ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.805.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 805/2017-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 7. 2017 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného P. M. , proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočce ve Zlíně ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 6 To 316/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 13 T 215/2015, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se ruší usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 6 To 316/2016, a usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. 5. 2016, sp. zn. 13 T 215/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Uherském Hradišti, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. 5. 2016, sp. zn. 13 T 215/2015, bylo podle §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného J. M. (dále jen obviněného) pro skutek spočívající v tom, že
jako fyzická osoba podnikající dle živnostenského zákona pod obchodní značkou P. M., IČ ..., s místem podnikání N. ..., registrovaný pod DIČ: ..., jako poplatník daně z příjmů fyzických osob (DPFO) dle §2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v platném znění (ZDP), a osoba povinná k dani z přidané hodnoty (DPH) ve smyslu §5 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění (ZDPH), se čtvrtletním zdaňovacím obdobím:
1) ve svém přiznání k DPFO za zdaňovací období roku 2008, které bylo podáno na Finančním úřadu v Uherském Hradišti dne 31. 7. 2009, se záměrem dosáhnout vyměření nižší DPFO a obohatit se tak na úkor státu, v rozporu s ustanovením §24 odst. 2 písm. i) ZDP, uplatnil do nákladů snižujících základ daně částku 3.960.000 Kč, která měla souviset s tvorbou zákonné opravné položky z provozní činnosti, tvorby rezervy na nepromlčenou pohledávku dle §8a zákona č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, v tehdy platném znění, zaúčtovanou na podkladě výdajového pokladního dokladu č. 28IN00001, ze dne 31. 12. 2008 ve výši 6.000.000 Kč, ačkoliv tato pohledávka ve skutečnosti postoupena ani uhrazena nebyla, čímž byl základ daně z příjmů fyzických osob u něho nedůvodně snížen o částku 3.960.000 Kč a daň z příjmů právnických osob zkrácena o částku ve výši 594.000 Kč,
2) ve svém přiznání k DPH za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2008, které bylo podáno na Finančním úřadu v Uherském Hradišti dne 26. 1. 2009, se záměrem dosáhnout vyměření nižší DPFO a obohatit se tak na úkor státu, nezahrnul v rozporu s ustanovením §21 odst. 1 ZDPH, do uskutečněných zdanitelných plnění pro přiznání k DPH daňový doklad č. 200809 ze dne 31. 12. 2008, vystavený pro odběratele P. M., IČ ..., T. ..., N., DIČ: ..., se základem daně 300.000 Kč a DPH 19% 57.000 Kč, přestože ke zdanitelnému plnění skutečně došlo, čímž byla jeho daňová povinnost na výstupu nedůvodně snížena o částku ve výši 57.000 Kč,
čímž České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Zlínský kraj, Územním pracovištěm v Uherském Hradišti, způsobil škodu v celkové výši 651.000 Kč,
ve kterém podaná obžaloba spatřovala trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009.
Proti rozhodnutí Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. 5. 2016, sp. zn. 13 T 215/2015, podal okresní státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti stížnost. O podané stížnosti rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozhodnutím ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 6 To 316/2016, tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně – pobočce ve Zlíně ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 6 To 316/2016, podal nejvyšší státní zástupce (dále jen dovolatel) dovolání v neprospěch obviněného z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Podle dovolatele soud prvního stupně rozhodl o zastavení trestního stíhání, aniž by byly splněny zákonné podmínky pro vydání takového rozhodnutí.
Dovolatel následně rekapituluje průběh řízení před soudy nižších stupňů, které dospěly k závěru, že vzhledem k rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP) ve věci Lucky Dev proti Švédsku ze dne 27. 11. 2014, stížnost č. 73356/10, a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. Afs 210/2014, je trestní stíhání obviněného nepřípustné, neboť penále vyměřené podle §37 písm. b) zákona č. 337/1992 Sb., o správě dání a poplatku, ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2010, a §251 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen daňový řád) má povahu trestu a proto je třeba na ně aplikovat čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a 7 Úmluvy, takže trestní stíhání obviněného vylučuje mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že závěry soudů jsou nesprávné, přičemž cituje §148 zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen tr. zák.), §37b odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a provádí rozbor dosavadního řízení včetně výkladu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 Afs 210/2014. Zdůrazňuje, že citované rozhodnutí neřeší otázku, zda vyměření penále podle §37b zákona o správě dání a poplatků představuje překážku rei iudikate z hlediska možnosti vést proti daňovému subjektu trestní stíhání a uplatnit trestní odpovědnost za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák. Současně poukazuje na rozdíly mezi právní úpravou daňového penále a právní úpravou trestní odpovědnosti za daňový trestný čin. Namítá, že povaha uložené sankce nepředstavuje jediné kritérium pro posouzení, zda předcházející uložení sankce za správní delikt brání postihu pachatele v trestním řízení. Následně provádí podrobnou analýzou předpokladu pro uplatnění zásady ne bis in idem z pohledu kritérií dovozovaných judikaturou ESPL. Jedná se otázku trestní povahy obou sankcí, totožnosti skutku (podmínka idem) a dvojí řízení (podmínka bis).
Ohledně otázky, zda penále uložené podle daňového řádu představuje trestní sankci, dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 749/2014, ve kterém byl vysloven odlišný právní názor, než ve věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 4 Afs 210/2014. Konstatuje, že Nejvyšší soud dosud nevydal žádné rozhodnutí, kterým by závěry obsažené v tomto citovaném rozhodnutí považoval za překonané.
Následně zdůrazňuje, že i v případě, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že daňové penále má povahu trestní sankce, nejsou splněna další kritéria pro uplatnění zásady ne bis in idem, a to kritérium totožnosti skutku. Dovolatel poukazuje na skutečnost, že české právo neobsahuje legální definici skutku. Česká trestněprávní nauka a rozhodovací praxe vychází z toho, že skutkem je určitá událost ve vnějším světě charakterizována určitým jednáním a jeho následkem. Judikatura ESPL v rozhodnutí ve věci Zolotukhin proti Rusku přijala závěry pro stanovení kritéria idem, kdy totožnost skutku je dána tehdy, jestliže konkrétní skutkové okolnosti se týkají stejného obviněného, jsou neoddělitelně spojeny v místě a jsou neoddělitelně spjaty v čase. Proto lze mít za to, že totožnost skutku podle české nauky není v rozporu s judikaturou ESPL. Skutek ovšem nelze zaměňovat s jeho slovním popisem, kdy pro posouzení otázky, zda skutky, pro které byl pachatel sankciován ve správním řízení i trestním řízení, jsou totožné, představuje vhodný odrazový můstek popisy skutkového stavu v obou řízeních. Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že jednání, pro které je obviněný postihován ve správním řízení a trestním řízení, jsou rozdílná, přestože je situace komplikovaná tím, že ve výrokové části platebních výměrů Finančního úřadu v Uherském Hradišti nejsou specifikovaný skutky způsobem srovnatelným s vymezením skutku v trestním rozsudku. V trestním řízení je obviněný stíhán proto, že při podání daňového přiznání dokládal tvorbu opravné položky zřejmě nepravdivým výdajovým pokladním dokladem. Současně odkazuje i na skutečnost, že ESLP v rozsudku ve věci Lucky Dev proti Švedsku konstatoval, že uložení penále nebrání trestnímu postihu za „účetní trestný čin“. Jinak řečeno, i Evropský soud připustil, že vyměření daňového penále není překážkou pro trestní postih machinace s účetními doklady. Podle české úpravy není možné jednočinný souběh trestných činů podle §148 tr. zák. a §254 odst. 1 tr. zák., kdy trestný čin podle §254 odst. 1 tr. zák. je ve vztahu k §148 tr. zák. subsidiarity. Dovolatel tedy vyjadřuje přesvědčení, že pro aplikaci zásady ne bis in idem tedy nebylo splněno kritérium totožnosti skutku, kdy uložení daňového penále nemá povahu trestní sankce.
Pro případ, že by se Nejvyšší soud s použitou argumentací neztotožnil, odkazuje dovolatel na rozhodnutí velkého senátu ESLP ze dne 15. 11. 2016 ve věci A a B proti Norsku, č. 24130/11 a č. 29758/11, ve kterém byla připuštěna možnost vedení dvojího řízení o totožném skutku a byla stanovena kritéria, za kterých je to možné. Poukazuje i na skutečnost, že pokud by vedení daňového řízení a uložení daňového penále mělo za následek nemožnost vedení trestního řízení pro daňový doklad, tak by to vedlo k nedůvodnému zvýhodnění pachatelů, kteří se dopustili daňové trestné činnosti jako podnikající fyzické osoby proti daňovým subjektům, které uvedly nesprávné údaje v daňovém přiznání pouze v důsledku přehlédnutí, nesprávného výpočtu apod. Poukazuje i na specifika české úpravy, kdy daňové řízení a trestní řízení probíhají zcela samostatně, přičemž naše úprava nevylučuje, aby při ukládání trestu v trestním řízení, které v praxi probíhá až po skončení daňového řízení, bylo uložené daňové penále zohledněno v uloženém trestu, tak aby pachatel neutrpěl nepřiměřenou újmu.
V závěru podaného dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínek §265p odst. 1 tr. ř., zrušil usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 6 To 316/2016, a usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. 5. 2016, sp. zn. 13 T 215/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresního soudu v Uherském Hradišti, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. I pro případ jiného rozhodnutí vyjádřil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [(§265d odst. 1 písm. a) tr. ř., §265p odst. 1 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci je namítána druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, neboť soud druhého stupně zamítl podanou stížnost okresního státního zastupitelství, ačkoliv podle dovolatele byl v předchozím řízení dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolací důvod zde spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 2 písm. c), d), f) a g) tr. ř., kterým soud přesto rozhodl.
Shledal, že uplatněnou argumentaci lze pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. podřadit. Z obsahu podaného dovolání je totiž patrno, že nejvyšší státní zástupce brojí proti zastavení trestního stíhání, když vyjadřuje přesvědčení, že v dané věci nemohla být uplatněna zásada ne bis in idem (zákaz dvojího postihu pro tentýž skutek) z důvodu, že ve věci již bylo jednou pravomocně rozhodnuto (rei iudicatae). Dovolatel tedy svými námitkami naplnil uplatněný dovolací důvod a Nejvyšší soud mohl v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. přezkoumat zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně. Při naplnění přezkumné povinnosti Nejvyšší soud shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného je důvodné.
Z rozhodnutí soudů nižších stupňů je patrno, že v dané věci došlo k zastavení trestního stíhání obviněného z důvodu uvedeného §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Podle tohoto ustanovení trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášena mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Jak je zřejmé z rozhodnutí soudů nižších stupňů, tyto dospěly k závěru, že obviněný byl pro stejný skutek postižen v daňovém řízení, přičemž sankce uložená v daňovém řízení má trestní povahu, a proto nelze vést trestní řízení proti obviněnému pro tentýž skutek. Podle soudů je nutno respektovat zásadu ne bis in idem (zásada zákazu dvojího potrestání pro týž skutek). Mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána, a ze které vyplývá nepřípustnost trestního stíhání obviněného, podle soudů představuje Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod zveřejněná pod č. 209/1992 Sb., a protokol č. 7 k této Úmluvě sjednaný ve Štrasburku dne 22. 11. 1984, podle jehož čl. 4 odst. 1 nikdo nemůže být stíhán, nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který byl již osvobozen, nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu. Soudy obou stupňů při formulování závěru o nepřípustnosti trestního stíhání obviněného z důvodu porušení zásady „ne bis in idem“ zároveň odkazují na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 Afs 210/2014, a rozhodnutí ESPL ve věci Lucky Dev proti Švédsku ze dne 27. 11. 2014, stížnost č. 7356/10, publikovaném NS ČR ve výběru významných soudních rozhodnutí ESPL v č. 2/2015.
K věci považuje Nejvyšší soud za nutné uvést následující. Na obviněného byla podána obžaloba pro skutek, ve kterém je spatřováno spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Tohoto trestného činu se dopustil pachatel, který ve větším rozsahu zkrátil daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu a způsobí takovým činem značkou škodu. Zkrácením daně se rozumí jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 1972, sp. zn. 4 To 54/71, publikované pod č. 5/1973 Sb. rozh. tr.). Daň z přidané hodnoty lze zkrátit i tím, že pachatel sice splní svoji oznamovací, resp. registrační povinnost, podá daňové přiznání, ale uvede v něm záměrně zkreslené údaje tak, aby v rozporu se zákonem snížil daňový základ a tím zaplatil nižší daň.
Podle §37b odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. daňovému subjektu vzniká povinnost uhradit penále z částky dodatečně vyměřené daně nebo z částky dodatečně snížené daňové ztráty tak, jak byla stanovena oproti poslední známé daňové povinnosti, ve výši a) 20 %, je-li daň zvyšována, b) 20 %, je-li snižován odpočet daně nebo nárok na vrácení daně, nebo c) 5 %, je-li snižována daňová ztráta. Podle §251 odst. 1 daňového řádu daňovému subjektu vzniká povinnost uhradit penále z částky doměřené daně tak, jak byla stanovena oproti poslední známé dani, ve výši a) 20 %, je-li daň zvyšována, b) 20 %, je-li snižován daňový odpočet, nebo c) 1 %, je-li snižována daňová ztráta.
Jak již bylo naznačeno, soudy nižších stupňů shledaly, že v dané věci nebylo možno vést trestní stíhání proti obviněnému z důvodu zásady ne bis in idem, když ve věci již bylo pravomocně rozhodnuto (rei iudicatae) s odkazem na rozhodnutí ESLP ve věci Lucky Dev proti Švédsku ze dne 27. 11. 2014, stížnost č. 7356/10, a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 Afs 210/2014. Podle soudů rozhodnutí v daňovém řízení, ve kterém bylo rozhodnuto o uložení daňového penále obviněnému (platební výměr ze dne 6. 3. 2013, č. j. 388757/13/3309-24801-708597, a platební výměr ze dne 14. 11. 2011, č. j. 247476/11/336911708597) má za následek, že proti obviněnému nelze vést trestní stíhání pro daný skutek.
Naznačený závěr nemůže obstát. V tomto směru je třeba odkázat na dvě zásadní rozhodnutí zabývající se tím, zda penále uložené podle daňového řádu má povahu trestní sankce a vytváří tak s ohledem na zákaz dvojího postihu v téže věci překážku věci rozhodnuté a brání pokračování v trestním řízení, které byly vydány po rozhodnutí soudů nižších stupňů v dané věci. Jedná o rozsudek velkého senátu ESLP ve věci A a B proti Norsku, č. 24130/11 a č. 29758/11, ze dne 15. 11. 2016, a na něho navazující publikované usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016. Podle těchto citovaných rozhodnutí má penále ukládané v daňovém řízení trestní povahu, když tato skutečnost sama o sobě a priori nevylučuje souběžné či postupné vedení daňového a trestního řízení a uložení dvou typů sankcí z těchto řízeních, pro tentýž skutek, pokud je mezi daňovým a trestním řízením dostatečná věcná a časová souvislost. Citovaná rozhodnutí pak velmi podrobně a srozumitelným způsobem stanoví všechna zásadní hlediska, která je nutné mít na zřeteli v každé konkrétní věci, v níž tvoří právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát (ne bis in idem) předmět rozhodování soudů v trestním řízení. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že z rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 832/2016 vyplývá, že penále uložené podle §251 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu a §37b odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatku, ve znění pozdějších předpisů, pravomocně uložené za nesplnění povinnosti tvrzení v daňovém řízení, má povahu trestní sankce, byť sui generis, a je na ně třeba použít čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Jestliže nesplnění povinnosti tvrzení vykazuje současně znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák. nebo §240 tr. zákoníku, jsou daňové řízení a trestní stíhání pro takový platební delikt řízeními o totožném skutku. Souběžné nebo postupné vedení obou těchto řízení, která jsou trestněprávní povahy ve smyslu tzv. Engel kritérií, nevytváří překážku ne bis in idem, je-li mezi daňovým řízením a trestním řízením nejen dostatečně úzká věcná souvislost, ale současně i souvislost časová. Při určení existence dostatečně úzké věcné souvislosti je nezbytné zkoumat, zda obě řízení sledují vzájemně se doplňující cíle, zda je předmětná duplicita řízení předvídatelným důsledkem téhož jednání, a to jak právně, tak fakticky (idem); zda jsou obě řízení vedena způsobem, jímž se v maximální možné míře zabrání zdvojení při shromažďování i hodnocení důkazů, obzvlášť prostřednictvím vzájemné interakce mezi příslušnými orgány, která umožní využít prokázané skutkové okolnosti i v druhém řízení; a zejména, zda je sankce uložená v prvně dokončeném řízení zohledněna při skončení pozdějšího tak, aby dotčená osoba nebyla vystavena nadměrné zátěži. V trestním řízení, v němž platí zásada individualizace trestu, proto musí soud zohlednit při ukládání druhu a výměry trestu pravomocně uložené a vykonatelné penále z doměřené daně a pečlivě zdůvodnit ve svém rozhodnutí.
Vzhledem ke shora naznačeným závěrům lze přisvědčit podanému dovolání dovolatele, byť lze připustit, že výhrady a právní názory, jimiž nejvyšší státní zástupce zpochybnil závěr soudů nižších stupňů, nejsou zcela v souladu s posledním rozhodnutím ESLP i Nejvyššího soudu (mj. došlo ke korekci pojetí penále podle §37b zákona č. 337/1992 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2010, a podle §251 zákona č. 280/2009 Sb., vysloveném v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 749/2014, na které nejvyšší státní zástupce poukazoval). Přesto samotná podstata výhrad je důvodná, má své opodstatnění, neboť dosud nebylo postaveno na jisto, zda by odsouzením obviněného v trestním řízení za žalovaný skutek došlo k porušení zásady ne bis in idem a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze shora uvedených důvodu proto zrušil Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 6 To 319/2016, a usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. 5. 2016, sp. zn. 13 T 215/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za plnění podmínek §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Uherském Hradišti, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud rozhodl za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Okresní soud v Uherském Hradišti se při posuzování otázky přípustnosti trestního stíhání obviněného s ohledem na zásadu ne bis in idem, musí zabývat důsledně hledisky vyplývajícími z usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, a v závislosti na tom, k jakým závěrům při aplikaci těchto hledisek dojde, zvolit další postup. V případě, že soud dospěje k závěru o vině obviněného, musí při úvaze o trestu zohlednit sankci uloženou v trestním řízení, tak aby bylo zabráněno tomu, že obviněný ponese nepřiměřenou zátěž (viz čtvrtá podmínka z rozsudku ESLP ve věci A a B proti Norsku).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 7. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová