ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.611.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 611/2017-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 6. 2017 o dovolání, které podal obviněný N. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 8 To 2/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 48/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 7 T 48/2016, byl obviněný N. M. uznán vinným ad 1) pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 trestního zákoníku a ad 2) přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Za tyto trestné činy byl podle §140 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení psychiatrické ve formě ústavní. Postupem podle §228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
O odvolání obviněného a krajského státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 8 To 2/2017, jímž z podnětu odvolání státního zástupce částečně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o uložení ochranného opatření. Podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že podle §100 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku uložil obviněnému zabezpečovací detenci. Odvolání obviněného N. M. bylo podle §256 trestního řádu zamítnuto.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a j) trestního řádu. S poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněný namítl, že co se týká skutku, který byl kvalifikován jako pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 trestního zákoníku, trvá na tom, že v jeho jednání chyběl jakýkoli úmysl jiného usmrtit, tedy v žádném případě není dána subjektivní stránka tohoto trestného činu, a to ani v eventuální formě podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Uvedl, že trvá na tom, že jeho úmyslem byla obrana proti předchozímu výpadu poškozeného V. P., byť tato obrana byla zjevně excesivní co do své intenzity. Závěr o úmyslu pachatele způsobit svým jednáním jinému smrt nelze podle obviněného dovodit pouze z toho, že úmyslně vykonal něco, co mohlo takový následek způsobit. Pokud soud prvního stupně uvedl, že útočil do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány, nelze s tímto závěrem souhlasit, neboť jeho útok je třeba hodnotit ve světle všech ostatních okolností, zejména s přihlédnutím k poznatku o předchozím vzájemném zápasu dvou osob. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) trestního řádu dovolatel uvedl, že rozsudkem odvolacího soudu uložená zabezpečovací detence nebyla nařízena za podmínek pro takovýto institut zakotvených v trestním zákoníku. Argumentace odvolacího soudu nemůže podle obviněného obstát ve světle pravidel o ochranné detenci jako ultima ratio, až k subsidiárnímu opatření ve vztahu k ochrannému léčení. Namítl, že jeho předchozí odsouzení byla převážně pro majetkovou trestnou činnost, násilnou trestnou činnost páchal ve značně vzdálené minulosti. Zákon sice explicitně neobsahuje podmínku předchozího uložení ochranného léčení, ale z ducha a smyslu daného ustanovení §100 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku je taková zákonitost zjevná. Zpochybnil rovněž tvrzení odvolacího soudu o neúčinnosti předchozích psychiatrických působení na jeho osobu s tím, že ani nebylo možné uzavřít, zda byl či nebyl zločin spáchán ve stavu vyvolaném duševní poruchou. Zdůraznil, že i s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu může soud uložit zabezpečovací detenci pouze na základě dostatečného a objektivně zhodnoceného dokazování, z nějž jednoznačně vyplývá existence všech zákonných předpokladů pro uložení tak přísného ochranného opatření. Vrchní soud se navíc nevypořádal se všemi námitkami obhajoby a jeho rozsudek není způsobilý k plnému přezkumu v dovolacím řízení.
Obviněný proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil a podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Stání zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že obviněným tvrzený nedostatek zlého úmyslu lze pod uplatněný dovolací důvod přiřadit, avšak v daném případě je tato námitka zjevně neopodstatněná. Vrchní soud konstatoval, že útok byl obviněným veden razantně a zákeřně zezadu, krajský soud pak zjistil, že úmysl usmrtit [ve formě úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku] vyplývá především z použití nástroje v podobě nože s čepelí o délce 20 cm, kterážto čepel je zjevně způsobilá proniknout hlouběji do těla, útočeno bylo krom toho na hrudník do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány, navíc byla k útoku užita velká síla. Z uvedeného podle státního zástupce vyplývá, že se obviněný mýlí, když tvrdí, že soudy nezvážily okolnosti podstatné k určení formy zavinění. Dále se mýlí v tom, že absentuje úmysl směřující k usmrcení, protože pokud kdokoliv bodá nožem s čepelí o délce 20 cm do oblasti hrudníku, a to velkou silou, musí být zjevně srozuměn s tím, že takto může oběť usmrtit, neboť i laik ví, že v těchto místech se nachází orgány životně důležité, jejichž porušení snadno přivodí oběti smrt. Pakliže obviněný tvrdí, že jeho úmyslem bylo především bránit se, pak státní zástupce uvedl, že zaprvé nebylo zjištěno, že by reakce obviněného byla obranná, zadruhé ani eventuální obranná reakce nemůže sama o sobě vyloučit úmysl směřující k usmrcení. K námitkám uvedeným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) trestního zákoníku státní zástupce uvedl, že ze zdravotnické dokumentace obviněného vyplývá, že byl již v r. 2006 hospitalizován v Psychiatrické léčebně v Bohnicích pro duševní poruchu a poruchy chování způsobené užíváním alkoholu, byl dále zjištěn stav po ebrietě s agresivním chováním. Do léčebny byl doporučen z Fakultní nemocnice Královské Vinohrady pro akutní psychózu; poté byl opakovaně umisťován na psychiatrickém oddělení Vězeňské nemocnice v Brně pro agresivní jednání a napadání dozorců ve vazební věznici. Byla zjištěna smíšená porucha simplexní osobnosti, dekompenzace až psychotické hloubky s agresivitou. Na psychiatrické oddělení Vězeňské nemocnice Brno byl obviněný pro obdobné chování umístěn i v průběhu aktuálního výkonu vazby. Poukázal na skutečnost, že u obviněného byla v rámci zkoumání duševního stavu v této trestní věci přibranými znalci prof. MUDr. Jiřím Rabochem, DrSc., a PhDr. Karlem Netíkem, CSc., diagnostikována smíšená porucha osobnosti s převládající masivní dissocialitou a opakovanými agresivními dekompenzacemi. V zátěžových situacích je podle znalců třeba u obviněného očekávat neadekvátní reakce a jeho další pobyt na svobodě byl znalci označen jako nebezpečný. Psychiatrická léčba však vzhledem k těžké poruše osobnosti a nezájmu obviněného není realizovatelná ve zdravotnickém zařízení. V doplňku znaleckého posudku je konstatováno, že možnost resocializace obviněného je extrémně nepříznivá a je vysoká pravděpodobnost recidivy protispolečenského chování. Konečně v dalším dodatku znaleckého posudku, který byl vyžádán s ohledem na hospitalizaci obviněného na psychiatrickém oddělení Vězeňské nemocnice v Brně, znalci uvedli, že obviněný byl do tohoto zařízení umístěn pro hrubé poruchy chování. Znalci navrhli uložení zabezpečovací detence. Lze tak uzavřít, že současný stav obviněného odůvodňuje závěr o přítomnosti duševní poruchy ve smyslu §123 trestního zákoníku (těžká asociální porucha). Z hlediska požadavku subsidiarity zabezpečovací detence tak postačuje předpoklad neúčinnosti ochranného léčení, který však musí být podložen objektivním zhodnocením všech podstatných okolností, popř. též s přihlédnutím k případně již projevenému postoji k ochrannému léčení. Ze stanoviska přibraného znalce prof. MUDr. Rabocha vyplývá, že ochranné léčení by nevedlo k dostatečné ochraně, ani úpravě stavu obviněného s vyloučením agresivních reakcí. Obviněný navíc projevil k léčbě negativní postoj. Ze shora uvedeného je tedy podle státního zástupce patrné, že veškeré podmínky stanovené v §100 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku pro uložení zabezpečovací detence splněny byly – spáchání zločinu, stav vyvolaný duševní poruchou, nebezpečnost pobytu obviněného na svobodě i neúčinnost možného ochranného léčení. Proto státní zástupce považuje námitky obviněného týkající se uložení zabezpečovací detence za nedůvodné.
Vzhledem k tomu, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 trestního řádu, přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 trestního řádu a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná, proto státní zástupce navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné .
Obviněný N. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a j) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy. Ústavního soudu ve věcech, sp. zn. I. ÚS 4/04, nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Námitku dovolatele, že v jeho jednání absentovala subjektivní stránka jemu přisuzovaného zločinu vraždy, lze sice právně relevantně uplatnit pod deklarovaným dovolacím důvodem, současně se však jedná o námitku zjevně neopodstatněnou, kterou dovolatel navíc částečně opírá o jiný skutkový děj, než který byl zjištěn soudem prvního stupně a potvrzen soudem odvolacím. Obhajobě obviněného, že by došlo k předchozímu útoku ze strany poškozeného, soudy neuvěřily a je tak nutno vycházet ze skutkového děje, který byl prokázán, tedy že poškozený s obviněným nějakou rozepři pravděpodobně měli, ovšem ne takové povahy, která by jakýmkoli způsobem ospravedlnila útok obviněného nebo by mohla jednání obviněného postavit do obranné roviny. Nelze přehlédnout, že bylo prokázáno, že obviněný vedl útok zezadu, nožem s čepelí o délce 20 cm, a takto zaútočil velkou silou (což vyplynulo ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství) proti hrudnímu koši poškozeného, tedy místu, o němž i laik ví, že jsou zde uloženy životně důležité orgány, jejichž poranění či zasažení může mít fatální následky. Lze říci, že za těchto okolností a vzhledem ke svému intelektu a rozumovým schopnostem, musel obviněný vědět, že tímto útokem může způsobit smrt poškozeného a pokud ji přímo způsobit nechtěl, byl s takovýmto následkem minimálně srozuměn. Ani dovolací soud tedy nemá žádné pochybnosti o tom, že obviněný jednal přinejmenším v nepřímém úmyslu [§15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku] poškozeného usmrtit, když věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) trestního řádu je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Podle §98 odst. 1 trestního zákoníku jsou ochrannými opatřeními ochranné léčení, zabezpečovací detence, zabrání věci, zabrání části majetku a ochranná výchova.
Dovolateli byla uložena odvolacím soudem zabezpečovací detence podle §100 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Podle tohoto ustanovení soud může uložit zabezpečovací detenci vzhledem k osobě pachatele s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a jeho poměrům i tehdy, jestliže pachatel spáchal zločin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti. Tyto všechny podmínky přitom musí být splněny kumulativně.
Podle §123 trestního zákoníku se duševní poruchou rozumí mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha osobnosti nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, vyplynulo, že obviněný trpí závažnou poruchou osobnosti s disociálními rysy s opakovanými agresivními dekompenzacemi, které byly řešeny v rámci vězeňských zařízení, léčení takového člověka je velmi obtížné a obviněný o takovou léčbu nemá zájem. U hlavního líčení dne 4. 10. 2016 (protokol o hlavním líčení ze dne 4. 10. 2016, č. l. 451–454 tr. spisu) pak znalec prof. MUDr. Jiří Ramboch uvedl, že si nedovede představit, že by byl obviněný umístěn a léčen v civilním zdravotním zařízení, neboť jeho nebezpečnost je vysoká, obviněný je vysoce narušenou osobností a je krajně nepřizpůsobivý. Ve svých závěrech se shodl i se znalcem PhDr. Karlem Netíkem, který u téhož hlavního líčení uvedl, že resocializace obviněného je extrémně snížená.
Nelze souhlasit s obviněným, že by podmínkou pro uložení zabezpečovací detence podle §100 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku bylo dřívější uložení ochranného léčení. Takovou podmínku by bylo možné shledat u ustanovení §100 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, které hovoří o ukládání zabezpečovací detence pachateli, který se oddává zneužívání návykové látky, znovu spáchal zločin, ač již byl pro zločin spáchaný pod vlivem návykové látky nebo v souvislosti s jejím zneužíváním odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nejméně na dvě léta, a nelze očekávat, že by bylo možné dosáhnout uložením ochranného léčení dostatečné ochrany společnosti, a to i s přihlédnutím k již projevenému postoji pachatele k ochrannému léčení. Při ukládání zabezpečovací detence podle §100 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku je postačující, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele nevedlo k dostatečné ochraně společnosti. Pokud soud prvního stupně neuložil obviněnému zabezpečovací detenci s poukazem na skutečnost, že mu v minulosti ochranné léčení ukládáno nebylo a nebyl ani zkoumán jeho stav znalci z odvětví psychiatrie a psychologie, pak se s tímto jeho závěrem nelze ztotožnit. Naopak jako správný je třeba hodnotit závěr odvolacího soudu, že vzhledem k charakteru duševní poruchy obviněného a jeho celkovému postoji k trestné činnosti, je ukládání ochranného léčení, byť v ústavní formě, zbytečné, neboť jeho účel nemůže být splněn. Současně je splněna i podmínka nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě, neboť jak vyplynulo ze závěrů znalců, hrozba opakování dekompenzačních excesů je u obviněného vysoká a jeho resocializace je extrémně snížená.
Lze tedy uzavřít, že u obviněného byly splněny podmínky pro uložení zabezpečovací detence.
Co se týká námitek uplatněných v závěru dovolání obviněného, tedy že se odvolací soud dostatečně nevypřádal se všemi jeho odvolacími námitkami a dostatečně neodůvodnil uložení zabezpečovací detence, takovéto námitky nejen že nezakládají žádný z (zákonem taxativně stanovených) dovolacích důvodů, ale navíc nejsou ani důvodné. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 trestního řádu, přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 trestního řádu a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného N. M. nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 7. 6. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu