ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.1070.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 1070/2012-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. října 2012 o dovolání obviněného M. Z. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. 4 To 66/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci pod sp. zn. 48 T 2/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Z. odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci uznal rozsudkem ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. 48 T 2/2010 (ve znění opravného usnesení ze dne 2. 4. 2012 sp. zn. 48 T 2/2010) obviněného M. Z. vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), jehož se dopustil tím, že dne 27. 4. 2009 kolem 12.15 hod. v O.-V., na ulici U N., v místnosti určené k provádění jeho masérské činnosti, v průběhu masáže, kterou prováděl na své klientce J. P., v době, kdy tato žena ležela na masérském lehátku na zádech a z důvodů probíhající masáže byla oblečena jen do spodních kalhotek, jí nejdříve se zdůvodněním, že se musí dostat k reflexním bodům v tříslech stáhl kalhotky nad kolena, poté začal nevhodným způsobem komentovat její klín, hovořil o tom, že je krásná a ptal se jí, zda ji může políbit a když mu J. P. odpověděla, že samozřejmě ne a chtěla se z lehátka zvednout a odejít, znenadání ji zalehl svým tělem, držel ji za paže a svá ústa jí položil na stydkou kost, čímž ji vyděsil, snažila se mu uhnout, načež ji začal utěšovat, říkal jí, ať si to tak nebere, že to tak nemyslí, hladil ji po vlasech a obličeji a dal jí pusu na čelo, přičemž J. P., vědoma si toho, že je téměř nahá a v provozovně se nenachází žádná další osoba, u které by se mohla dovolat pomoci, za situace, kdy se obávala stupňování agresivity vedeného útoku, jen tiskla nohy k sobě, snažila se z lehátka zvednout a odejít, což jí však nedovolil, když opětovně zalehl její tělo a přesto, že jej vyzývala, ať svého jednání zanechá a přesto, že jej od sebe odstrkovala rukama, jí silou roztáhl nohy od sebe a krátce v řádu několika sekund jí jazykem a ústy dráždil na zevním genitálu, čehož po chvíli sám zanechal, J. P. pak nechal obléknout se a odejít z jeho provozovny; svým jednáním u J. P. zapříčinil vznik a rozvoj posttraumatické stresové poruchy, která u ní ještě trvá. I při jejím opakovaném znaleckém psychiatrickém a psychologickém vyšetření dne 17. 3. 2011 a v průběhu doby se projevovala vyhýbáním se situacím připomínajícím trauma, projevy nedůvěry vůči mužům, sociálním stažení, projevy strachu, úzkosti a paniky s vegetativním doprovodem, v poruchách spánku a obsedantních projevech, poruchou soustředění, psychické výkonnosti, vzpomínkami na traumatickou událost v podobě reminiscence prožitého s doprovázející úzkostí a beznadějí, v regresi v oblasti sexuálního života, kdy poškozená dlouhodobě, minimálně do měsíce května 2011 nebyla schopna intimních kontaktů a dalšími potížemi, což vyžadovalo dlouhodobou psychiatrickou a psychologickou léčbu spojenou mimo jiného také s užíváním léků, přičemž pravidelné ambulantní psychiatrické péči se J. P. podrobovala ještě v průběhu měsíce července 2011.
Za to byl obviněnému podle §241 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byla obviněnému v souladu s ustanovením §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené J. P., bytem O. – V., R., náhradu škody ve výši 60.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. 4 To 66/2011 tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti napadenému usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání do všech výroků odsuzujícího rozsudku, jenž opřel o dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že skutek byl nesprávně hmotně právně posouzen nebo došlo k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení.
Uplatněný dovolací důvod obviněný především spatřuje v tom, že skutková zjištění obou soudů nižších stupňů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, které jsou neúplné, přičemž oprávněnost tohoto dovolacího důvodu opírá o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. 7 Tdo 39/2010 a nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04 a I. ÚS 910/2007, z nichž cituje. Skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku jsou v rozporu se čtyřmi verzemi výpovědi poškozené prezentovaných na str. 7, 8, 9 a 10 odsuzujícího rozsudku, jež obviněný doslovně reprodukuje i ve svém dovolání. Jedná se podle něj o nepřezkoumatelnou kompilaci, resp. exces ze zákonných kautel stanovených pro hodnocení důkazů. V posuzovaném případě bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces, jehož imanentní součástí je řádné a přesvědčivé zdůvodnění soudního rozhodnutí. S odkazem na zásadu volného hodnocení důkazů obviněný uvedl, že odporují-li si vzájemně úvahy soudu při hodnocení provedených důkazů, tj. čtyř skutkových verzí výpovědi poškozené, je soud povinen popsat, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů tím spíše v situaci, kdy poškozená má postavení tzv. korunního svědka a její výpověď má zásadní význam z hlediska zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Ačkoli jednotlivé verze popisu skutku ze strany poškozené tyto pochybnosti prima facie vzbuzují, soudy nižších stupňů se těmito rozpory nikterak nezabývaly. Napadené usnesení postrádá řádné a přesvědčivé odůvodnění pro skutkové zjištění vyplývající ze skutkové věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku odlišné od jednotlivých shora popsaných verzí výpovědi poškozené a soud ani neuvedl, na základě čeho dovodil věrohodnost a přesvědčivost jejího tvrzení. Takový postup je pak v rozporu se závěry Ústavního soudu, k nimž dospěl ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 3309/07. Rozhodnutí krajského i okresního (správně má být uvedeno vrchního) soudu postrádá řádné odůvodnění, když z něj nevyplývá, k jakým důkazům bylo přihlédnuto a jakými úvahami byly v intencích základních zásad podle §2 tr. ř. soudy vedeny. Povinnost řádného odůvodnění nezávislého rozhodnutí obecného soudu jako nutná součást práva na spravedlivý proces vylučuje libovůli při soudním rozhodování, představuje součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (srov. nález IV. ÚS 581/99).
Oba soudy podle obviněného nectily zásadu in dubio pro reo , když z provedeného dokazování je patrné, že nelze bez pochybností dospět k jednoznačnému závěru o zjištěném skutkovém stavu věci. Za této situace bylo nutno podle obviněného postupovat v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2042/08, podle něhož lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější, tzn. povede k jeho zproštění obžaloby z důvodů podle §226 písm. a), c) tr. ř. Nedodržením této povinnosti porušuje soud princip rozhodování in dubio pro reo a tím i zásadu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Obviněný rovněž poukázal na objektivní nemožnost jeho jednání popsaného poškozenou, když je fyzicky nemožné, aby se obviněný dotkl genitálií poškozené jazykem, tvrdí-li poškozená (srov. blíže její verzi 4), že ležela na lehátku, obviněný stál po jejím boku, a rukama, které držel nad kalhotkami na jejích kolenou, roztahoval její nohy a přitom sklonil hlavu tak nízko, že se dotkl jazykem oblasti přirození poškozené. Neproveditelnost takového úkonu je dána tím, že hybnost ramenního kloubu neumožňuje snížit hlavu o cca 20 cm a více pod úroveň ramen. Nereálné je i tvrzení poškozené, že kladla odpor při stahování kalhotek, uváží-li se, že obviněný stál u jejího pravého boku, takže kalhotky nikoliv stahoval, ale mohl je toliko shrnovat, jelikož poškozená na nich vahou svého těla ležela a dokonce se měla podle svého tvrzení bránit i vychýlením pánve na levou stranu, tedy od obviněného, který k ní přistoupil od její hlavy. Nebylo vůbec prokázáno, že kalhotky patřily poškozené. Z dokazování ani nevyplynulo, že by poškozená měla jakékoliv stopy násilí na svém těle (podlitiny, škrábance atd.).
Podle první verze ji obviněný dokázal silou roztáhnout nohy, strčit jí mezi ně hlavu a začít ji olizovat klitoris, ačkoliv měla nohy skrčené, kolena tiskla k sobě a do boku a kalhotky měla stažené na stehnech. Při této verzi však podle obviněného není blíže určen popis místa, kde se nacházel obviněný. Podle druhé verze poškozené stál obviněný po jejím pravém boku, když ji zalehl a držel jí ruce podél těla. Při tomto popisu se poškozená „domnívá”, že ji obviněný ani jazykem, ani jiným způsobem nepronikl do pochvy. Ve třetí verzi poškozená zdůraznila že „byť samotný atak jazykem obviněného trval jen okamžik, obviněný se jí jazykem na genitáliích jistě dotkl“. Obviněný pak dovozuje, že míra dubióznosti kontaktu obviněného s genitáliemi poškozené je zcela transparentní. S ohledem na zásadu in dubio pro reo je pak zcela neudržitelný závěr soudu o tom, že „v řádu několika sekund jí jazykem a ústy dráždil na zevním genitálu“, když sama poškozená hovoří o kontaktu jazyka obviněného v délce okamžiku, když uvedla, že „obviněný se jí jazykem na genitáliích jistě dotkl“. O dráždění genitálií ústy obviněného pak chybí ze strany poškozené jakákoliv zmínka.
Dále dovolatel postrádá naplnění znaku jiný obdobný pohlavní styk ve smyslu §241 tr. zák., neboť způsob jeho provedení musí být srovnatelný s pojmem soulož a musí vykazovat obdobnou míru intenzity a závažnosti. Při jiném obdobném pohlavním styku není znásilnění dokonáno dotykem úst pohlavního orgánu druhé osoby. S ohledem na verze obviněné o míře kontaktu („začal jí olizovat klitoris”, „dráždil jí jazykem několik sekund”, „atak jazykem obviněného trval jen okamžik, obviněný se jí jazykem na genitáliích jistě dotkl”) je nutno ve prospěch obviněného dovodit, že se jednalo o pouhý dotyk pohlavního orgánu poškozené a nikoliv kontakt s jejím pohlavním orgánem, který by svou intenzitou byl srovnatelný s pohlavním stykem. Takové méně intenzivní jednání obviněného zaměřené proti intimním partiím těla poškozené nelze proto považovat za obdobu soulože (viz Šámal, Púry, Rizman. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 4. vydání, C.H.Beck, s. 1213 a rozhodnutí Nejvyššího soudu 7 Tdo 841/2010).
Oba soudy se také nezabývaly naplněním subjektivní stránky stíhaného trestného činu ani ve vztahu k základní skutkové podstatě, ani ve vztahu k okolnosti podmiňující užití vyšší trestní sazby, tzn. k odstavci 3 písm. a) ustanovení §241 tr. zák. Obviněný od svého jednání dobrovolně upustil a intenzita násilí ve formě fyzické síly k překonání kladeného odporu, je podle obviněného krajně dubiózní, protože na těle poškozené nejsou patrné známky násilí – hematomy, škrábance a kalhotky jsou beze stop poškození, ačkoliv měly být proti vůli poškozené stahovány a měla je mít na stehnech, které měl proti její vůli obviněný roztahovat. O vůli projevit násilí nesvědčí ani adorace mládí a krásy poškozené či hlazení jí na hlavě ze strany obviněného.
Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odstavce 3 písm. a) tohoto ustanovení, pro jehož naplnění postačuje v souladu s §6 tr. zák. nedbalost, nebyla v rozhodnutí nikterak zdůvodněna i přes okolnosti případu s ohledem na pochybnou intenzitu násilí a na následek jeho jednání v podobě způsobené těžké újmy na zdraví poškozené, který je naopak značně závažný. Tento těžší následek v podobě posttraumatické stresové poruchy by musel obviněný podle §5 tr. zák. zavinit z nedbalosti. V očích nezávislého pozorovatele se podle názoru obviněného jeví tento následek se zřetelem k okolnostem případu jako nestandardní a v očích obviněného vzhledem k intenzitě násilí jako nepředvídatelný. Zkoumání následku popsané kvalifikované skutkové podstaty trestného činu znásilnění je zcela zásadní a se zřetelem na závěr znalkyně z odvětví psychiatrie MUDr. Jitky Svobodové, Ph.D., která u hlavního líčení konaného dne 30. 11. 2010 uvedla, že jinými slovy řečeno, i pokud by například poškozená byla s masérem sama v jedné místnosti jen ve spodním prádle či kalhotkách a masér by se k ní začal verbálně chovat velmi nevhodně, aniž by došlo k přímému fyzickému útoku, mohlo by takové jednání vést ke vzniku posttraumatické stresové poruchy . Tato skutečnost dokládá, že vznik následku trestného činu znásilnění se váže ke zdravotní dispozici poškozené, neboť nevhodný verbální projev (byť je oběť v pozici, v níž se vyskytla poškozená) nemůže takovou reakci běžně vyvolat. Řečeno slovy laika, jde o reakci zcela nepředvídatelnou a neobvyklou. Způsobený následek je nepřiměřený konání pachatele a je determinován osobnostní či zdravotní dispozicí oběti, když jde ze strany poškozené o atypickou reakci.
Jednání obviněného je vzhledem k malé míře intenzity násilí bez poškození kalhotek, bez známek újmy na těle poškozené a s ohledem na způsob provedení trestného činu, bylo-li konání obviněného doprovázeno obdivem krásy poškozené, hlazením a dotazem, zda ji může políbit v klíně, z hlediska subjektivní i objektivní stránky hraničním případem. Vina dovolatele i jemu uložený zjevně nepřiměřený trest nesrovnávající se s výkonem spravedlnosti proto neobstojí s odkazem na materiální pojetí práva při užití ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a §88 tr. zák., když nebylo jednání obviněného posouzeno podle základní skutkové podstaty znásilnění, jakož i následných úvah o výši uloženého trestu ve vztahu k ustanovení §23 a §31 tr. zák. Obviněný je osobou bezúhonnou, pokročilého věku a uložený trest v trvání pěti let nepodmíněně je drakonický a může být chápán i jako trest doživotní.
Jednání dovolatele by tak mohlo být spíše posouzeno jako trestný čin útisku podle §237 tr. zák., neboť se jednalo o milostný návrh učiněný poškozené při opakované návštěvě, a to poté, kdy se mu poškozená svěřila s důvěrnostmi, jako je rozchod s jejím partnerem, které přesahují běžný formální rámec konverzace. Po projeveném nesouhlasu si obviněný vynutil strpění jeho avizovaného odhodlání ji políbit v klíně a po vykonání tohoto záměru sua sponte již v ničem nepokračoval. Konání obviněného, jakož i kladený odpor poškozené nebyly intenzivní povahy. Jednalo se proto spíše o nucení strpění přání obviněného, než o násilný akt podřaditelný pod ustanovení §241 tr. zák. Návrh učiněný a vykonaný za situace, kdy poškozená byla vysvlečena a obviněný masíroval její tělo, je proto podle obviněného podřaditelný pod pojem zneužití tísně.
Obviněný rovněž shledal nedůslednost obou soudů při zajištění odborných podkladů pro své rozhodnutí v podobě nestranného znaleckého posudku hodnotícího věrohodnost výpovědi poškozené a reálnost způsobené duševní poruchy mající výrazný vliv na právní kvalifikaci skutku a otázku viny podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák., neboť při jeho absenci by stála výpověď poškozené pouze proti výpovědi obviněného a nejednalo by se tak o dostačující důkaz pro uznání viny. K soudním znalcům vybraným ze seznamu znalců vedeného Krajským soudem v Ostravě vznesl obhájce obviněného námitku jejich podjatosti ve vztahu k matce poškozené, jež je bývalou soudkyní Okresního soudu v Ostravě, a může je proto ze své dřívější praxe osobně znát. Byl proto vypracován nový znalecký posudek, avšak opětovně byli dva znalci zapsáni v seznamu Krajského soudu v Ostravě a jeden z nich působí v Praze. Pochybnosti o jejich vztahu k matce poškozené proto nebyly odstraněny.
Obviněný se dále vymezuje vůči závěrům zkoumání soudních znalců, neboť tito se dostatečně nezaměřili na to, zda a za jakých okolností je pro obviněného jako laika vůbec předvídatelné, aby poškozená jako dospělá žena za daných okolností případu pouze v důsledku relativně nepatrného zásahu do její integrity, byť jistě nepříjemného, utrpěla tak vážnou poruchu, kterou po celou dobu deklaruje. Následek v podobě shledané poruchy se jeví na první pohled jako evidentně nepřiměřený. Znalci se nevypořádali se skutečností, že se poškozená před inkriminovanou událostí rozešla se svým dlouholetým přítelem, který se však bezprostředně po činu z důvodu údajné poruchy k poškozené vrátil a znovu s ní udržoval přátelské styky, byť bez sexuálních aspektů. Nevzali také v potaz okolnosti přerušení jejího studia, tedy zda nastalá posttraumatická stresová porucha nebyla dekompenzací jiného selhání poškozené - rozchodu s přítelem a neúspěchu ve studiu v podobě zanechání studií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze - a projednávaná událost nebyla pro poškozenou dobrým důvodem k suplování skutečných důvodů jejího duševního a sociálního stavu. K prokázání jejího tvrzení o důvodech jejího ukončení studia je třeba si vyžádat z příslušné fakulty odůvodnění přerušení studia, příp. o jejím dřívějším prospěchu a to i na Právnické fakultě Masarykovy univerzity. Tím spíše pokud se bývalý přítel vyjádřil v tom smyslu, že byla poškozená již před činem unavená cestovat do P. a do B. za účelem studia a že obě studia nezvládá. Vzájemně je v rozporu vyjádření poškozené o tom, že nebyla dlouho schopna podívat se do zrcadla a používat líčidla atd., a skutečností, že si opatřila reklamní fotografie pro účely modelingu. Zůstává tak podle obviněného nezodpovězená anamnéza poškozené před a po inkriminované události. Obviněný pochybuje a uvádí, zda poškozená své problémy nezveličuje, obzvláště když na internetu jsou informace o stanovené diagnóze posttraumatické poruchy zcela dostupné.
Obhajoba rovněž postrádá provedení vyšetřovacího pokusu, resp. rekonstrukce trestného činu k prověření míry intenzity údajného násilí, resp. bezbrannosti oběti. Odmítnutí návrhu na provedení těchto úkonů je odmítnutím tzv. neopominutelného důkazu. Rovněž měl být přibrán znalec z oboru sexuologie, jenž měl zkoumat anatomii intimních partií poškozené k ověření verze poškozené o průběhu předmětného ataku vůči její osobě, neboť obviněný se domnívá, že stupeň odhalení jejího klitorisu má pro takové ověření význam, příp. zda je možné, aby obviněný poškozenou současně držel za ramena, roztahoval kolena a dále rukama eventuálně rozevíral stydké pysky tak, aby se ústy mohl dotknout jejího klitorisu. Soud se ve vztahu k zavinění obviněného nevypořádal ani se závěry znaleckého posudku MUDr. Petry Schejbalové a spol. ze dne 21. 3. 2011 týkajících se obviněného, zejména ohledně jeho špatného zdravotního stavu, který ve spojení s věkem obviněného nevylučuje kolísavost lehkých mozkových disfunkcí, jež může mít význam při posouzení zavinění ve formě nedbalosti ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby. Obyčejný člověk nemohl rozumně předpokládat tak intenzivní následky předkládané poškozenou a to tím spíše, existuje-li možnost oslabení jeho rozpoznávacích schopností v důsledku organických změn a dále i vzhledem k jisté míře vstřícnosti poškozené.
Naopak obviněný nepoužil hrubé násilí, ale jednalo se o sexuální kontakt s mírou jistého tlaku u mužů běžné a geneticky dané, nešlo proto o znásilnění, ale pokus sblížení, tzv. harassment, což potvrzuje znalecký posudek MUDr. Petry Schejbalové, která nevyloučila možnost, že poškozené jako vyzrálé ženě mohl obviněný jako sexuální partner apetovat. Nejednalo se o překvapivý útok na psychickou a fyzickou integritu poškozené, ale o proces verbálního kontaktu obviněného, kdy měl poškozenou líbat na čelo, utěšovat a dokonce jí svůj záměr políbit v klíně předem avizoval a že se poškozená po projeveném obdivu mohla sebrat a odejít nebo jinak dát kategoricky najevo svůj odpor (srov. str. 5 posudku). V této stati posudku jsou podle obviněného uváděny i rozumné důvody pro možnou dekompenzaci problémů poškozené předmětnou kriminalizací. Obviněný dále považuje za nevyhodnocený závěr znaleckého posudku PhDr. Koldy a MUDr. Navrátila, jež je jejich odpovědí na otázku č. 8, zda se lze z psychiatrického či psychologického hlediska vyjádřit ke vztahu obviněného k poškozené, kterou doslovně cituje. Zde podle něj znalci potvrzují závěry sexuologického posudku o narušení schopnosti obviněného dodržovat v určitých situacích pravidla společenského chování a tzv. společenskou distanci, což se klinicky může projevovat např. nezdrženlivostí.
Ze všech shora uvedených důvodů dovolatel v závěru svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. 4 To 66/2011 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. 48 T 2/2010 zrušil a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který ho považuje za zjevně neopodstatněné. Předestřel, že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Námitky skutkového charakteru ve zcela shodné podobě obviněný uplatnil již v řízení o odvolání a odvolací soud se jimi nejen zabýval, ale rovněž je podle státního zástupce i plnohodnotně vyvrátil. Žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry odvolací soud nezjistil a takové rozpory nebyly zjištěny ani nyní. Údajně nesprávná skutková zjištění proto důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř. být nemohou.
Krátká doba trvání skutku není podle názoru státního zástupce zásluhou obviněného, ale aktivní obrany poškozené. Za situace, kdy jednání pachatele směřuje k sexuálnímu uspokojení, postačí k dokonání skutku již pouhý dotyk ústy pohlavních orgánů jiné osoby. Žádná minimální délka takových dotyků není předepsána. Jednání pachatele směřující proti svobodě v oblasti intimních styků je pro společnost nebezpečné samo o sobě, v posuzovaném případě je navíc spojeno i se vznikem těžké újmy na zdraví poškozené. Nelze přistoupit na úvahu dovolatele, že by vznik posttraumatické stresové poruchy nebyl kryt zaviněním obviněného přinejmenším ve formě nevědomé nedbalosti podle §5 písm. b) tr. zák. Tato forma újmy na zdraví není zdaleka tak vzácná, jak se snaží dovolání naznačit, byť její průběh bývá většinou méně závažný. Právní kvalifikaci skutku proto považuje státní zástupce za přiléhavou.
Státní zástupce proto navrhl, aby dovolání obviněného M. Z. bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Zároveň navrhl, aby bylo jím navrhované rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání, a souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného M. Z. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. 4 To 66/2011 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud opakovaně podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Nelze se tudíž spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Nejvyšší soud po přezkoumání obsahu dovolání shledal, že jej obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak v převážné míře pouze formálně, neboť v něm v převážné části nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, nýbrž nesprávnost soudy učiněných skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Nejprve odkázal na judikaturu vztahující se k prolomení nemožnosti přezkoumávání skutkových zjištění obecných soudů Nejvyšším soudem a na Ústavním soudem vymezené kautely pro volné hodnocení důkazů obecnými soudy a poukázal na čtyři podle něj protichůdné verze výpovědi poškozené o průběhu sexuálního ataku, jež shrnul nalézací soud v odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku. Tyto jím předestřené rozpory oba soudy nižších stupňů neodstranily, i když vzbuzují zásadní pochybnosti o vině dovolatele a mělo být proto v souladu se zásadou in dubio pro reo rozhodnuto v jeho prospěch. Takové námitky jsou však ryze skutkového charakteru, protože obviněný se jimi snaží zpochybnit předchozí skutková zjištění a prezentuje pomocí nich odlišný průběh skutkového děje především tak, že je objektivně nemožné, aby stál po pravém boku obviněné, poškozená kladla odpor při stahování kalhotek, kdy ji držel rukama za kolena, jež od sebe násilím roztáhl a sklonil hlavu tak nízko, aby se dotkl genitálií poškozené. Tvrdí, že ji kalhotky nestahoval, ale toliko shrnoval. Poškozená nepřesvědčivě podala více odlišných tvrzení, z nichž dostatečně nevyplývá, že by se jejích genitálií skutečně dotkl jazykem, příp. že by jím měl genitálie dráždit. Zároveň nesouhlasí s hodnocením znaleckých posudků vypracovaných v posuzované věci a výpovědí znalců učiněném soudem prvního stupně a předkládá hodnocení své. Tyto výhrady obviněného se tedy výlučně soustředily jen proti správnosti zjištění, jakým způsobem se dopustil jednání, za něž byl pravomocně odsouzen. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že tímto uplatňuje svou verzi průběhu skutkového děje a konstruuje jej odlišně od skutkového děje zjištěného oběma soudy. Je tedy zřejmé, že se nejedná o námitky vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného oběma soudy a z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Takové námitky ovšem uplatněný dovolací důvod nenaplňují a dovolací soud se jimi ani není oprávněn zabývat, protože musí vycházet ze skutkového stavu zjištěného v předchozím řízení oběma soudy nižších instancí, a to především jak je vyjádřen ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku.
Obviněný pak rovněž předkládá zdánlivě právní námitku spočívající v tom, že jeho jednání mělo být právně posouzeno jako trestný čin útisku ve smyslu §237 tr. zák., neboť se ve skutečnosti jednalo o projev jeho obdivu k poškozené, tedy jeho milostný návrh po opakované návštěvě poškozené v jeho provozovně, kde prováděl masáže, neboť sama poškozená překročila rámec společenské konverzace běžný v takovém případě, když se mu svěřovala se svým osobním životem. Pokud obviněný užil jistého nátlaku, jedná se podle něj o zcela obvyklou a pro muže geneticky danou míru jistého tlaku, která při procesu sblížení či sexuálním kontaktu je bezezbytku v normě. Z obsahu tohoto odůvodnění však zcela jasně plyne, že se jedná jen o nesouhlas obviněného se zjištěným skutkovým stavem a zlehčováním jeho sexuálně motivovaného útoku na o dvě generace mladší poškozenou, a proto taková námitka není způsobilá být námitkou naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jestliže obviněný v dovolání namítá neprovedení důkazu podáním vysvětlení FSV UK v Praze, kdy a proč poškozená ukončila studium a informace o jejím prospěchu před stíhaným činem jednak na této fakultě, tak i na Právnické fakultě MU, kde poškozená souběžné studovala, tak tento důkaz by měl potvrdit tezi obviněného o tom, že poškozená měla své studijní neúspěchy v podobě ukončení studia na pražské fakultě a osobní problémy zastírat stanovenou posttraumatickou stresovou poruchou, čímž chtěla dosáhnout kriminalizace obviněného. Takové tvrzení však vyvrací zpráva FSV UK v Praze ze dne 9. 12. 2009 (č. l. 263), potvrzení o studijních výsledcích poškozené při studiu na FSV UK v Praze (č. l. 317), vyjádření k důvodům nesplnění dvou zkoušek na FSV UK v Praze (č. l. 323), výpis absolvovaných předmětů Prf MU (č. l. 319 - 321) obsahující podrobné hodnocení studijního prospěchu poškozené, jež vyžádal soud prvního stupně a je z odůvodnění odsuzujícího rozsudku bez jakýchkoli pochybností zřejmé, že je rovněž zahrnul do svých úvah při hodnocení důkazů. Nadto z protokolu o hlavním líčení ze dne 3. 8. 2011, č. l. 583 plyne, že při provádění těchto důkazů o souběžném studiu poškozené a důvodech ukončení jednoho z nich neměl obviněný na dotaz soudu v souladu s ustanovením §214 tr. ř. žádných připomínek. Provedení vyšetřovacího pokusu, případně rekonstrukce obviněný navrhoval opakovaně v průběhu celého trestního řízení a nalézací soud se na straně 25 a především 26 odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku podrobně zdůvodnil, proč tyto důkazy navrhovaného obhajobou zamítl, což poté pro nadbytečnost učinil i odvolací soud, když se ztotožnil se závěry soudu nalézacího. Pokud obviněný navíc ve věci postrádá znalecký posudek z oboru sexuologie, jež by se měl zabývat anatomickou strukturou pohlaví poškozené a pozicí jejího klitorisu za účelem potvrzení verze obviněného o objektivní nemožnosti provedení jeho útoku a tedy neexistenci jeho zavinění ve smyslu §241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák., je třeba uvést, že tento „důkazní návrh” předkládá až v dovolacím řízení, což je nepřípustné. Nejedná se proto o opomenutý důkaz. Nad rámec dovolacího řízení Nejvyšší soud konstatuje, že prohlídku genitálií poškozené provedl při odběru stěrů pro rozbor DNA MUDr. M. P. (viz lékařská zpráva ze dne 27. 4. 2009, č. l. 123), který byl zároveň vyslechnut v hlavním líčení. Nejvyšší soud proto shrnuje, že se soud prvého stupně těmito důkazy náležitě zabýval, což vyplývá z odůvodnění odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu (viz výše). V žádném případě se tak nemůže jednat o opomenuté důkazy, které by mohly zdůvodňovat průlom do zásady, že dovolací soud nemůže přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Dále je třeba uvést, že obviněný nemůže v dovolacím řízení s úspěchem uplatnit námitku podjatosti znalců, kteří ve věci vypracovali psychologické a psychiatrické znalecké posudky zkoumající psychický stav poškozené po ataku obviněného s odkazem na uplatněný dovolací důvod, neboť nejde o nesouhlas s právním hodnocením skutku či s jiným hmotně právním posouzením.
Naopak touto relevantní námitkou obviněného je jeho tvrzení, že nebyl naplněn znak jiného obdobného pohlavního styku srovnatelného se souloží podle §241 tr. zák.
K tomu je nejprve třeba uvést, že trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. se dopustí pachatel, který násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného, a způsobí mu tímto činem těžkou újmu na zdraví. Za soulož ve smyslu ustanovení §241 tr. zák. je považováno spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Jiným obdobným pohlavním stykem se pak rozumí pohlavní styk srovnatelný způsobem provedení a svou závažností se souloží, avšak ke spojení pohlavních orgánů muže a ženy nedojde. Tento je pak třeba hodnotit především s ohledem na jeho fyzické a psychické následky pro poškozeného. Jde především o orální pohlavní styk, popř. též anální pohlavní styk. V takové situaci je tak buďto nahrazen pohlavní orgán jedné strany jinou částí těla, kdy pohlavní orgán muže je zasouván do jiných částí těla ženy, např. do úst, konečníku či podpaží, vkládán ženě do ruky za účelem tření apod., případně jsou s pohlavním orgánem ženy namísto pohlavního orgánu muže spojována např. ústa, jazyk či dochází k zasouvání prstů nebo určitých předmětů do ženiny pochvy. Jde-li v daném případě o pohlavní styk zahrnující alespoň jeden z těchto orgánů, jedná se o obdobu soulože (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2010 sp. zn. 7 Tdo 841/2010, na něž obviněný sám v dovolání poukázal).
Pro přezkoumání právní kvalifikace stíhaného skutku v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nezbytné vycházet ze skutkové věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Zde je uvedeno, že po předchozím zalehnutí těla poškozené tělem obviněného a držení jejích paží položil obviněný svá ústa na její stydkou kost, poté ji začal utěšovat a přes zjevný odpor poškozené, znovu zalehl její tělo a poté jí ...silou roztáhl nohy od sebe a krátce v řádu několika sekund, jí jazykem a ústy dráždil na zevním genitálu... Soud prvního stupně shledal, že lízání přirození poškozené přes krátkou dobu působení zcela jistě dosahuje intenzity potřebné pro naplnění znaku jiného obdobného pohlavního styku, kdy se orálního sexu obviněný dopustil s použitím fyzického násilí popsaného ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku, jímž odvrátil neúspěšnou obranu poškozené především s ohledem na svou výraznou fyzickou převahu a moment překvapení útoku a z toho plynoucí pocit mimořádného ohrožení, který útok u poškozené vytvořil a do značné míry ji paralyzoval.
Je tedy zřejmé, že pohlavní styk, jemuž předcházela obrana poškozené v podobě odmítnutí jeho návrhu políbení a její opakovanou snahou se zvednout z masérského lehátka a odejít, odstrkováním rukou, slovními výzvami k zanechání jeho činnosti, spočíval ve spojení úst a jazyka obviněného se zevními rodidly poškozené, tedy nahrazení pohlavního orgánu obviněného jeho ústy a jazykem, jež spojil s pohlavním orgánem poškozené, a jedná se proto o jiný obdobný pohlavní styk srovnatelný se souloží ve smyslu §241 odst. 1 tr. zák. Doba trvání tohoto dotyku či kontaktu je, jak uvedl i státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání, nerozhodná. V žádném případě tak nešlo o méně intenzivní jednání, jak se snažil předestřít dovolatel, a tato jeho námitka je proto zjevně neopodstatněná.
Další relevantně uplatněnou argumentací obviněného je jeho tvrzení o nenaplnění subjektivní stránky stíhaného trestného činu, a to i ve vztahu ke způsobení posttraumatické stresové poruchy, jako těžkého ublížení na zdraví poškozené, k němuž postačuje nedbalost ve smyslu §6 písm. a) tr. zák.
Soud prvního stupně pokud jde o základní skutkovou podstatu předmětného trestného činu uvedl, že obviněný M. Z. takto jednal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák, jelikož jednoznačně chtěl porušit zájem chráněným trestním zákonem, jímž je v posuzovaném případě právo každého na svobodné rozhodování o svém pohlavním životě. Ve vztahu ke způsobenému následku v podobě těžké újmy na zdraví seznal, že obviněný jednal nejméně ve formě nedbalosti nevědomé podle §5 písm. b) tr. zák., když nebylo prokázáno, že by poškozené chtěl způsobit těžký následek či že by s jeho vznikem byl alespoň srozuměn. Avšak přesto měl a mohl předpokládat, že jeho útok proti poškozené, zejména použil-li proti ní násilí a mohl sledovat její výrazně odmítavou reakci, u ní vznik a rozvoj popsané poruchy může způsobit. Takovému závěru podle soudu prvního stupně nasvědčují i zjištění znalců z odvětví psychiatrie a klinické psychologie, že rozumové schopnosti obviněného nevybočují z pásma normy, přičemž uvědomění si, že jeho útok může vést až k výrazným zdravotním potížím poškozené, objektivně nepotřeboval nějaké zvláštní schopnosti či znalosti (viz např. R 51/1983 tr.). Odvolací soud těmto závěrům přisvědčil a dále doplnil, že obviněný sice nevěděl, že svým jednáním může poškozené způsobit posttraumatickou stresovou poruchu, ale s ohledem na jemu známé okolnosti případu, kdy z dosavadního osobního kontaktu s poškozenou věděl, že se jedná o osobu mimořádně citlivou, která rozhodně nesouhlasí s jednáním, kterého se obviněný vůči ní dopouští, o tom vědět měl o mohl.
S těmito závěry se plně ztotožňuje i Nejvyšší soud, neboť oba soudy nižších instancí přesvědčivě a uceleně dovodily nejen úmyslné jednání obviněného naplňující znaky základní skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., ale správně dovodily i zavinění v podobě nevědomé nedbalosti podle §5 písm. b) tr. zák. ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby v souladu s ustanovením §6 písm. a) tr. zák. Současně správně posoudily vyšší typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost jako materiálního hlediska ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák., pro nějž je rozhodné posouzení všech okolností případu, které pro svou závažnost podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Tento spatřovaly ve významu chráněného zájmu poškozené rozhodovat o svém pohlavním životě. Nalézací soud uvedl, že obviněný vedl útok proti mladé ženě, kdy zneužil její důvěru, jež k němu poškozená jako ke svému terapeutovi měla. Obviněný navíc vedl svůj útok překvapivě, z výrazně výhodnější pozice, čímž podstatným způsobem omezil možnost poškozené bránit se, a čin také dokonal. Navíc si orální sex nevymohl pohrůžkami násilí, ale násilím samotným. Významným faktorem je pak i způsobená závažnost následku, kdy obviněný výrazným způsobem ovlivnil kvalitu života poškozené, která nebyla schopna vést život přiměřený svému věku, prožívala izolaci, odcizení se svému sociálnímu prostředí, měla zcela kategorické problémy ve vztahové oblasti a nebyla schopna navázat resp. udržet partnerský vztah. Nejvyšší soud k tomu dodává, že obviněný navíc zneužil situace, kdy poškozená byla na masérském lehátku téměř nahá, a pokud navíc ležela na zádech a obviněný se nad ní skláněl, mohl snáze překonat její obranu, stáhnout jí kalhotky a jazykem a ústy jí dráždit na zevním genitálu. Obviněný tak byl ve výhodě kupříkladu oproti situaci, kdy by obviněná stála a byla zcela oblečená. Ani v tomto směru proto Nejvyšší soud neshledal nic, co by mohl oběma soudům vytknout.
Oba soudy se rovněž opakovaně a náležitě zabývaly vznikem posttraumatické stresové poruchy u poškozené. Není potřebné, aby Nejvyšší soud znovu doslovně opakoval jejich závěry, a to především nalézacího soudu, a proto odkazuje na patřičné pasáže jejich rozhodnutí. Na tomto místě je třeba připomenout, že je zcela evidentní snaha soudu prvního stupně o co nejpřesnější stanovení diagnózy poškozené za situace, kdy měl s ohledem na délku trvajících obtíží poškozené a opakující se snaze obviněného o bagatelizaci jejího psychického stavu pochybnost o předešlém znaleckém zkoumání psychického stavu poškozené soudními znalkyněmi PhDr. Helenou Khulovou a MUDr. Jitkou Svobodovou, Ph.D. a nechal vyhotovit další posudek vypracovaný psychiatrem MUDr. T. N. v součinnosti se znalci MUDr. Bohumilem Navrátilem a PhDr. Pavlem Koldou, kteří zároveň znalecky posuzovali obviněného Z. Tímto byly vyvráceny jakékoliv pochybnosti o jejím zdravotní stavu a vlivu jednání obviněného na poškozenou a důsledně byla prokázána příčinná souvislost mezi stíhaným jednáním obviněného a vznikem posttraumatické stresové poruchy diagnostikované u poškozené, jako způsobené těžké újmy na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák. Došlo tedy k naplnění zákonných podmínek pro posouzení posttraumatické stresové poruchy poškozené jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby v souladu s ustanoveními §88 a §241 odst. 3 písm. a) tr. zák.
Nejvyšší soud tedy na základě obsahu spisu dospěl k závěru, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zákonném a úplném zhodnocení provedených důkazů učinily, a jimi vysloveným právním posouzením skutku, není dán žádný zásadní rozpor, který by měl vést ke zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů. Tyto soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů a z obsahu spisu je zřejmé, že nalézací soud se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a soud odvolací pak odůvodnění jeho rozhodnutí doplnil ve směrech vytýkaných odvoláním obviněného. Nejvyšší soud neshledal jakýchkoli důvodů k výtkám na adresu zmíněných soudů projednávajících a rozhodujících předmětnou věc v předchozím řízení. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na přesvědčivá a podrobná odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů.
Zároveň lze uzavřít, že se nejedná o případ, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Podle §265i odst. 1 písm e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo ze všech výše uvedených důvodů dovolání obviněného M. Z. odmítnuto, neboť Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci a Vrchní soud v Olomouci správně zjistily skutkový stav věci a v souladu se zákonem skutek posoudily jako kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí pak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15 . října 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c