ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.680.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 680/2017-59
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2017 o dovolání podaném JUDr. J. D. a o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch JUDr. J. D., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 10 To 112/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 7/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 2016, sp. zn. 1 T 7/2014, byl JUDr. J. D. (dále jen obviněný) uznán vinným přečinem znásilnění podle §185 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 7. 11. 2013 v době od 11.00 hod. do 11.20 hod. v H. K., ul. H., realitní makléřku M. Ch., při ukázce nebytových prostorů chytil zezadu za ramena a obličejem k sobě ji svým tělem natlačil do rohu místnosti, kde jí začal rozepínat kabát a bundu, čemuž se poškozená bránila a říkala mu, aby toho zanechal, ale jemu se podařilo i přes její odpor kabát i bundu rozepnout, poté jí přes tričko osahával na prsou, strčil jí ruku z vrchu za tričko a hladil ji na prsou, druhou rukou jí rozepnul podprsenku, tričko i s podprsenkou nadzvedl a začal poškozenou líbat na prsou, sát bradavky, líbat ji i na ústa, přitom ji držel hlavu, aby neuhýbala, strčil ji ruku pod kalhotky, kde ji osahával na přirození, přitom se poškozená snažila jeho ruku odstrkovat ven, opakovala mu, aby toho zanechal, což on neučinil, přičemž v průběhu svého jednání se přes oděv hladil v rozkroku a svého jednání zanechal poté, co poškozené začal zvonit mobilní telefon . Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře dvou let, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Výrokem podle §229 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podali obviněný, příslušná stání zástupkyně a poškozená M. Ch. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 10 To 112/2016, tak, že je jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí. Dovolání proti uvedenému usnesení podal rovněž nejvyšší státní zástupce, a to v neprospěch obviněného, přičemž dovolání podal jako osoba oprávněná, včas a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně podotkl, že pokud soud druhého stupně přihlížel ke starší judikatuře, podle které nemůže zrušit napadený rozsudek soudu prvního stupně pouze proto, že by sám na základě svého přesvědčení hodnotil tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem, tak taková východiska již byla judikaturně překonána. Dále namítl, že v jeho případě byly porušeny základní zásady trestního řízení, zejména zásada zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a zásada volného hodnocení důkazů, neboť důkazy svědčící ve prospěch obviněného byly ze strany soudů ignorovány. Rovněž namítl, že se soud druhého stupně nedostatečně zabýval návrhem na doplnění dokazování stran rekonstrukce činu, která by nepochybně přinesla objasnění rozhodných skutečností. Napadené usnesení poté označil za nepřezkoumatelné. V důsledku uvedeného mělo být porušeno právo obviněného na spravedlivý proces, jak jej garantují ústavní předpisy. Obviněný shrnul, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným, zejména pak jeho objektivní stránka. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a aby tomuto soudu přikázal věc k novému projednání.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve připomenula dovolací námitky obviněného. K těmto následně uvedla, že obviněný toliko uplatňuje argumentaci známou z dřívějších stadií trestního řízení. Jednání obviněného, pro které byl uznán vinným přečinem znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku, přitom bylo provedeným dokazováním prokázáno. Nadto, správně mělo být kvalifikováno jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku. Dále podotkla, že obviněný se takřka výlučně zabývá skutkovými otázkami, které však nelze s ohledem na uplatněný dovolací důvod přezkoumávat v rámci dovolacího řízení, zejména když byly náležitě vyřešeny v řízení před soudy prvního a druhého stupně. Státní zástupkyně shrnula, že napadené rozhodnutí není zatíženo takovými vadami, na které obviněný poukazuje, které by bylo možné a nutné napravit cestou dovolání. Závěrem tedy navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., resp. §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
V replice na uvedené vyjádření státní zástupkyně obviněný podotkl, že nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je spatřováno ve skutečnosti, že jednání obviněného bylo nesprávně kvalifikováno jako přečin znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku. Výpověď poškozené byla v rámci řízení zpochybněna a navrhovaná rekonstrukce činu byla zamítnuta, v důsledku čehož nebyl správně zjištěn skutkový stav věci. Dokazování tedy nebylo řádně provedeno, což má za následek porušení ústavně garantovaných práv obviněného.
Nejvyšší státní zástupce podal současně dovolání v neprospěch obviněného, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Předně zrekapituloval dosavadní průběh předmětné trestní věci a připomenul okolnosti, na základě kterých dospěly soudy prvního a druhého stupně ke svým rozhodnutím, přičemž s jejich závěry se podle dovolatele nelze ztotožnit, zejména pak v řešení otázky, zda lze obviněnému přičítat zavinění ve vztahu k těžké újmě na zdraví, zde posttraumatické stresové poruše, kterou poškozená utrpěla. Následně předestřel, že podle §17 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku platí, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby (v tomto případě odstavec 3 ustanovení §185 tr. zákoníku), se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, kdy trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné (což v tomto případě nevyžaduje). K tomuto připomenul podstatu ustanovení §16 tr. zákoníku. Dále rozvedl, že je nepochybné, že obviněný nezamýšlel poškozené způsobit těžkou újmu na zdraví a že s takovým následkem nebyl ani srozuměn (tedy úmyslná forma jednání), když smyslem jeho úmyslného jednání vůči poškozené bylo primárně jeho vlastní sexuální uspokojení. Přesto je zřejmé, že ve vztahu k těžšímu následku bylo dáno jeho zavinění z nedbalosti, a to přinejmenším ve formě nedbalosti nevědomé ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Je totiž obecně známou notorietou, že každý sexuálně motivovaný útok s sebou nese traumatizující zážitek na straně poškozené osoby, přičemž jako takový je způsobilý vyvolat trauma mající znaky těžké poruchy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. V daném případě byl přitom vznik posttraumatické stresové poruchy potvrzen znaleckým posudkem. Byť obviněný nepřistoupil k vyloženě brutálnímu násilí, tak využil situace, kdy s ním byla poškozená sama a neměla možnost efektivní obrany. Obviněný tedy mohl a měl předpokládat, že jeho jednání může mít za následek narušení duševního zdraví poškozené (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1070/2012). Obviněným namítanou erektilní dysfunkci je třeba z hlediska právní kvalifikace jeho jednání považovat za bezvýznamnou, když navíc ze znaleckého posudku vyplynulo, že jistou sexuální aktivitu u obviněného vyloučit nelze. Nejvyšší státní zástupce shrnul, že pokud soud druhého stupně uzavřel, že nebyl prokázán subjektivní vztah obviněného ke skutečnosti, že by svým jednáním poškozené způsobil posttraumatickou stresovou poruchu, tak došlo k naplnění uplatněných dovolacích důvodů. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a jemu předcházející rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., přičemž vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání rovněž ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K takto podanému dovolání se následně obviněný vyjádřil prostřednictvím svého obhájce. Předně podotkl, že nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání podává zjednodušený a nepravdivý popis událostí. Např. žádný úmysl obviněného k jeho vlastnímu sexuálnímu uspokojení nebyl prokázán. Naopak, pro jeho erektilní dysfunkci bylo dané křivé obvinění vyvráceno. Taktéž k pohlazení poškozené došlo při prohlídce bytu v prvním poschodí, nikoli v přízemí budovy. Opětovně namítl, že nedošlo k naplnění všech znaků předmětné skutkové podstaty a že byla porušena presumpce neviny v neprospěch obviněného. Psychickými problémy měla poškozená trpět už dříve. Není pravdou, že se jednalo o první kontakt obviněného s poškozenou, jak tvrdí nejvyšší státní zástupce, nýbrž kontakt druhý, a to nepočítaje několik telefonických hovorů. Poškozená nadto při výslechu uvedla, že vůči ní obviněný nikterak agresivní nebyl a že jí nezpůsobil žádnou psychickou ani fyzickou újmu. Rovněž poukázal na některé rozpory ve výpovědi poškozené, což ve svém výsledku svědčí o její nevěrohodnosti. Poukázal na vyjádření MUDr. Želmíry Herrové, podle kterého by žena, jež si prošla znásilněním, jen stěží hned druhý den na internetu zveřejňovala své eroticky laděné fotografie. Rovněž MUDr. Michaela Málková připustila, že poškozenou nijak diagnosticky nevyšetřovala. Obviněný uzavřel, že soudy postupovaly v rozporu se zásadami trestního práva a v zásadních pochybnostech rozhodovaly v neprospěch obviněného, tudíž mu bylo odepřeno právo na spravedlivý a nezávislý proces. Navrhl tedy, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaných opravných prostředcích (odvoláních) rozhodl usnesením. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného a nejvyššího státního zástupce.
Nejprve k dovolání obviněného. Předně je namístě podotknout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dále pak, ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom téměř výhradně směřovaly do oblasti skutkové a procesní, přičemž v mnohém v obecné rovině namítal porušení zásad spravedlivého procesu. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů a současně prosazoval vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Byť soudy nepřistoupily na obhajobou navrhované doplnění odkazování (zejména formou rekonstrukce činu), nelze hovořit o přítomnosti tzv. opomenutých důkazů. Nejvyšší soud již ve svých dřívějších rozhodnutích uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy, neboť uvedená (procesní) vada může mít vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku. V projednávané věci však nelze konstatovat, že se soudy navrhovanými důkazy vůbec nezabývaly, když jasně a logicky uvedly, proč shledaly navrhované důkazy nadbytečnými. Podstatné je dále zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soudy provedly jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného. Jelikož byl přitom skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soudy nepochybily, když pro nadbytečnost nevyhověly některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování, zejména když toto své rozhodnutí náležitě odůvodnily. Rovněž pokud obviněný namítal absenci objektivní stránky dané skutkové podstaty, tak de facto poukazoval na vlastní verzi skutkového děje, což ovšem bylo vyvráceno provedeným dokazováním.
Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkami obviněného ohledně vyjádření soudu druhého stupně k jeho možnostem přehodnocení provedených důkazů před soudem prvního stupně, v čemž obviněný spatřoval porušení jeho práva na spravedlivý proces. Soud druhého stupně ve svém rozhodnutí nejprve poukázal, za jakých podmínek je možné do hodnocení provedených důkazů a skutkových zjištění soudu prvního stupně zasáhnout a dále toliko svým způsobem odkazoval na ustanovení, podle kterého se odvolací soud může odchýlit od skutkových zjištění nalézacího soudu pouze tehdy, pokud v rámci odvolacího řízení znovu provede některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, anebo provede důkazy, které v hlavním líčení provedeny nebyly (srov. §259 odst. 3 tr. ř.).
Pokud tedy jde o skutková zjištění, tak na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Nyní k nejvyšším státním zástupcem (v rámci jím podaného dovolání) namítané chybné právní kvalifikaci jednání obviněného. Nejvyšší soud se předně ztotožňuje s právní kvalifikací daného jednání, jako trestného činu znásilnění ve smyslu §185 tr. zákoníku, když tato byla bez důvodných pochybností prokázána provedeným dokazováním. Netřeba rozporovat ani naplnění znaku násilí , přestože obviněný vůči poškozené neužil žádných úderů ani jí nezpůsobil žádná viditelná zranění, neboť za násilí ve smyslu §185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku se považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli, přičemž není nezbytné, aby poškozená osoba kladla zřejmý fyzický odpor, jelikož postačuje, pokud pachateli musela být zjevná nevole této osoby s jeho jednáním. Nejvyšší soud ovšem nesdílí názor nejvyššího státního zástupce, že předmětné jednání mělo být kvalifikováno podle §185 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku.
Na jednu stranu lze přijmout právní rozbor prezentovaný v dovolání nejvyššího státního zástupce stran úmyslné versus nedbalostní formy zavinění, kdy podle §17 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku platí, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby (např. v projednávané věci odstavec 3 ustanovení §185 tr. zákoníku), se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, kdy trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné (což v nyní zvažovaném případě nevyžaduje). Uvedené bylo prezentováno rovněž v jednom z dřívějších rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které nejvyšší státní zástupce poukazoval ve svém dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1070/2012). Nicméně, soud prvního stupně, s jehož závěry se soud druhého stupně de facto ztotožnil, po provedeném dokazování uzavřel, že na jednu stranu nemá důvod pochybovat, že u poškozené daná porucha skutečně nastala a že to bylo právě jednání ze strany obviněného, které tuto poruchu vyvolalo (viz str. 14 rozsudku soudu prvního stupně). Zároveň však konstatoval, že nebylo postaveno najisto, že posttraumatická stresová porucha u poškozené trvala delší dobu a po tuto dobu podstatným způsobem negativně ovlivňovala obvyklý způsob života poškozené, a zda ji tedy lze považovat za těžkou újmu na zdraví ve smyslu ustanovení §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, resp. že by v návaznosti na uvedené bylo možné jednání obviněného kvalifikovat podle §185 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku. Uvedený závěr poté koliduje s námitkami nejvyššího státního zástupce, který vycházel především ze znaleckého posudku MUDr. Michaely Málkové, že obviněný poškozené způsobil téměř rok trvající posttraumatickou stresovou poruchu. Skutečnosti, na základě kterých soud dovozuje, že porucha zdraví u poškozené neměla delšího trvání, však byly předestřeny v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 14 rozsudku). Za této situace se již nejedná o odlišný náhled soudů a dovolatele na otázku patřičné aplikace hmotněprávních norem, nýbrž o rozporování zjištěného skutkového stavu. K tomuto druhu námitek a možnostem jejich uplatnění pod dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud vyjadřoval již dříve v tomto rozhodnutí. Závěry soudu prvního stupně netrpí nedostatkem formální logiky, nejsou v rozporu s provedenými důkazy a stejně tak nelze dovodit, že by soud některé důkazy pominul a nezahrnul do svých úvah. Nelze tudíž konstatovat, že by učiněná skutková zjištění byla v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, a že by tedy byl odůvodněn mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Lze tedy uzavřít, že soudy prvního i druhého stupně jasně a srozumitelně vyložily, na základě jakých podkladů ke svým závěrům dospěly a proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako přečin znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku zcela přiléhavá. Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v dané věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podaná dovolání JUDr. J. D. a nejvyššího státního zástupce odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 6. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu