ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.714.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 714/2017-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 7. 2017 o dovolání podaném R. K. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 7 To 167/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 21 T 17/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 21 T 17/2014, byl R. K. (dále jen obviněný) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zločin byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl dále zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 2 T 169/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a §229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 7 To 167/2016, tak, že je jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že objektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku vyžaduje podvodné jednání pachatele a s ním v příčinné souvislosti majetkovou dispozici podváděného, v důsledku které dojde ke vzniku škody. Po subjektivní stránce je poté vyžadováno úmyslné zavinění pachatele. Soudy sice dovodily, že obviněný v rámci svého jednání zamlčel podstatné skutečnosti, avšak z listinných důkazů jednoznačně vyplývá, že poškozený K. B. byl seznámen jak s přijmutím půjčky, tak i s uzavřením kupních a zástavních smluv. Obviněný se s poškozeným na jednotlivých transakcích dohodli, tudíž poškozený nebyl uveden v žádný omyl. Z okolností jednání obviněného vyplývá, že nebylo vedeno podvodným úmyslem, nýbrž snahou o vypořádání vztahů z půjčky. Vzhledem k tomu, že poškozený nepochybně musel vědět o sjednané půjčce a zástavním právu, musel si být rovněž vědom důsledků s tím spojených. K závěru o existenci omylu nepostačuje zjištění, že k vylákání určitého plnění byly poskytnuty nepravdivé údaje, protože na straně oklamaného nelze odhlížet od jeho sumy vědomostí a jeho způsobilosti být oklamán. Porušení povinností z příkazní smlouvy poté může mít za následek pouze vznik občanskoprávního závazku ve vztahu k poškozenému ve formě vzniku povinnosti k náhradě případné škody, což nelze postihovat prostředky trestního práva. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení, stejně jako všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující. Nadto dal podnět, aby předseda senátu soudu prvního stupně navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody, jelikož lze předpokládat výsledné zproštění obžaloby.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve zrekapitulovala dosavadní vývoj předmětné trestní věci a připomenula dovolací námitky obviněného. K těmto následně uvedla, že se částečně míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný se toliko domáhá revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Námitky stran absentující subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu již pod zvolený dovolací důvod podřadit lze, avšak obviněný je opírá o nepřiléhavou argumentaci. Závěry soudů ohledně jednání obviněného v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku přitom mají náležitou oporu v provedeném dokazování. Na absenci zavinění nelze usuzovat pouze proto, že obviněný podvodné jednání popírá. Ten totiž zcela zřejmě využil osobnostního nastavení poškozeného, který nedokáže využívat svůj intelekt v praktickém životě. O omyl jde podle státní zástupkyně i tehdy, pokud podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. V další části svého vyjádření státní zástupkyně rozvedla, jakým způsobem soudy dovodily výši způsobené škody, která částka neměla být do výše škody zahrnuta, a následně uzavřela, že jistá nesprávnost samotné postavení obviněného v projednávané trestní věci nijak neznevýhodnila a neměla ani vliv na právní posouzení skutku. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně podotýká, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom zčásti směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména stran jednání poškozeného, způsobu seznámení s obsahem předmětných smluv a možností poškozeného k předejití škodlivých následků) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Soud prvního stupně (s jehož závěry se soud druhého stupně de facto ztotožnil) své závěry nepostavil výlučně na zjištěních stran nepatrného povědomí poškozeného ohledně obchodních transakcí. Tímto byl toliko dokreslován skutkový děj, resp. podporovány svědecké výpovědi a listinné důkazy, jejichž vyhodnocení bylo stěžejní pro vyslovení viny obviněného. Krom toho, pokud sám obviněný uvedl, že na straně oklamaného (v případě trestného činu podvodu) nelze odhlížet od jeho sumy vědomostí a jeho způsobilosti být oklamán, tak s tímto tvrzením se Nejvyšší soud ztotožňuje a je patrné, že se s tímto ztotožnil i soud prvního stupně, který právě z toho důvodu poukazoval na charakterové a intelektuální vlastnosti poškozeného.
Pokud obviněný dále rozporoval naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, tak svojí argumentací opětovně toliko rozporoval učiněná skutková zjištění, jež byla dovozena z řádně provedeného dokazování. V tomto lze plně odkázat na zcela přiléhavou argumentaci stran jednání obviněného směřujícího k uvedení poškozeného v omyl, resp. k zamlčení podstatných skutečností, jak ji předestřel soud prvního stupně ve svém rozhodnutí (viz str. 17 a násl. rozsudku soudu prvního stupně). V projednávané věci bylo najisto a bez důvodných pochybností postaveno, že obviněný v době činu věděl, že porušuje zájem na ochraně majetku cizích osob a činu se dopustil v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud poté konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Ohledně námitek obviněného, že případné rozpory mezi ním a poškozeným měly být řešeny v rovině občanského práva, čímž tedy de facto odkazoval na zásadu subsidiarity trestní represe, je namístě připomenout, že došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, tak stát nemůže rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze teoreticky zajistit práva poškozené osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012). Princip ultima ratio v tomto ohledu nelze uplatňovat natolik široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně zdraví či majetku. Nadto lze podotknout, že aplikace zásady subsidiarity trestní represe bude zpravidla zvažována u kategorie přečinů, zejména pokud půjde v konkrétním posuzovaném případě o přečin menší závažnosti, tedy o tzv. hraniční případ trestní odpovědnosti (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). Při naplnění znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se způsobenou škodou dosahující několika milionů Kč, Nejvyšší soud neshledal, že by bylo možné uvažovat nad menší závažností (škodlivosti) daného jednání.
Lze tedy uzavřít, že soudy prvního i druhého stupně jasně a srozumitelně vyložily, na základě jakých podkladů ke svým závěrům dospěly a proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku zcela přiléhavá. Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v dané věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
Požadavek na odklad výkonu trestu obviněný směřoval předsedovi senátu soudu prvního stupně, který však daný návrh Nejvyššímu soudu nepředložil, tudíž o něm Nejvyšší soud ani nerozhodoval.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 7. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu