ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.734.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 734/2017-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 7. 2017 o dovolání obviněného R. P. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 5 To 70/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 16/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 46 T 16/2016, byl obviněný R. P. (dále jen obviněný, pop. dovolatel) uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
dne 9. 10. 2015 kolem 09.30 hod. v P. na pobočce České pošty vyhledal poškozenou D. M., žádal jí, aby si s ním promluvila, což poškozená odmítla a odcházela ke stanici metra H., přičemž obžalovaný ji cestou slovně napadl nadávkami a poblíž autobusové zastávky MDH H. ji strhl zezadu za kapuci tak, že poškozená dopadla na železný stojan zastávky a následně ji opakovaně udeřil, přičemž v dalším jednání mu zabránili dva kolemjdoucí muži.
Za uvedený přečin a za sbíhající přečin podle §353 odst. 1 a §228 odst. 1, §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku, kterými byl obviněný uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 16 T 96/2015, uložil Obvodní soud pro Prahu 4 obviněnému podle §358 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 roků. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 16 T 96/2015, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Městský soudu v Praze rozhodnutím ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 5 To 70/2017, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 5 To 70/2017, podal obviněný dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítá, že jeho jednání nebylo natolik závažné, aby mohlo být posuzováno jako závažný útok narušující veřejný klid a pořádek, takže se nedopustil výtržnosti. V řízení nebylo prokázáno, že by poškozenou opakovaně udeřil. Dovolatel současně odkázal na §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Domnívá, že jeho jednání z pohledu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku mělo být posouzeno jako přestupek podle §49 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Obviněný dále uvádí, že poškozená tvrdila, že měla po útoku pohmožděnou ruku a modřiny a bouli na hlavě, což je v rozporu s výpověďmi svědků. Poškozená si na žádné zranění nestěžovala policistům, kteří byli na místě činu. I ošetřující lékařka poškozené uvedla, že poškozená si neztěžovala na žádné zranění a hovořila pouze o bolesti v krku, přičemž ošetřující lékařka si žádného zranění na poškozené nevšimla. To je v rozporu s výpovědí poškozené, která uvedla, že ji lékařka ošetřovala hlavu a ruku. Obviněný tedy vyjadřuje přesvědčení, že soudy měly postupovat podle zásady in dubio pro reo.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 5 To 70/2017, a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 1 NZO 495/2017, uvedl, že výtržností je třeba rozumět takové jednání, které hrubě narušuje veřejný pořádek, přičemž v tomto směru odkázal na rozhodnutí R 44/1990. Znak výtržnosti byl tedy v dané věci naplněn, když obviněný svým jednáním hrubě porušil zásady občanského soužití. Ohledně argumentace §12 odst. 2 tr. zákoníku zdůraznil, že obviněný svoje námitky opírá o jiný skutkový stav, než jaký byl v řízení zjištěn, neboť namítá, že nebylo prokázáno, že by poškozenou udeřil. Námitky obviněného o nevěrohodnosti poškozené z důvodů neutrpění žádných zranění nenaplňují zvolený dovolací důvod. Rovněž odkaz na zásadu in dubio pro reo nenaplňuje zvolený dovolací důvod, když navíc obviněný nebyl uznán vinným trestným činem proti životu a zdraví.
V závěru podaného vyjádření navrhl, aby dovolání obviněného bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jim uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Obviněný naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že se nedopustil výtržnosti, v nerespektování zásady subsidiarity trestní represe a ve skutkových zjištěních soudů nižších stupňů a porušení zásady in dubio pro reo.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných námitek lze konstatovat, že obviněný zvolenou argumentací naplnil zvolený dovolací důvod. Jedná se o námitky vztahující se k naplnění všech znaků zvolené skutkové podstaty a subsidiarity trestní represe.
Ohledně další argumentace obviněného týkající se skutkových zjištění lze uvést, že obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištění soudů nižších stupňů, když namítá, že poškozenou neudeřil a že nebyla zraněná. Obviněný touto dovolací argumentací fakticky míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně a druhého stupně, když zdůrazňuje, že soudy měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, jenž ovšem ani obviněný nenamítá, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Soud velmi podrobně rozvedl na základě, kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 2–4 rozsudku). Soud druhého stupně se s tímto odůvodněním plně ztotožnil, když i své úvahy rozvedl z pohledu námitek, které uplatnil obviněný v podaném odvolání (str. 3 rozhodnutí), a jenž jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že v případě, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné [blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takový případ se v dané věci jedná.
Ohledně argumentace obviněného, jenž naplnění zvoleného dovolacího důvodu spatřuje ve skutečnosti, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo je nutno uvést následující. Nejvyšší soud v dané souvislosti považuje za nutné zdůraznit, že zásada in dubio pro reo vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. V dané věci obviněný porušení zásady in dubio pro reo dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, se kterými vyjadřuje nesouhlas a polemizuje a dožaduje se, aby bylo vycházeno z jeho verze skutkového děje. Jedná se tedy opětovně o vyjádření nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
Bez ohledu na shora naznačené závěry považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že obviněný je ze spáchání žalované trestné činnosti usvědčován výpovědí poškozené, která nestojí osamoceně, ale je podporována dalšími provedenými důkazy. Jedná se zejména o výpověď svědkyně M., která uvedla, že obviněný poškozenou hrubě urážel, strhl ji zezadu za kapucí a tlačil ji na železný stojan zastávky. Tato svědkyně sice přímo neuvedla, že by viděla, jak obviněný poškozenou opakovaně udeřil, ovšem nelze přehlédnout skutečnost, že celá situace na místě byla velmi stresující, že právě tato svědkyně volala Policii ČR, když ovšem svědkyně mluví na tom, že obviněný poškozenou tlačil na železný stojan a že ji hodil mezi sloupy. Nelze tedy vyloučit, že svědkyně celý konflikt neviděla. V dané souvislosti je také třeba zdůraznit, že poškozená popsala situaci tak, že ji obviněný tloukl hlavou mezi železné sloupy, což se mohlo svědkyni jevit tak, že jí hlavu strkal mezi sloupy. Navíc výpověď poškozené podporují i další svědci a svědci P., M. a S., kteří potvrdili, že poškozená byla bezprostředně po incidentu vyděšená, stresovaná a i že mluvila o tom, že jí obviněný hrubě chytil za ruku, když sice odmítla, aby ji odvezli k lékaři s tím, že si k lékaři zajde sama, což i učinila. I další svědci potvrzují, že poškozená byla vyděšená a bála se, kdy i hovořili o nadávkách ze strany obviněného na poškozenou (např. svědkyně S., svěděk Š.). Pokud obviněný namítá, že poškozenou neudeřil, jedná se pouze o prezentování jeho verze události, kdy nelze ani pominout, že samotný obviněný připouští, že poškozenou strčil do kouta na stojan. Tedy i on sám připouští jistou míru násilí vůči poškozené.
Ohledně námitky obviněného, že poškozená je nevěrohodná, neboť vypověděla, že měla pohmožděnou ruku a modřinu a boulí na hlavě, a že její ošetřující lékařka si žádného zranění nevšímala, tak je třeba uvést, že obviněnému není kladeno za vinu způsobení nějakého zranění poškozené. Přesto lze uvést, že o tom, že ji obviněný hrubě chytil za ruku, se poškozená již zmiňovala svědkovi M. bezprostředně po incidentu. Skutečnost, že modřina nebyla při ošetření u lékaře zjištěná, neznamená, že výpověď poškozené je nevěrohodná, když je všeobecně známou skutečností, že modřiny se zpravidla objevují s jistým časovým odstupem. Navíc i svědkyně M. vypověděla, že modřinu na těle poškozené viděla. Pokud si ošetřující lékařka nepamatovala, že by si poškozená stěžovala na nějaké zranění, nelze vyloučit, že poškozená se mohla v tvrzení, že ji lékařka ošetřila drobná zranění, mýlit, když incidentu s obviněným bylo více. V dané souvislosti také nelze pominout, že v rámci přípravného řízení poškozená nechtěla řešit celou věc prostřednictvím trestního práva, takže odmítla udělit pro trestný čin nebezpečného vyhrožování podle §354 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku souhlas s trestním stíháním obviněného. Tato skutečnost svědčí o tom, že nemá zájem obviněnému záměrně ublížit, že jen chce mít od obviněného pokoj. K popisu útoku poškozenou je třeba uvést, že každá osoba způsob útoku vnímá různě intenzivně, záleží na jejím psychickém stavu, kdy v tomto směru nelze pominou, že svědci, kteří viděli poškozenou po incidentu, hovoří o tom, že byla rozrušená, vystresována a uplakaná, takže toto nepochybně mohlo mít vliv na skutečnost, jak celý útok z hlediska jeho intenzity subjektivně vnímala.
Jak již bylo naznačeno pod zvolený dovolací důvod lze podřadit námitky týkající se otázky, zda se obviněný dopustil výtržnosti, neboť se jedná o znak skutkové podstaty přečinu výtržnosti podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Uplatněná námitka se tedy týká právního posouzení skutku.
Přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Z hlediska subjektivní stránky se pak vyžaduje, aby pachatel jednal úmyslně, když ovšem postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Z právní věty rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soud shledal, že obviněný uvedený přečin naplnil v alternativě, že „se dopustil veřejně a na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného“.
Soudní praxe konkretizovala pojem výtržnosti tak, že jde o jednání, které narušuje klidné soužití občanů, veřejný klid a pořádek. Výtržnost může být zaměřena proti nejrůznějším předmětům útoku (zpravidla proti lidem a majetku). Povahu výtržnosti mohou mít též některá nenásilná jednání, zejména různá jednání svévolná [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 7. 1975, sp. zn. 11 Tz 31/75 (uveřejněný pod č. 4/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Pro výtržnost je typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných [srov. usnesení Nejvyššího soudu ČSR ze dne 7. 12. 1989, sp. zn. 6 Tz 37/89 (uveřejněné pod č. 44/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Formy výtržnického jednání musí narušovat občanské soužití hrubě, to znamená ve zvýšené míře, přičemž nestačí méně závažné, běžné nebo obvyklé projevy rušení tohoto soužití [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002 (uveřejněný pod č. 19/2003 – T 448 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
K naplnění přečinu výtržnictví spočívajícího v tom, že pachatel napadl jiného, se vyžaduje, aby napadení jiného mělo skutečně povahu výtržnosti, tj. jednání narušujícího závažným způsobem veřejný klid a pořádek, když předmětem ochrany zde primárně nejsou individuální zájmy jednotlivých občanů, nýbrž veřejný pořádek jako hodnota, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012). Jinak řečeno, jednání, které naplňuje zákonný znak „výtržnost“, musí být takové povahy, že se dotýká širšího okruhu občanů potud, že proti takovému okruhu osob přímo směřuje, nebo sice bezprostředně směřuje proti jednotlivci, avšak vzhledem ke způsobu provedení a dalším okolnostem se širšího okruhu osob dotýká např. tím, že ohrožuje i je, ruší jejich klid, vyvolává u nich obavy apod. Výtržnické jednání je tedy projevem záporného vztahu pachatele ke společnosti jako celku, ke spoluobčanům vůbec nebo k hodnotám, na nichž je založeno uspořádání pospolitosti určitého širšího okruhu lidí (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1232/2015).
V dané věci je třeba vzhledem ke zjištěným skutkovým zjištěním mít za to, že jednání obviněného naplňovalo znak výtržnosti podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný totiž kontaktoval poškozenou na pobočce České pošty v P., a ačkoliv mu tato dala najevo, že s ním nechce hovořit, tak poškozenou pronásledoval až na stanici metra H., kdy ji napadal nejprve slovně velmi hrubými výrazy, jeho jednání mělo vzestupnou tendenci a bylo velmi hlasité, když následně poškozenou strhl na zem a opakovaně ji udeřil. O tom, že jednání obviněného se nedotýkalo jen poškozené, svědčí skutečnost, že jednání byla přítomna svědkyně M., která musela hrubé urážky obviněného vyslechnout, ale i skutečnost, že poškozené pomohli dva okolojdoucí neznámí muži, takže jednání obviněného se dotýkalo i dalších osob a bylo jim nepříjemné. Nelze také pominout ani skutečnost, že jednání se obviněný dopustil v dopoledních hodinách, tedy v době, kdy se okolo nacházelo nepochybně větší množství lidí, kteří mohli jednání obviněného sledovat a toto reálně vnímat.
Pokud obviněný namítá, že se z jeho strany mohlo jednat toliko o přestupek proti občanskému soužití podle §49 zákona č. 200/1990 Sb., platného do 30. 6. 2016, považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že jednání obviněného hrubým způsobem narušovalo veřejný klid a pořádek, a proto se nemůže jednat o přestupek, když v předmětné věci míra společenské škodlivosti dosahovala intenzity požadované pro spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Zde je třeba opětovně poukázat na způsob jednání obviněného, že opakovaně napadal poškozenou hrubými výrazy, které převážná část spoluobčanů považuje se velmi urážlivé a dehonestující, jeho slovní projevy byly velmi hlasité a trvaly delší dobu a byly zakončeny fyzickým útokem na poškozenou. Navíc k incidentu došlo v dopoledních hodinách na rušné ulici.
Rovněž námitku týkající se subsidiarity trestní represe lze s jistou dávkou tolerance podřadit pod zvolený dovolací důvod, byť obviněný tuto námitku uplatňuje ve vztahu k částečně jinému skutkovému ději (poškozenou neudeřil, pouze ji odstrčil). Obecně je třeba uvést, že subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně naplňuje uvedený dovolací důvod.
Přestože, jak již bylo naznačeno, obviněný předmětnou argumentaci vztahuje na částečně jiný skutkový děj, je třeba konstatovat, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Společenská škodlivost pak není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
V dané věci považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že při hodnocení společenské škodlivosti nelze pominout skutečnost, že jednání obviněného mělo jistou vzestupnou tendenci a že se ho dopustil za situace, kdy mu poškozená dala zcela jednoznačně najevo, že s ním nechce hovořit. Současně také nelze přehlédnout skutečnost, že obviněný se nyní projednávaného jednání dopustil za situace, kdy si byl vědom, že je trestně stíhán pro trestnou činnost vůči poškozené obdobného charakteru, ve které byl i vzat do vazby, ze které byl krátce před útokem na poškozenou propuštěn. Proto lze mít za to, že v dané věci z pohledu konkrétní míry společenské škodlivosti nepřichází v úvahu použití §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud v dané souvislosti považuje za nutné poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 934/13, podle kterého „je princip subsidiarity trestní represe kriminálně politickou směrnicí, platnou pro zákonodárce a Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší do jejího naplňování zasahovat. Ingerence Ústavního soudu by byla myslitelná toliko v roli „negativního zákonodárce“ v situaci, v níž by aktivně legitimovaný subjekt namítal protiústavnost platné právní úpravy. Princip subsidiarity trestní represe nalézá své uplatnění také v aplikační praxi orgánů činných v trestním řízení při projednávání jednotlivých trestních kauz – zde je chápán jako korektiv, zabraňující kvalifikaci konkrétního protiprávního jednání jako trestného činu. Je vyjádřen v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Jako aplikační zásada se tento princip uplatní zejména v případech trestněprávní kvalifikace určitého jednání, které má soukromoprávní základ, pokud bylo možno dostatečně efektivně situaci řešit pomocí právních norem jiných odvětví než trestního práva, nebo pokud posuzovaný skutek vzhledem ke všem (specifickým) okolnostem případu nedosahuje ani dolní hranice společenské škodlivosti, aby jej bylo možno považovat za trestný čin“.
Posuzovaný skutek v dané věci nepochybně dosahuje hranice společenské škodlivosti požadované pro posouzení skutku jako trestného činu. V tomto směru lze odkázat na úvahy obsažené v předchozích odstavcích tohoto rozhodnutí, kdy vzhledem k osobě obviněného je v dané věci nutno uplatnit reparační a preventivní funkci trestního práva.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr.ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 7. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová