ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.644.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 644/2017-57
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 7. 2017 o dovolání obviněného J. K. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 12 To 455/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 121/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 1 T 121/2015, byl obviněný J. K. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
1) pod záminkou zařízení výhodné hypotéky u spol. Raiffeisenbank, a. s., která měla být určena na opravu rodinného domu poškozených, v roce 2011 na různých místech postupně vylákal od poškozené rodiny K. finanční hotovost v celkové výši 1.436.000 Kč, kdy tvrdil, že tuto částku vloží do Raiffeisenbank, a. s., a poslouží jednak k tomu, aby rodina úvěr získala a také, aby pro ní byl úvěr co nejvýhodnější, kdy poškozeným uváděl, že čím více peněz mu takto předají, tím vyšší a výhodnější úvěr jim zprostředkuje, což ve skutečnosti nikdy neměl v úmyslu a ani neměl možnost poskytnutí úvěru či jeho parametry ovlivnit a rovněž za tímto účelem nevyvíjel žádnou činnost a takto získané finanční prostředky užil pro vlastní potřebu, čímž vylákal v hotovosti bez písemného potvrzení, od uvedených osob následující částky:
od pošk. V. K., starší, nar.....:
- v lednu 2011 částku 56.000 Kč,
- v lednu 2011 částku 60.000 Kč,
- v lednu 2011 částku 70.000 Kč,
- v dubnu 2011 částku 150.000 Kč,
- v květnu 2011 částku 250.000 Kč,
- v červnu 2011 částku 40.000 Kč,
- v červnu 2011 částku 30.000 Kč,
- v červenci 2011 částku 40.000 Kč,
- v červenci 2011 částku 40.000 Kč,
- v srpnu 2011 částku 160.000 Kč,
- v říjnu 2011 částku 260.000 Kč,
od pošk. J. K., nar. ....:
- v únoru 2011 částku 50.000 Kč,
od pošk. P. K., nar. ....:
- v únoru 2011 částku 180.000 Kč,
- v červnu 2011 částku 50.000 Kč,
2) v říjnu 2010 v M. K., okr. N., pod záminkou prodeje osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Felicia vylákal od poškozené V. K. ml. částku 100.000 Kč, která představovala kupní cenu za uvedené vozidlo, kdy však po obdržení peněz vozidlo poškozené nikdy nepředal a peníze jí nevrátil,
3) v únoru 2011 v obci S., okr. H. H., pod záminkou prodeje blíže nespecifikované frézy vylákal od poškozené V. K. ml. částku 50.000 Kč, která představovala kupní cenu za uvedenou frézu, kdy však po obdržení peněz frézu poškozené nikdy nepředal a peníze jí nevrátil,
4) pod záminkou zprostředkování mimosoudního vyrovnání cyklistce, kterou měl při údajné dopravní nehodě srazit vozidlem V. K. ml. její přítel M. K., v přesně nezjištěné době v roce 2011 na nezjištěném místě vylákal od V. K. st. finanční částku ve výši 600.000 Kč, kdy jí tvrdil, že pokud sražená cyklistka nehodu ohlásí policii, půjde její dcera jako majitelka vozidla na 15 let do vězení, ačkoliv věděl, že ve skutečnosti k žádné dopravní nehodě s vozidlem V. K. ml. nedošlo, a že za následky zaviněné dopravní nehody odpovídá řidič vozidla a nikoliv jeho majitel,
a uvedených jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. 22 T 111/2008, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 13 To 38/2010, byl odsouzen za trestné činy podvodu dle §250 odst. 1, 3 písm. b) ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 a podvodu dle §250 odst. 1, 2 ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Za uvedený zločin uložil Okresní soud v Hradci Králové obviněnému podle §209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 5 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené V. K. st., škodu v částce 1.756.000 Kč, poškozenému J. K. škodu v částce 50.000 Kč, poškozené V. K. ml., škodu v částce 150.000 Kč a poškozenému P. K. škodu v částce 230.000 Kč. Poškozená V. K. st. pak byla podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 1 T 121/2015, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině, trestu a náhradě škody. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 12 To 455/2016, tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 12 To 455/2016, podal obviněný dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Podle obviněného rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení, když k tomuto pochybení došlo již v řízení před soudem prvního stupně. Dovolací důvody obviněný dovozuje ze skutečností, že byla porušena zásada presumce neviny a že nebyl dostatečně popsán skutek, když ve skutku nejsou přesně uvedené dny a místa, kdy mělo dojít k převzetí předmětných finančních částek. Soudy věc nesprávně posoudily, když prováděly důkazy toliko navržené obžalobou a neprovedly důkazy, které navrhoval on a svůj postup řádně neodůvodnily. Současně namítá, že závěr o vině je postaven toliko na výpovědi poškozených a svědků, přičemž soud ignoroval listinné důkazy, které předložil a které prokazují jeho nevinu. Tímto postupem došlo k procesním vadám, které vedly k porušení jeho ústavně zaručených práv, zejména jeho práva na spravedlivý proces, neboť soudy nezohlednily řadu důkazů předložených obhajobou a některé důkazy neprovedly a ani se s nimi nevypořádaly v odůvodnění rozsudků. Soudy také neprovedly žádné finanční šetření ohledně jeho finanční situace, ačkoliv bylo prokázáno, že je nemajetný a nebylo zjištěno, že by v rozhodné době nabyl nějaký majetek. Poukazuje také na skutečnost, že byl sice v minulosti odsouzen, ale že i někteří ze svědků již byli odsouzeni a mají silnou finanční motivaci, když byli v předmětné době jeho dlužníky. V tomto směru opětovně odkazuje na listinné důkazy, které uvedené tvrzení prokazují. Vyjadřuje přesvědčení, že skutkové závěry soudů nižších stupňů jsou v rozporu s provedenými důkazy. Zdůrazňuje, že byl odsouzen na základě ústních tvrzení poškozených, ačkoliv předložil listinné důkazy, které byly úředně ověřeny, přičemž jejich pravost nebyla nikdy zpochybněna. Podle jeho přesvědčení v dané věci je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem.
Obviněný dále namítá, že v řízení nebyl předložen žádný listinný důkaz stvrzující předání uvedených částek jeho osobě a nebylo ani objasněno, kdy a kde měli poškození předmětné finanční částky předat. V tomto směru uvádí, že mezi výpověďmi poškozených jsou podstatné rozpory, když ani nebyly předloženy výpisy z účtů poškozených vyjma V. K. st., kdy z jejího výpisu nevyplývá výběr uvedených částek. Zdůrazňuje, že poškození nemohli uvedené finanční částky mít k dispozici, neboť byli nezaměstnaní a na podpoře. Ohledně poškozené V. K. ml. namítá, že předložil doklad, že částku 100.000 Kč jí řádně vrátil a že poškozená neprokázala, že by měla částku 50.000 Kč k dispozici, když uvedla, že měla 20.000 Kč od Money bank a 17.000 Kč z Providentu a že má doklad o tom, že jí frézu předal. V případě poškozeného P. K. namítá, že žádné částky od tohoto poškozeného nepřevzal, v řízení nebylo objasněno, kdy měl částky 180.000 Kč a 50.000 Kč převzít. Poškozený pouze uvedl, že tyto částky byly zaslány na účet V. K. st., která je měla předat jemu (obviněnému). Poškozená V. K. ovšem toto neuvedla. Rozporuplné je i tvrzení tohoto poškozeného ohledně toho, jak k této částce přišel, když tvrdí, že uvedenou částku získal od své sestry jako kompenzaci za převedení domu v k. ú. Č. na její osobu. To je ovšem v rozporu s její výpovědí, když tato uvedla, že za dům dala pouze 15.000 Kč, když následně byla uzavřena dohoda, podle níž měl částku 300.000 Kč uhradit její otec a to z úvěru, který měli získat její rodiče od Raiffeisenbanky na jejich dům. Dohoda o doplacení ovšem byla uzavřena až v srpnu 2011, takže v únoru 2011 mu nemohl poškozený částku 180.000 Kč předat své matce.
Pokud se týká poškozeného J. K. tak soud se spokojil pouze s tím, že poškozený doložil, že získal u banky Moneta Money bank úvěr ve výši 50.000 Kč, aniž by byly vzaty v úvahu listinné důkazy a to ověřené podepsané prohlášení poškozeného z dubna 2011, že mu obviněný nic nedluží. Soud také nepřihlédl k prohlášení ze dne 27. 3. 2012, podle kterého mu dluží tento poškozený se svojí manželkou (poškozenou V. K. st.) částku 550.000 Kč. V případě poškozené V. K. st. je situace obdobná. Zdůrazňuje, že poškození měli finanční problémy už předtím, než ho potkali. Nebylo vzato v úvahu, že v předmětném období opravovali více domů, a on jim půjčoval peníze na opravy, přičemž si nechal vystavit úředně ověřená potvrzení o těchto půjčkách, ovšem soudy k těmto listinným důkazům nepřihlížely.
Dovolatel zároveň poukazuje na své chování během výkonu trestu odnětí svobody, a že si přeje budovat rodinný život. Soudy ovšem uvěřily tvrzení poškozené V. K. st., aniž by vzaly v úvahu její příjmy, uvěřily jejímu tvrzení, že si obstarala skoro 2.000.000 Kč a že peníze předala bez jakéhokoliv dokladu jeho osobě, přičemž následně podepsali poškození prohlášení, že jim nic nedluží a přesto ho soudy odsoudily. Současně namítá, že částka 50.000 Kč, kterou poškozeným měl poskytnout svědek P., mu byla přičítána dvakrát. Soud uvěřil i tvrzení této poškozené, že mu měla předat částku 600.000 Kč, aniž by o tomto tvrzení byl nějaký důkaz. Obviněný v tomto směru odkazuje na svoji obhajobu, kterou podrobně rozvádí. Nebylo také vzato v úvahu, že poškozená připustila, že jim jednou peníze půjčil, přičemž nebyla dotázána na skutečnost, zda peníze vrátila a nebylo to zohledněno při určení výše způsobené škody. Nebylo ani vzato v úvahu, že tvrzení poškozené, že mu podepisovali prázdné papíry je nesmyslné, když za takové situace, by úřady podpisy neověřily.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 1 T 121/2015, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 12 To 455/2016, a obžaloby ho podle §226 písm. b) a §265m odst. 1 tr. ř. zprostil. Současně požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl podle §265o odst. 1 tr. ř. o odkladu výkonu trestu.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 1 NZO 499/2017, uvedla, že se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedeného v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci, byť to obviněný výslovně neuvádí, přichází v úvahu druhá alternativa uvedeného dovolacího důvodů, když odvolací soud řádně podané odvolání projednal v rámci veřejného zasedání a toto zamítl.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje v podstatě v porušení zásady presumce neviny, nedostatečném popisu skutku, v tom, že soudy prováděly toliko důkazy navrženém obžalobou, ve způsobu hodnocení provedených důkazů a v existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy.
Nejvyšší soud shledal, že argumentaci obviněného vztahující se k nesprávnému právnímu posouzení skutku nelze pod dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Byť obviněný v rámci podaného dovolání uvádí, že namítá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, je z obsahu dovolání zřejmé, že obviněný v tomto směru žádnou právně relevantní argumentaci neuplatňuje. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že v rámci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat toliko nesprávnost aplikace norem trestního práva nebo norem jiné hmotněprávní povahy, popř. chybné posouzení předběžné otázky podle §9 odst. 1 tr. ř. Jistou výjimku z tohoto závěru představuje existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Vzhledem k obsahu konkrétně uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný sice své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti toliko vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Takovým postupem míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, když námitky mají procesní charakter, neboť směřují do způsobu hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů. Obviněný v podstatě jen vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů, když zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů (soudy uvěřily výpovědím poškozených a svědků, nevzaly v úvahu listinné důkazy), přičemž na podkladě vlastní verze dospívá k závěru, že nebyl zjištěn takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a že měl být obžaloby zproštěn. Takto formulovanými námitkami obviněný míjí hranice zvoleného dovolacího důvodu, takže tyto nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný a nemohou zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v předmětné věci nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů dostatečně odůvodnil. Uvedený soud rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 5–18 rozhodnutí). Soud druhého stupně se s tímto odůvodněním soudem prvního stupně zcela ztotožnil (blíže viz str. 3–4 rozhodnutí). Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry.
Bez ohledu na shora uvedené pokládá Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit následující skutečnosti. Pokud obviněný namítá, že popis skutku je nedostatečný, tak obecně je třeba uvést, že je nutno od sebe rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Z obsahu uplatněné argumentace je zřejmé, že obviněný nenamítá, že by skutek, tak jak byl formulován ve skutkové větě výroku o vině, nenaplňoval všechny znaky zvolené skutkové podstaty, což by nepochybně naplňovalo zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1383/2005). Obviněný v podstatě namítá, že skutek, tak jak byl formulován ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně je neurčitý, jinak řečeno, že neobsahuje náležitosti uvedené v §120 odst. 3 tr. ř., když ve skutku není uvedeno konkrétní místo a den, kde mělo dojít k předání finančních částek od poškozených. Náležitosti výroku rozsudku upravuje §120 odst. 3 tr. ř. Podle tohoto ustanovení výrok, jímž se obviněný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Popis skutku ( zejména způsob jeho spáchání ) musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, je porušeno právo obžalovaného na spravedlivý proces (srov. ÚS 195/2005-n, srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1666). V dané věci je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně v popisu skutku vyjádřil všechny podstatné skutečnosti, které ve svém souhrnu naplňují znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku. Soud v popisu skutku rovněž uvedl čas spáchání skutku, neboť uvedl, v kterém měsíci a roce byly předmětné částky předány obviněnému. Skutečnost, že není uvedeno přesné datum předání těchto částek poškozenými obviněnému nelze interpretovat tak, že by popis skutku neodpovídal ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., když čas spáchání skutku nemusí být určen konkrétním datem, postačí časové vymezení skutku určitým obdobím, pokud zjištění konkrétního data není objektivně možné, např. pro odstup času mezi spácháním skutku a podáním trestního oznámení, když v praxi je běžné, že poškození velmi často již nejsou pro odstup času schopni přesné datum spáchání trestné činnosti určit. V tomto směru je třeba zdůraznit, že poškozená V. K. st. podávala trestní oznámení s jistým časovým odstupem, když skutek byl spáchán v roce 2011 a trestní oznámení bylo podáváno až 14. 2. 2013, přičemž poškození měli peníze předávat obviněnému v hotovosti, kdy si nenechali vystavit žádné potvrzení, takže je přirozené, že si přesná data, tedy den předání finanční hotovosti již nepamatovali. Obdobná je situace v případě místa spáchání skutku, když ovšem u skutků pod bodem 2, 3 bylo místo předání finanční hotovosti určeno (M. K. a obec S.), takže tato námitka ve vztahu k těmto bodům je nepřípadná. U skutku pod bodem 1 sice výslovně nebylo místo předání určeno, ovšem z provedených důkazů a odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že to bylo v místě bydliště poškozené V. K. st., popř. na dalších místech, které poškozená pro odstup času a skutečnost, že finanční částky byly předávány vícekrát, již nedokázala přesně určit. Tato skutečnost vyplývá nejen z výpovědi poškozené V. K. st., ale i z výpovědí dalších svědků (např. svědek P. K., svědek M. K.). Z výpovědi poškozené V. K. st., pak vyplývá, že nemůže určit přesné datum předání částky 600.000 Kč obviněnému (bod 4), když ovšem z její výpovědi je nepochybné, že to muselo být po prodeji domu v Č. a obci S., neboť z prodeje těchto domů získala částku 600.000 Kč pro obviněného. Ohledně místa předání této částky uvedla, že to bylo v autě, blíže nedokázala místo určit. V dané souvislosti lze připustit, že v popisu skutku mohlo být v případě bodu 4 uvedeno, že k předání částky 600.000 Kč došlo v průběhu listopadu 2011 a prosinci 2011 (v té době došlo k prodeji předmětných domů), ovšem tato jistá nepřesnost nemá vliv na skutečnost, že skutková věta obsahuje popis všech rozhodných skutečností naplňujících znaky zvolené skutkové podstaty, kdy skutek je natolik určitý, že ho nelze zaměnit s jiným. Nad rámec shora uvedeného je pak třeba opětovně zdůraznit, že nedostatečný nebo nepřesný popis skutku ve výroku rozhodnutí (tj. nebyl-li skutek popsán zcela v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř., které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku) nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou-li rozhodné skutkové okolnosti, z nichž vycházely soudy obou stupňů, podrobněji rozvedeny a konkretizovány alespoň v odůvodnění jejich rozhodnutí (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1311/2016). O takový případ se jedná.
Rovněž argumentace obviněného směřující do rozsahu dokazování nenaplňuje zvolený dovolací důvod, když rozsah dokazování je limitován ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., podle kterého musí soud zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. pak nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Přesto považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že tvrzení obviněného uplatněné v podaném dovolání, že soudy prováděly pouze důkazy navržené obžalobou, nemá oporu v průběhu řízení soudem prvního stupně. V tomto směru je třeba podotknout, že ve věci proběhlo několik hlavních líčení (30. 9. 2015, 23. 11. 2015, 13. 4. 2016, 16. 5. 2016, 27. 7. 2016, 12. 9. 2016 a 30. 9. 2016), v jejichž rámci soud reagoval na důkazní návrhy obviněného a jeho obhájce a k věci provedl řádu navrhovaných důkazů (viz např. výslech znalců, opětovný výslech poškozených V. K. st. a V. K. ml., svědků K. K., M. K., V. Č., JUDr. K., JUDr. A. G., J. S., E. T., listinné důkazy), takže tvrzení obviněného je evidentně v rozporu s objektivně zjištěným stavem. Soud prvního stupně skutečně neprovedl všechny požadované důkazy, ovšem ve svém rozhodnutí odůvodnil, z jakých důvodů nepovažoval za potřebné provádět další navrhované důkazy (viz str. 15 rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně se s rozsahem dokazování ztotožnil (viz str. 3–4 rozhodnutí). Nad rámec shora uvedeného je třeba podotknout, že samotný obviněný ani v rámci podaného dovolání nenamítá konkrétní důkazy, které nebyly provedeny. Stejně tak tvrzení obviněného, že soudy prováděly výslechy poškozených formálně a povrchně je v rozporu s objektivně zjištěným stavem, když poškození byli ve věci vyslýchání a někteří dokonce opakovaně a byli jim kladeny otázky jak ze strany soudu, tak i státního zástupce, ale zejména obviněného a jeho obhájce.
Ohledně námitek obviněného, že výrok o vině je postaven toliko na výpovědích poškozených a svědků a že soudy ignorovaly listinné důkazy, když i namítá, že soudy nehodnotily, zda mohli poškození uvedenými částkami disponovat (body II. a III. dovolání) lze uvést, že se opětovně jedná o procesní námitky. Obviněný v podstatě jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, se kterým se ztotožnil soud druhého stupně. Přestože uvedená argumentace nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, jen na podporu závěru, že se nejedná o případ tzv. extrémního rozporu ve smyslu výkladu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (blíže viz k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), lze konstatovat následující. V dané věci je třeba především odmítnout tvrzení obviněného, že soudy rozhodly toliko na základě výpovědí poškozených a že nijak nehodnotily listinné důkazy, které byly v řízení opatřeny jednak orgány činnými v trestním řízení, jednak byly předloženy obviněným. Zde je nutno poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který konstatuje obsah listinných důkazů provedených v rámci hlavního líčení (viz str. 14–15 rozsudku), když následně i tyto listinné důkazy hodnotí (blíže viz str. 16–17), přičemž dospívá k závěru, že z listin předložených obviněným nelze vycházet a poukazuje na výpovědi poškozených (viz výpověď poškozené V. K. st.) ohledně vzniku a důvodů, pro které tyto listiny podepsali. Byť to soud prvního stupně zcela explicitně neuvádí, je třeba konstatovat, že listinné důkazy mají stejnou důkazní váhu, jako každý jiný důkaz, tedy nelze jim přičítat vyšší důkazní hodnotu a to i za situace, pokud jsou na některých z těchto listin ověřeny podpisy. Pravdivost obsahu předložených listin totiž musí soudy posuzovat v kontextu dalších provedených důkazů. Jinak řečeno, skutečnost, že listina obsahuje podpis ať již ověřený či nikoliv nelze chápat tak, že obsah listiny odpovídá skutečnosti. K hodnocení obsahu listinných důkazů lze uvést, že v trestním řízení neplatí presumce správnosti předložených listinných důkazů obecně. Pravdivost listiny (tzn. zda to, co je v ní uvedeno, odpovídá skutečnosti) musí být orgány činnými v trestním řízení zkoumána zcela v souladu se zásadami uvedenými v ust. §2 odst. 2, 5 a 6 tr. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08). Takto podle Nejvyššího soudu soudy v dané věci při hodnocení obsahu listinných důkazů předložených obviněným postupovaly.
V souvislosti s hodnocením obsahu listinných důkazů je nutno poukázat na skutečnost, že poškození se k obsahu těchto listin vyjádřili, připustili, že nějaké doklady podepsali včetně jejich ověření (viz např. výpověď svědkyně V. K. ml., že nějaké papíry se podepisovaly, svědkyně V. K. st., že nějaké papíry podepisovala, že to byly i prázdné papíry, že obviněný uváděl, že to potřebuje, protože hraje automaty a že by měl doma peklo a že doklady se nezakládaly na pravdě). Pokud svědci již nebyli schopni logicky objasnit proč tyto doklady podepsali, popř. i podepsali prázdné papíry, tak je nutno jednak zdůraznit, že z provedeného dokazování je nepochybné, že poškození, zejména poškozená V. K. st., která jak vyplývá z provedeného dokazování se v rámci rodiny starala o zajištění finančních prostředků pro obviněného, když si jednak sama půjčovala peníze na své jméno, jednak zajišťovala půjčky pro ostatní členy rodiny (např. pro P. K. od svědka P.), kteří v podstatě plnili její pokyny a zjišťovali finanční prostředky, aniž by se nějak podrobněji o celou záležitost zajímali, bezmezně obviněnému věřili. Zde je třeba i poukázat na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, včetně vyjádření znalců u hlavního líčení, ze které vyplývá, že poškození jsou věrohodní, když se ovšem snadno dají zmanipulovat. V dané souvislosti také nelze pominout závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, ze kterého vyplývá, že obviněný je velmi sociálně zdatný a působí velmi věrohodně a důvěryhodně, což nepochybně přispělo i s ohledem na osobnosti poškozených k tomu, že tito jeho tvrzení bezvýhradně věřili a nechali se v podstatě obviněným ovládnout. Zároveň také nelze pominout, že pokud si např. v předchozím období poškozená V. K. st. půjčila nějaké finanční prostředky, vždy je řádně vrátila. K námitce obviněného, že poškození dluží peníze jemu a že proto nemluví pravdu, je třeba poukázat na hodnocení pravdivosti obsahu předložených listin, na osobnosti poškozených, když také nelze pominout, že trestní oznámení bylo podáno z delší časovou prodlevou, přičemž ani z výpovědi obviněného nevyplývá, že by v době podání trestního oznámení snad uplatnil po poškozených nějaké požadavky na vrácení údajných dluhů a že by proto měli tito zájem obviněného křivě obvinit. Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, že o schopnosti obviněného zmanipulovat jiné osoby nakonec svědčí i jeho předchozí trestní věci, kdy se opětovně dopustil trestného činu podvodu a k jeho spáchání zneužil jiné osoby s vysokoškolským vzděláním.
Jestliže obviněný dále namítá, že ačkoliv se měl obohatit o uvedené finanční prostředky, tak nedošlo k zvětšení jeho majetku, je třeba uvést, že finanční prostředky poškození poskytovali obviněnému v hotovosti, takže se logicky nemohly objevit na jeho účtu, přičemž skutečnost, na co obviněný konkrétně tyto finanční prostředky použil je pro posouzení věci nerozhodná, důležité je, že sebe o tyto prostředky obohatil, tedy dostaly se do jeho dispozice. K tvrzení obviněného, že nebylo prokázáno, že by poškození mohli mít uvedené finanční prostředky k dispozici za současného odkazu na jejich finanční situaci je možno uvést, že soudy se touto otázkou řádně zabývaly, když v tomto směru vycházely nejen z výpovědí poškozených, ale i svědků, kteří potvrdili, že jim finanční prostředky, o kterých hovoří poškození zapůjčili, když i bylo prokázáno, že finanční prostředky získali poškození i od bankovních ústavů, popř. jiných institucí (viz např. výpověď J. K., V. K. st.). Zde lze podotknout, že poškození nikdy netvrdili, že předmětné finanční prostředky pocházely z jejich vlastních zdrojů, naopak vždy uváděli, že si uvedené finanční částky půjčili od jiných osob a popř. od bankovních institucí či jiných institucí. Současně z provedeného dokazování vyplývá, že poškozená V. K. st. získala částku 600.000 Kč prodejem nemovitostí patřící její dceři a nemovitostí patřící jí, když dohromady z prodeje získala tuto částku (200.000 Kč prodej domu v Č., 400.000 Kč prodej domu v obci S.). Za této situace bylo skutečně bezpředmětné zkoumat blíže jejich finanční situaci.
Pokud se týká námitek obviněného ve vztahu ke skutku týkající se poškozené V. K. ml., tak tyto námitky opětovně směřující do způsobu hodnocení důkazů soudem prvního a druhého stupně. Přesto lze uvést ohledně namítaného potvrzení o vrácení částky 100.000 Kč této poškozené ze dne 14. 1. 2011 (viz č. l. 374), že pravdivost obsahu této listiny nelze dovozovat ze skutečnosti, že na této listině je úředně ověřen podpis poškozené. V tomto směru je možno odkázat na předchozí úvahy ohledně hodnocení listinných důkazů, když nelze ani pominout osobnost poškozené a její snadnou zmanipulovatelnost. Ohledně údajného neprokázání předání částky 50.000 Kč je třeba uvést, že samotný obviněný připouští, že peníze za frézu od poškozené převzal, kdy dokonce uvádí, že frézu poškozené prodal za částku 70.000 Kč. Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, že obviněný předložil pouze doklad o koupi jednoosého malotraktoru od poškozeného J. K. za částku 70.000 Kč dne 21. 11. 2011 (viz č. l. 372), nepředložil žádný doklad o tom, že by frézu skutečně předal poškozené. Navíc i pokud by tento doklad předložil, je třeba poukázat na předchozí úvahy ohledně pravdivosti obsahu předložených listin.
Obdobná je situace v případě námitek týkajících se poškozeného P. K., když je třeba odkázat na předchozí úvahy ohledně hodnocení listinných důkazů a pravdivosti jejich obsahu. Nad rámec shora uvedeného je třeba zdůraznit, že smlouva předložená obviněným je rozporuplná, když ve smlouvě se tvrdí, že jak poškozený P. K., tak V. K. ml., jsou oba kupujícími, kupní cena ve výši 250.000 Kč byla poškozenému prodávající uhrazena a vzápětí je ve smlouvě uváděno, že zbytek kupní ceny uhradil poškozený J. K. dne 12. 5. 2011 (viz č. l. 367). Samotný poškozený vypověděl, že částku 180.000 Kč měl od své sestry a že se jednalo o vyrovnání za prodej domu v Č. jeho sestře (viz č. l. 342), přičemž peníze byly na účtu jeho matky, která je předala obviněnému. Tuto skutečnost potvrdila i svědkyně V. K. st. (viz č. l. 391). Navíc je třeba zdůraznit, že věrohodnost výpovědi poškozeného P. K. a poškozené V. K. podporuje skutečnost, že na účet poškozené V. K. st., která měla fakticky částku 180.000 Kč předat obviněnému, byla dne 9. 2. 2011 připsaná částka 235.000 Kč a dne 10. 2. 2011 poškozená z účtu vybrala částku 230.000 Kč.
V případě námitek týkajících se poškozeného J. K. obviněný znovu jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Pokud obviněný poukazuje na prohlášení obviněného ze dne 1. 4. 2011 (viz č. l. 359) o tom, že mu obviněný nic nedluží, je třeba odkázat na předchozí úvahy ohledně pravdivosti obsahu těchto listinných důkazů. Pokud se týká poškozené V. K. st. je možno uvést, že obviněný opakuje námitky, které již částečně uplatnil v případě bodu II. dovolání. V tomto směru Nejvyšší soud považuje za nutné pro stručnost odkázat své závěry týkající se popisu skutku. Ve vztahu k této poškozené obviněný jen znovu předestírá svoji verzi události (poškozená měla dluhy a on jim pomohl a nechal si vystavit úředně ověřená potvrzení), kdy vyjadřuje pochybnosti o chování poškozené, která mu měla předávat předmětné finanční prostředky bez jakéhokoliv potvrzení, a vyjadřuje přesvědčení, že za situace, kdy na jedné straně stojí výpovědi svědků a na druhé straně listinné důkazy, tak by soudy měly vycházet z těchto listinných důkazů. Jedná se tedy o námitky procesní povahy, které nemohou naplnit zvolený dovolací důvod. Přesto lze ohledně tvrzení obviněného, že částka 50.000 Kč, kterou měli poškození získat od svědka Panchartka, mu byla přičítána 2x je třeba odkázat na popis skutku, ze kterého je nepochybné, že obviněnému není kladeno za vinu, že by od poškozené V. K. st. převzal částku 50.000 Kč.
Rovněž námitky týkající se předání částky 600.000 Kč (bod 4 rozsudku soudu prvního stupně) směřují do způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Ze strany obviněného se jedná opětovně toliko o vyjádření nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Přesto je třeba zdůraznit, že o předání částky 600.000 Kč obviněnému a důvodech předání hovoří nejen poškozená V. K. st., ale i řada dalších svědků (např. P. K., V. K. ml. včetně svědků, jejíž výslech požadoval právě obviněný např. svědek M. K. a svědkyně E. T.).
K námitce obviněného, že z výpovědi poškozené V. K. st. vyplývá, že měl nějaké peníze půjčit poškozenému P. K., je nutno připustit, že toto ve výpovědi poškozené zaznělo, ovšem poškozená neuvedla, o jakou částku se mělo jednat, když ani samotný obviněný v tomto směru neměl k svědkyni žádné dotazy. Navíc je třeba uvést, že případná půjčka poškozenému P. K. nemůže mít žádný vliv na trestní odpovědnost obviněného za trestný čin podvodu. Obviněný poškozeného uváděl v omyl, když od tohoto získával peníze tím, že předstíral, že pro poškozené zajistí úvěr od Raiffeisenbanky a z tohoto důvodu mu i poškozený předával peníze, přičemž obviněný nikdy neměl v úmyslu úvěr pro poškozené zajistit a ani v tomto směru nečinil žádné kroky. Případná půjčka obviněného poškozenému pak ani nemůže mít vliv na náhradu škody v rámci trestního řízení, když započtení při rozhodování o nároku na náhradu škody v rámci trestního řízení není možné, když pro přiznání nároku na náhradu škody je rozhodující výše škody vyjádřená v popisu skutku případně snížena o částky, které do doby rozhodování o nároku na náhradu škody obviněný na náhradě škody prokazatelně uhradil, popř. uplatněný nárok poškozeného, pokud byla škoda požadována v nižší částce, než jaká je vyjádřena v popisu skutku.
Ohledně namítané existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je třeba konstatovat následující. Jak již bylo naznačeno shora, vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Může se jednat i o situaci, kdy skutkové závěry jsou založeny na důkazech, které byly provedeny v rozporu s trestním řádem, popř. nebyly vůbec provedeny. Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Nejvyšší soud má za to, že přes jistou stručnost odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů těmto požadavkům dostalo.
Lze konstatovat, že obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu v podstatě toliko vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. V dané věci ovšem lze mít za to, že soudy k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto hodnotily v jejich vzájemných souvislostech, kdy odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídá §125 tr. ř. a §134 tr. ř., byť lze připustit, že je stručnější. Bez ohledu na shora uvedené lze uvést, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Proto uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem ke shora naznačeným závěrům má Nejvyšší soud za to, že hodnocení důkazů soudy nižších stupňů odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., když i k náležitému objasnění věci byly provedeny všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Proto lze uzavřít, že soudy nižších stupňů byl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. V dané věci tedy není dán namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem věci.
K argumentaci obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumce neviny lze uvést, že tato nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod ani jiný. Obecně lze konstatovat, že tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Zásada presumpce neviny je zakotvena v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy našla svůj výraz v zásadě „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nad rámec shora uvedeného je třeba zdůraznit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Tak tomu bylo v posuzované věci. Nejvyšší soud považuje za potřebné konstatovat, že pokud soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněný uplatněnou argumentací nenaplnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. bylo obviněným dovozováno z toho, že v řízení předcházejícímu vydání rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. bylo sice dovolání uplatněno právně relevantním způsobem, když je ovšem zjevně neopodstatněné, když dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Na závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že pokud obviněný v rámci podaného dovolání navrhl, aby byl přiznán odkladný účinek rozhodnutí soudů nižších stupňů, tak se jedná o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněného nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 7. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová