ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.549.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 549/2017-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 5. 2017 o dovolání, které podal obviněný J. P. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 8 To 454/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 27 T 53/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 27 T 53/2015, byl obviněný J. P. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku ve formě účastenství, a to návodu podle §24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku ve formě účastenství, a to návodu podle §24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Za tyto přečiny byl podle §205 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného J. P. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 8 To 454/2016, tak, že odvolání podle §256 trestního řádu zamítl jako nedůvodné.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) trestního řádu. Obviněný namítl, že soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav věci a porušením zásady volného hodnocení důkazů dal vzniknout „extrémnímu rozporu mezi soudem dovozeným skutkovým stavem a skutečným jednáním obžalovaného“ a bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, přičemž odvolací soud tato pochybení neodstranil. Obviněný zpochybnil výpověď druhého obžalovaného, tedy svědka J. Z., neboť tato výpověď byla ryze účelová, motivovaná snahou o uložení co možná nejnižšího trestu. Výpověď poškozeného L. E. potom de facto vyvrací závěry soudu o tom, že se skutek stal tak, jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Zejména ta její část, podle které poškozený neprodleně po něm vyšel z prodejny a zjistil, že mu byly odcizeny věci, nebyl tedy dán žádný časový prostor pro jakoukoli účast obviněného P. na této krádeži. Dále namítl, že odsouzeného Z. znal pouze zběžně a neznal ani jeho trestní minulost, v předmětný den ho potkal pouhou náhodou. Zdůraznil, že jeho jednání po činu a ani případná účast na rozdělení získaného majetkového prospěchu nebylo předmětem podané obžaloby.
Obviněný proto navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 8 To 454/2016, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 27 T 53/2015, podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil, podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušil také všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu a buď podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl nebo aby sám rozhodl rozsudkem a podle §226 písm. b) trestního řádu zprostil obviněného v plném rozsahu obžaloby.
Opis dovolání obviněného byl za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Stání zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že po přezkoumání dovolacích námitek dospěla k závěru, že ani jednu z nich nelze pod deklarované dovolací důvody zahrnout. Obviněný totiž nenamítá nesprávné právní posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Domáhá se v podstatě toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl obviněný uznán vinným. K námitce údajného extrémního rozporu uvedla, že obviněný nevznesl žádný argument, kterým by takovýto rozpor odůvodnil. Skutek tak, jak byl popsán ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, byl podle státní zástupkyně technicky proveditelný a soudy hodnotily provedené důkazy v souladu se zásadami formální logiky a v posuzované věci se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé nejedná.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soudu toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.
Obviněný J. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání vymezený §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 trestního řádu. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (druhá alternativa). Obviněný P. tento dovolací důvod uplatnil s tím, že v řízení předcházejícím vydání napadeného usnesení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy že vady zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu byly již v rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud je v rámci projednání podaného odvolání neodstranil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech, sp. zn. I. ÚS 4/04, nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, ani Okresního soudu Plzeň-město netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal. Přitom vyhodnotil jejich obsah a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Všechny námitky, které obviněný ve svém podání uplatnil, směřovaly toliko proti způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy a až na základě vlastního hodnocení důkazů předložil obviněný dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje. Takto uplatněné námitky však nejsou s to naplnit nejen deklarovaný dovolací důvod, ale žádný další z (zákonem taxativně stanovených) důvodů dovolání.
Soud prvního stupně tak vycházel při svém rozhodování z výpovědí svědků J. Z. a poškozeného L. E., které vyhodnotil jako logické, ucelené, bez zásadních vnitřních rozporů a podpořené dalšími důkazy. Při hodnocení věrohodnosti výpovědi J. Z. si byl soud prvního stupně vědom jeho trestní minulosti, avšak přesto jeho výpověď (i s ohledem na další provedené důkazy) vyhodnotil jako dostatečně věrohodnou, neboť přestože popisoval spoluúčast obviněného P. na krádeži, rozhodně se nesnažil zbavit své vlastní odpovědnosti a nijak z takovéto výpovědi neprofitoval. Vyjádřil se též ke skutečnosti, zda byl obviněný P. seznámen s jeho trestní minulostí, přičemž závěr o tom, že s ní byl obviněný skutečně seznámen, byl podpořen i tím, že spolu vykonávali výkon trestu odnětí svobody ve stejné věznici, a to i ve stejném oddíle. Vytknout soudům nelze ani to, že se zabývaly okolnostmi po spáchání trestného činu (zejména původem finanční hotovosti nalezené u obviněného), neboť tak činily z podnětu obhajoby obviněného, který se snažil zpochybnit tvrzení, že by se předmětné krádeže jakýmkoli způsobem účastnil.
Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu nebyly dovolací námitky obviněného shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud proto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 17. 5. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu