ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.570.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 570/2017-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 5. 2017 o dovolání, které podal obviněný J. H. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 61 To 510/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 136/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 24 T 136/2016, byl obviněný J. H. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Za tento přečin byl podle §337 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 61 To 510/2016 , jímž z podnětu odvolání podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného J. H., při nezměněném výroku o vině a při nezměněném výroku o trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, zařadil pro výkon trestu odnětí svobody podle §56 odst. 3 trestního zákoníku do věznice s dozorem.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. S poukazem na tento dovolací důvod uvedl, že tento přichází v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu do úvahy i tehdy, pokud je dán extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a učiněnými skutkovými zjištěními. Namítl, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly vždy v souladu s ustanoveními §2 odst. 5, 6 trestního řádu, dostatečně nebyly prověřeny poznatky a důkazy svědčící ve prospěch dovolatele, oba soudy se přiklonily k verzi pro něj nepříznivou, důkazy nebyly hodnoceny v souladu se zásadou in dubio pro reo. V řízení nebylo spolehlivě zjištěno, že by se na území České republiky svévolně vrátil, nebyl tedy prokázán jeho úmysl a soudy se rovněž nezabývaly skutečností, že na jemu uložený trest vyhoštění zapomněl, tudíž jednal nevědomě. Nebyl vyslechnut kurátor, kterého obviněný bezprostředně po svém příjezdu na území České republiky kontaktoval v souvislosti s vyřízením dokladů, které mu měly být odcizeny na území Německa. Soudu prvního stupně se proto nepodařil vytvořit dostatečný podklad pro rozhodnutí, které nevzbuzuje důvodné pochybnosti, odvolací soud pouze přejal jeho závěry. Oba soudy nevěnovaly patřičnou pozornost zhodnocení subjektivní stránky trestného činu, a to včetně případného dovolatelova motivu, podle obviněného nestačí, že konstatovaly toliko úmyslné jednání dovolatele, měly prokázat, že „jeho úmysl směřoval k úmyslnému maření výkonu rozhodnutí, tedy úmyslnému pobytu na území České republiky.“
Obviněný proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 zrušil ve výroku ohledně viny a trestu. Dále navrhl, aby dovolací soud podle §265m odst. 1 trestního řádu při zrušení napadených rozhodnutí sám hned rozhodl ve věci, popř. aby podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 7, případně Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím státního zástupce JUDr. Jiřího Siegela sdělilo, že se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude a současně, že souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 trestního řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu.
Obviněný J. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně (rozsudek), jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na výše uvedené nelze přehlédnout, že obviněný veškeré své námitky odvíjí od jiného skutkového stavu, než ke kterému dospěly po řádně vedeném dokazování soudy nižších stupňů. Zcela mimo dovolací důvod jsou tak námitky obviněného, jimiž zpochybňuje způsob, kterým byly soudem prvního stupně (potažmo soudem odvolacím) hodnoceny provedené důkazy a předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle a nelze tedy přisvědčit, že by zmiňovaná rozhodnutí trpěla vadou dovolatelem namítaného extrémního nesouladu. Přesto je možno k dovolacím námitkám obviněného uvést aspoň ve stručnosti následující:
Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku se dopustí ten, kdo se zdržuje na území České republiky, ačkoli mu byl uložen trest vyhoštění nebo bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění.
Z učiněných skutkových zjištění je zjevné, že pravomocně uložený trest vyhoštění v rozhodné době existoval (trval), přičemž obviněný byl vyhoštěn dne 23. 11. 2014 (viz protokol o vyhoštění č. l. 47 tr. spisu), současně byl i u hlavního líčení dne 30. 4. 2014 předsedou senátu poučen a vyzván k vycestování. Nelze přehlédnout, že trest vyhoštění byl obviněnému uložen v trvání pěti let a jeho výkon započal vyhoštěním obviněného dne 23. 11. 2014 poté, co vykonal trest z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 3 T 102/2014, a jeho konec tak připadl na rok 2019. Posuzovaného jednání v nyní projednávané věci se obviněný dopustil v listopadu 2016, tedy dva roky poté, co bylo započato s výkonem trestu vyhoštění a dva a půl roku poté, co mu byl trest pravomocně uložen. Obviněný tedy rozhodně nemohl být v nejistotě, zda je již trest vykonán či nikoli. Konečně u vazebního zasedání dne 1. 12. 2016 (č. l. 60 tr. spisu) obviněný uvedl, že ví o tom, že má zákaz pobytu v České republice, až následně u hlavního líčení téhož dne (protokol o hlavním líčení č. l. 62) obviněný uvedl, že zapomněl, že byl vyhoštěn. Je jistě právem obviněného zvolit obhajobu, jakou uzná za vhodnou, nicméně je na soudu, zda této obhajobě, při konfrontaci s dalšími provedenými důkazy, uvěří či nikoli.
Nelze souhlasit s tvrzením obviněného, že by soudy neměly dostatečný podklad pro závěr, že se dopustil jemu za vinu kladeného trestného činu. Soud prvního stupně i náležitě zdůvodnil, proč neprovedl výslech kurátora P. P., když dospěl k přesvědčení, že i kdyby tento potvrdil výpověď obviněného, že jej kontaktoval, nic by to nezměnilo na závěru o vině a trestu u obviněného. Obviněný jakožto občan Slovenské republiky byl vyhoštěn z území České republiky, čehož si musel být a byl vědom, přesto se na území České republiky neoprávněně zdržoval.
Pro posouzení dané věci je tedy podstatné, že je možné dovodit naplnění subjektivní stránky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, neboť z provedených důkazů je zřejmé, že obviněný věděl o pravomocně uloženém trestu vyhoštění, přesto se zdržoval na území republiky. Jednal tak nepochybně úmyslně, když popsaným způsobem mařil výkon rozhodnutí soudu, přičemž zjevně nerespektoval soudem mu uložený trest vyhoštění (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 5 Tz 261/2001).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že i kdyby byla pravdivá obhajoba obviněného, že mu (blíže nespecifikovaní) němečtí úředníci odebrali bez dalšího jeho doklad totožnosti a následně jej poslali na území České republiky, ačkoli obviněný není občanem tohoto státu, tyto skutečnosti stejně žádným způsobem neospravedlňují pobyt obviněného na území České republiky. Vrácení stávajícího dokladu totožnosti či vyřízení nového dokladu totožnosti si obviněný mohl ostatně zařídit ze svého domovského státu, tedy Slovenské republiky a neměl tak žádný objektivní a závažný (omluvitelný) důvod, který by zakládal výjimku z jeho povinnosti trest vyhoštění akceptovat a vykonat a zcela vědomě nerespektoval jemu uložený trest.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 24. 5. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu