domáhala vydání bezdůvodného obohacení ve výši 4.700.260 Kč s příslušenstvím proto, že jí plnila peněžitá plnění bez právního důvodu či na základě neplatného právního úkonu. Je tak zřejmé, že se hlavní pachatel za pomoci dovolatele snažil získat prostřednictvím fingované smlouvy peněžité plnění z majetku poškozené, čímž by jí způsobil škodu ve výši 1.992.791 Kč. Čin dovolatele, potažmo hlavního pachatele, tak zahrnuje i znak následku, k němuž jednání směřovalo, a proto nebylo možné těmto dovolacím výhradám obviněného přisvědčit.
Jinak je tomu v případě námitek obviněného proti výroku o náhradě nemajetkové újmy v rozsudku soudu prvního stupně. V tomto případě byly výhrady obviněného shledány důvodnými. Rozsudek soudu v trestním řízení, který obsahuje výrok o přiznání nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem, resp. na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, je ve smyslu §274 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu rozhodnutím, na něž se vztahují §251 až 271 občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí, a může se tedy stát exekučním titulem, pokud povinnost k náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo k vydání bezdůvodného obohacení nebude dobrovolně splněna. Trestní soud má proto v adhezním řízení povinnost postupovat co do odůvodněnosti svého rozhodnutí se stejnou péčí jako civilní soud, který rozhoduje o náhradě škody ve věcech občanskoprávních. V rámci rozhodování o náhradě škody musí tudíž trestní soud vzít v úvahu všechna ustanovení občanskoprávních předpisů o odpovědnosti za škodu a nemůže přehlédnout ani ustálenou civilní judikaturu (přiměřeně srov. nález Ústavního soudu dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/11). Jak vyplývá z odsuzujícího rozsudku, nalézací soud této své povinnosti nedostál, když odůvodnění předmětného výroku o náhradě nemajetkové újmy je natolik stručné, že se z něj jednoznačně nepodává, na podkladě jakých konkrétních úvah dospěl k závěru o opodstatněnosti nároku ve výši právě 600.000 Kč, není ani zřejmé, zda se v části nejedná o náhradu vynaložených nákladů v souvislosti s uplatněním práv poškozeného či případně o náhradu způsobené škody. Z tohoto důvodu dovolacímu soudu nezbylo, než příslušnou část napadených rozhodnutí zrušit.
Protože Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného částečně důvodným, zrušil podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 61 To 387/2016, v části, v níž zůstal nedotčen výrok o náhradě nemajetkové újmy, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 6 T 100/2015, ve výroku o náhradě nemajetkové újmy ve vztahu k poškozené společnosti Forbes Game, a. s., IČ: 251 50 634, se sídlem 170 00 Praha 7, Letenské náměstí 157/4, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265m odst. 2 trestního řádu a §265 trestního řádu odkázal poškozenou s jejím nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 28. 6. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu