ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.824.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 824/2017-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 8. 2017 o dovolání obviněného prap. Bc. Z. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 5 To 52/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 6/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 10 T 6/2015, byl obviněný prap. Bc. Z. K. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku (skutek pod bodem 1. rozsudku) a zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (skutek pod bodem 2. rozsudku). Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
1. v době ode dne 7. 7. 2012 do 11. 1. 2013 včetně, v H. na ul. S. ... a jinde bez vědomí a souhlasu Bc. M. Z., zjistil informace o heslech, využívání a obsahu emailových schránek poškozené, v úmyslu poškodit manželské vztahy poškozené M. Z. a P. Z., vztahy poškozené M. Z. na pracovišti a její pověst, obžalovaný opakovaně za užití mobilního telefonu HTC WildFire přistupoval do emailových schránek M. Z. ... , ... , ... , dále poškozené M. Z. zablokoval přístup do emailové schránky ... , informace získané z obsahu uložených emailů napadených emailových schránek ... , konkrétně o komunikaci mezi poškozenou a uživatelem emailů ... plk. M. S. o vztahu mezi plk. Mgr. M. S. a Bc. M. Z. obžalovaný sdělil ústně nstržm. A. K. a plk. Ing. Bc. P. F. a dne 15. 12. 2012 přeposlal emailovou zprávu mezi adresami ... a ... na emailovou adresu P. Z. ... ,
2. dne 26. 5. 2014 v době od 15:00 do 19:00 hodin v H. na ul. V. č. ..., v budově územního odboru Policie ČR Hodonín, v suterénu staré části budovy, na chodbě před policejními celami, poté co bezdůvodně pustil z policejní cely na chodbu poškozenou M. V., která zde byla zadržena podle §76 odst. 1 trestního řádu, zavedl ji do rohu místnosti mimo dosah bezpečnostních kamer, zapálil jí cigaretu, a když se k němu otočila poškozená M. V. zády, zezadu se k ní přitiskl, osahával ji na prsou po celou dobu, co poškozená V. kouřila cigaretu, přestože mu poškozená opakovaně řekla, ať tohoto jednání zanechá, následně odvedl poškozenou V. zpět do policejní cely; po nějaké době své jednání stejným způsobem zopakoval a osahával poškozenou i pod kalhotami, jednou rukou ji sahal na přirození, až poškozená před ním utekla zpět do cely; potřetí poškozenou opět vyvedl z cely, po dokouření cigaretu ji obžalovaný chytil jednu ruku, dal jí ruku za záda, strkal jí vepředu ruku do kalhot a prsty třel poškozenou na zevních genitáliích a pak jí zasunul prsty do pochvy a těmi v pochvě pohyboval, přitom se poškozená nebránila, neboť měla obavy z možného postihu za napadení policisty, pokud by se aktivně bránila.
Za uvedené trestné činy Krajský soud v Brně uložil obviněnému podle §43 odstavec 1 a §185 odstavec 3 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6,5 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku obviněného pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařadil do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 10 T 6/2015, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 5 To 52/2016, tak, že uznal obviněného vinným přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku (skutek pod bodem 1. rozsudku) a zločinem sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (skutek pod bodem 2. rozsudku), kterých se podle tohoto soudu dopustil tím, že:
1.
v době ode dne 7. 7. 2012 do 11. 1. 2013 včetně, v H. na ul. S. ... a jinde bez vědomí a souhlasu Bc. M. Z., zjistil informace o heslech, využívání a obsahu emailových schránek poškozené, v úmyslu poškodit manželské vztahy poškozené M. Z. a P. Z., vztahy poškozené M. Z. na pracovišti a její pověst, obžalovaný opakovaně za užití mobilního telefonu HTC WildFire přistupoval do emailových schránek M. Z. ... , ... , ... , dále poškozené M. Z. zablokoval přístup do emailové schránky ... , informace získané z obsahu uložených emailů napadených emailových schránek ... , konkrétně o komunikaci mezi poškozenou a uživatelem emailů ... plk. M. S. o vztahu mezi plk. Mgr. M. S. a Bc. M. Z. obžalovaný sdělil ústně nstržm. A. K. a plk. Ing. Bc. P. F... a dne 15. 12. 2012 přeposlal emailovou zprávu mezi adresami ... a ... na emailovou adresu P. Z. ... ,
2.
jako příslušník Policie ČR ve službě, určený ke zpracování nápadu trestné činnosti a vykonávající tuto službu dle pokynu dozorčího, mimo jiné i dohled a kontrolu osob umístěných v policejní cele, dne 26. 5. 2014 v době od 15:00 do 19:00 hodin v H. na ul. V. č. ..., v budově územního odboru Policie ČR Hodonín, v suterénu staré části budovy, na chodbě před policejními celami, poté co bezdůvodně pustil z policejní cely na chodbu poškozenou M. V., která zde byla zadržena podle §76 odst. 1 trestního řádu, zavedl ji do rohu místnosti mimo dosah bezpečnostních kamer, zapálil jí cigaretu, a když se k němu otočila poškozená M. V. zády, zezadu se k ní přitiskl, osahával ji na prsou po celou dobu, co poškozená V. kouřila cigaretu, přestože mu poškozená opakovaně řekla, ať tohoto jednání zanechá, následně odvedl poškozenou V. zpět do policejní cely; po nějaké době své jednání stejným způsobem zopakoval a osahával poškozenou i pod kalhotami, jednou rukou ji sahal na přirození, až poškozená před ním utekla zpět do cely; potřetí poškozenou opět vyvedl z cely, po dokouření cigarety ji obžalovaný chytil jednu ruku, dal jí ruku za záda, strkal jí vepředu ruku do kalhot a prsty třel poškozenou na zevních genitáliích a pak jí zasunul prsty do pochvy a těmi v pochvě pohyboval, přitom se poškozená nebránila, neboť měla obavy z možného postihu za napadení policisty, pokud by se aktivně bránila.
Za uvedené trestné činy Vrchní soud v Olomouci uložil obviněnému podle §186 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku obviněného pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 5 To 52/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný výslovně uvedl, že podané dovolání směřuje do výroku o vině pod bodem 2. citovaného rozsudku, kterým měl naplnit znaky zločinu sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2, 4 písm. b) tr. zákoníku. Naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje ze skutečnosti, že otázka naplnění objektivní stránky trestného činu podle §186 odst. 2, 4 písm. b) tr. zákoníku je založena na extrémním nesouladu mezi konstatovaným skutkovým stavem a provedeným dokazováním zakládajícím porušení práva na spravedlivý proces a porušení zásady dvojího přičítaní při ukládání trestu.
Porušení práva na spravedlivý proces dovozuje obviněný ze skutečnosti, že soudy rezignovaly na naplnění požadavku §2 odst. 5 tř. ř., podle kterého musí být zjištěn takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Obviněný zdůrazňuje, že před soudem prvního stupně navrhoval vypracování revizního znaleckého posudku k posouzení věrohodnosti poškozené. Poukazuje v tomto směru na znalecký posudek PhDr. Mezníka, který na straně 12 v odpovědi č. 6 znaleckého posudku uvedl, že znalecké zkoumání neproběhlo zcela standardním způsobem. Obviněný vyjadřuje přesvědčení, že znalec své závěry založil na obyčejném pohovoru s poškozenou a na svých subjektivních dojmech. Znalec nezohlednil skutečnost, že poškozená je osobou dlouhodobě drogově závislou, když toliko uvedl, že v době pohovoru nebyla poškozená drogově obluzena a nevyjádřil se k tomu, jak se její drogová závislost mohla projevit na vnímaní reality. Nebylo také vzato v úvahu, jak poškozená vystupovala u soudu. Opakovaně se k soudu nedostavila a poté, co byla předvedena, odmítla vypovídat přes uloženou pořádkovou pokutu a poučení o možnosti spáchat trestný čin podle §336 tr. zákoníku. Takový postup není u obětí znásilnění obvyklý, většinou postačí, že pachatel není přítomen v jednací síni. Podle judikatury Ústavního soudu musí soudy v souladu s §125 tr. ř. v odůvodnění svého rozhodnutí stručně vyložit, které skutečnosti vzaly za prokázané a o které důkazy své skutkové závěry opřely a jakými úvahami byly vedeny při hodnocení provedených důkazů. Uvedený postup je třeba zejména dodržet za situace, jestliže proti sobě stojí dvě skupiny důkazů. Pokud nelze zcela jednoznačně určit, která verze je pravděpodobnější, je třeba při zvolení zásady in dubio pro reo zvolit variantu pro obviněného příznivější (viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. ÚS I. 429/03). Podle obviněného nelze souhlasit se závěry soudů, že věrohodnost výpovědi poškozené je potvrzována dalšími výpověďmi, neboť nebylo vzato v úvahu, že poškozená je dlouhodobě drogově závislá a že u ní mohlo dojít k porušení vnímání reality.
Vrchní soud dále při úvaze o trestu mezi přitěžující okolnosti zjevně zařadil podle §42 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku zneužití postavení ke spáchání trestného činu, aniž by vzal v úvahu, že normativním znakem zvolené skutkové podstaty je zneužití postavení. Uvedeným postupem došlo k porušení ustanovení §39 odst. 4 tr. zákoníku, podle kterého k okolnosti, která je znakem trestného činu nelze přihlížet jako k okolnosti polehčující či přitěžující.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci podle §265k odst. 2 tr. ř. v části týkající se výroku o vině skutkem pod bodem 2. a podle §265 l odst. 1 tr. ř. vrátil věc Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 9. 6. 2017, sp. zn. 1 NZO 387/2017, uvedl, že dovolací námitky se vztahují pouze k bodu 2. rozsudku soudu druhého stupně, což i obviněný výslovně konstatuje. Podle státního zástupce uplatněnou argumentaci nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit, neboť uplatněné námitky obsahově neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zvolený dovolací důvod není naplněn námitkami, které jsou polemikou se zjištěným skutkovým stavem a se způsobem hodnocení důkazů (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Ve věci také nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Lze tedy konstatovat, že soudy obou stupňů ve věci zjistily řádně skutkový stav bez důvodných pochybností a v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.), přičemž zároveň i provedené důkazy náležitě hodnotily (§2 odst. 6 tr. ř.).
K posouzení věrohodnosti poškozené zdůrazňuje, že soudy se otázkou věrohodnosti poškozené velmi podrobně zabývaly, a to zejména soud prvního stupně, který k její výpovědi přistupoval náležitě kriticky. Obviněný pak zpochybňuje závěry znaleckého posudku, přičemž pomíjí, že tento má v podstatě okrajovou roli. Výpověď poškozené je totiž podporována celou řadou důkazů, zejména záznamy telekomunikačního provozu, ze kterých vyplývá, že bezprostředně po útoku poškozená incident telefonicky popisovala dalším svědkyním. Stejné skutečnosti uvedla i v dopise adresovanému spoluobviněnému P. I. V případě neprovedení navrhovaného revizního znaleckého posudku k věrohodnosti poškozené se nemůže jednat o tzv. opomenutý důkaz, když soud prvního stupně neprovedení tohoto důkazů řádně zdůvodnil.
Podle státního zástupce se nelze ztotožnit ani s námitkami obviněného směřujícími do výroku o uloženém trestu. Upozorňuje především na skutečnost, že proti výroku o trestu lze brojit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedený dovolací důvod lze aplikovat jen tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který mu nelze uložit nebo trest mimo trestní sazbu stanovenou za konkrétní trestný čin. Namítané porušení zásady zákazu dvojího přičítání téže skutečnosti nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit, když obviněnému byl uložen trest v rámci zákonné trestní sazby, přičemž otázky týkající se nepřiměřenosti trestu nenaplňují žádný zvolený dovolací důvod (blíže viz R 22/2003 Sb.).
Státní zástupce současně vyjadřuje přesvědčení, že uplatněná argumentace není důvodná ani z věcného hlediska. Je totiž třeba odlišit dva aspekty a to faktické postavení obviněného jakožto službu konajícího příslušníka policie v cele předběžného zadržení, což se vztahuje k naplnění všech znaků skutkové podstaty §186 odst. 2 tr. zákoníku, a proti tomu samotná povaha příslušníka Policie ČR jako osoby, na kterou jsou kladeny vyšší nároky z hlediska dodržování zákonných norem.
V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhl, aby podané dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 tr. ř. vyslovil souhlas tím, aby Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání i jiné než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jim uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z obsahu uplatněné argumentace je zřejmé, že obviněný spatřuje naplnění zvoleného dovolacího důvodu v existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem a s tím souvisejícím porušením práva na spravedlivý proces, v neprovedení znaleckého posudku a porušení zákazu dvojího přičítání téže skutečnosti.
Lze konstatovat, že uplatněnou argumentaci nelze pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný, podřadit. Byť obviněný namítá, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení, je vzhledem k obsahu konkrétní dovolací argumentace zřejmé, že obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů v případě skutku pod bodem 2. Obviněný totiž zpochybňuje rozsah dokazování a způsob hodnocení provedených důkazů. Takto formulovanými námitkami obviněný míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, když tyto nesměřují do právního hodnocení skutku nebo do jiného hmotněprávního posouzení, nýbrž do způsobu hodnocení provedených důkazů, když obviněný jen vyjadřuje nesouhlas s rozsahem provedeného dokazování a se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů (uvěřily výpovědi poškozené, nenechaly vypracovat revizní znalecký posudek), přičemž na podkladě vlastní verze skutkového děje dospívá k závěru, že zjištěny skutkový stav věci nebyl zjištěn bez důvodných pochybností. Jedná se tedy o námitky procesní povahy. Takto formulované námitky nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný a nemohou zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu (blíže viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 11 Tdo 567/2016, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1269/2016).
Z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, jenž je v dané věci namítán, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl na základě, kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které je velmi podrobné a vyčerpávající (str. 15–21 rozsudku). Lze konstatovat, že soud druhého stupně (str. 8–9 rozsudku) se s tímto odůvodněním plně ztotožnil s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., když se toliko odchýlil od právní kvalifikace jednání obviněného (viz str. 9–11). Uvedený soud své úvahy řádně zdůvodnil z pohledu argumentace obviněného použité v rámci podaného odvolání, když obviněný v odvolání v podstatě uplatnil totožné námitky jako v podaném dovolání. Soud i řádně odůvodnil použitou právní kvalifikaci. Soudy nižších stupňů tedy své úvahy řádně zdůvodnily z pohledu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná, a proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry.
Ohledně námitky obviněného týkající se namítaného porušení práva na spravedlivý proces spočívající v tom, že soudy nižších stupňů neakceptovaly jeho návrh na doplnění dokazování vypracováním revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, k posouzení věrohodnosti poškozené V., lze uvést následující. Obviněný primárně vyjadřuje nesouhlas s rozsahem dokazování před soudy nižších stupňů. Obecně je třeba uvést, že neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému návrhu na doplnění dokazování vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Byť to explicitně obviněný v rámci podaného dovolání neuvádí, lze se domnívat, že v případě neprovedení požadovaného důkazu (konkrétně znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie) se podle obviněného jedná o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu výkladu Ústavního soudu. V dané souvislosti lze poukázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, je konstatován závěr, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“.
V předmětné věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že návrh na vypracování revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, představuje nadbytečný důkaz (viz str. 21 rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně se ze závěry soudu prvního stupně ohledně rozsahu dokazování ztotožnil. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že na rozdíl od obviněného, má za to, že závěry znaleckého posudku PhDr. Mezníka jsou dostatečné a přesvědčivé. Znalec byl slyšen ke svým závěrům u hlavního líčení, své závěry stvrdil a rozvedl, když výslovně uvedl, že přestože vyšetření poškozené neproběhlo zcela standardním způsobem, tak se mu podařilo s poškozenou navázat dostatečný kontakt a následně na podkladě zjištěných skutečností formulovat znalecké závěry. Znalec uvedl, že u poškozené nebyly zjištěny žádné symptony, které by naznačovaly poruchy paměti či intelektových funkcí. Znalec se i vyjádřil k otázce drogové závislosti poškozené, když uvedl, že v době jeho vyšetření prokazatelně poškozená nebyla pod vlivem drog, byla schopna vnímat realitu. Přesvědčivým způsobem také objasnil okolnosti vzniku znaleckého posudku a limity, které znalecký posudek má. Zároveň vyložil na základě jakých skutečností dospěl k závěru o věrohodnosti poškozené, když se zabýval i otázkou možnosti ovlivnění její výpovědi jinou osobou včetně možnosti, že by poškozená chtěla obviněného záměrně poškodit. Lze tedy konstatovat, že soud prvního stupně při hodnocení znaleckého posudku a závěrů znalce, když znalecký posudek představuje důkaz jako každý jiný, hodnotil celý proces utváření znaleckého důkazu, průběh znaleckého zkoumání a věrohodnost jeho závěru i z pohledu dalších provedených důkazů, přičemž kriticky hodnotil i úplnost a bezvadnost podkladových materiálů, které znalec použil při svém zkoumání a formulování svých závěrů (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06). Pokud následně shledal, že závěry znalce jsou přesvědčivé, nelze v tomto hodnotícím postupu shledat nějakou nelogičnost či závadnost. V dané souvislosti je třeba uvést, že podle §109 tr. ř. jsou-li pochybnosti o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, přibere se znalec jiný. Jinak řečeno, důvodem vypracování nového znaleckého posudku je skutečnost, že i po výslechu znalce je znalecký posudek nadále nejasný a neúplný, nikoliv okolnost, že obviněný se se závěry znaleckého posudku neztotožnil. Za takové situace závěr soudu o nadbytečnosti doplnění dokazování o požadovaný revizní znalecký posudek je správný a má oporu v provedeném dokazování.
Zároveň je třeba zdůraznit, že soudy své závěry o vině obviněného nestaví toliko na výpovědi poškozené a závěrech znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, nýbrž na dalších důkazech. Soud prvního stupně poukazuje zejména na záznam telekomunikačního provozu, kopie dopisu poškozené adresované P. I. a výpovědi svědků (viz str. 20 rozsudku soudu prvního stupně). Odkazuje i na okolnosti, za kterých vyšla trestná činnosti najevo, když poškozená nepodávala trestní oznámení, pouze v rámci svého výslechu sdělila, že by se měl policista, který za ní byl na cele předběžného zadržení nechat vyšetřit, aniž při tomto výslechu uvedla nějaké bližší skutečnosti, neboť poškozená měla obavu, že je nakažená syfilisem. O tom, že poškozená měla tuto obavu, svědčí i obsah pořízených záznamů telekomunikačního provozu, když poškozená svědkyni K. upozorňuje na možnost nakažení syfilisem. Jinak řečeno, soudy nižších stupňů svoje závěry o vině nestaví toliko na výpovědi poškozené a závěrech znalce PhDr. Mezníka, ale na řadě důkazů, které ve svém souhrnu umožňují formulovat závěr o vině, přičemž z pohledu těchto dalších důkazů je třeba považovat návrh na doplnění dokazování na vypracování revizního znaleckého posudku za nadbytečný.
Nad rámec shora uvedeného v souvislosti s námitkami obviněného ohledně osoby poškozené je třeba uvést, že soud prvního stupně si byl vědom osobnosti poškozené, k této nepřistupoval nekriticky, naopak se otázkou věrohodnosti poškozené velmi pečlivě zabýval z pohledu všech zjištěných skutečností (viz str. 16 rozsudku soudu prvního stupně). I Nejvyšší soud má za to, že o věrohodnosti poškozené svědčí nejen okolnosti, za kterých vyšla trestná činnost najevo, ale i postoj poškozené, která zcela rozhodně popřela, že by se vůči ní obviněný dopustil nějakého násilí, že by po ní požadoval nějaké aktivní jednání, když i vyjádřila podiv nad tím, že by jednání obviněného mělo být považováno za trestný čin znásilnění. Poškozená připustila, že jednání obviněného akceptovala i proto, že jí slíbil, že by mohla mluvit se spoluobviněným P. I. Postoj poškozené svědčí o tom, že se nesnažila obviněnému nějakým způsobem přitížit, např. tím, že by řekla, že ji slovně vyhrožoval, nesnažila se ani stavět do tzv. „lepšího světla“, když připustila, že jeho jednání akceptovala z určitých zištných důvodů, protože ji slíbil kontakt se spoluobviněným. Samotná skutečnost, že poškozená odmítla u hlavního líčení vypovídat přes uloženou pořádkovou pokutu a přestože byla poučena o možnosti svého případného trestního stíhání pro trestný čin pohrdání soudem podle 336 tr. zákoníku, nemůže vést k závěru, že poškozená je nevěrohodná. Poškozená uvedla, že je jí to nepříjemné, což není u obětí sexuálně motivovaných trestných činů neobvyklé, když ani nelze vyloučit určité subjektivní obavy poškozené z podání svědectví, neboť obviněný byl v době činu policistou a poškozená má určité problémy se zákonem. V dané souvislosti je třeba opětovně zdůraznit, že odsuzující rozsudek není založen toliko na výpovědi poškozené z přípravného řízení, ale na řadě dalších důkazů. Ohledně výpovědi poškozené z přípravného řízení je nezbytné zdůraznit, že tohoto výslechu se účastnil tehdejší obhájce obviněného, měl možnost klást poškozené otázky, takže kontradiktornost řízení byla zachována.
Rovněž odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. ÚS 429/03, je nepřípadný, neboť rozhodnutí soudů nižších stupňů není založeno toliko na výpovědi poškozené, tedy nejedná se o situaci, kdy proti sobě stojí dvě vzájemná rozporuplná tvrzení, když obviněný je usvědčován řadou dalších důkazů. Z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů vyplývá, že tyto postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily (str. 15 a 21 rozsudku soudu prvního stupně, str. 8 až 9 rozsudku soudu druhého stupně). Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, proč jí neuvěřily. Soudy obou stupňů se velmi pečlivě zabývaly hodnocením verze poškozené a obviněného, které stojí proti sobě, přičemž následně přesvědčivě a logicky vysvětlily, na základě jakých skutečností se přiklonily k výpovědím poškozené, jenž koresponduje i s ostatními ve věci provedenými důkazy. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu, zásady in dubio pro reo či presumpce neviny, jak tvrdí dovolatel, a o nezbytnost zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že spatřoval-li obviněný porušení zásad spravedlivého procesu též v nerespektování principu presumpce neviny a z něj vyplývající zásady in dubio pro reo, neuplatnil žádnou výhradu, jež by porušení tohoto principu byla způsobilá doložit, pouze vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů.
Ohledně namítané existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je třeba konstatovat následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Může se jednat i o situaci, kdy skutkové závěry jsou založeny na důkazech, které byly provedeny v rozporu s trestním řádem, popř. nebyly vůbec provedeny. Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
O takovou situaci se v předmětné věci nejedná. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené argumentace je zřejmé, že obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, zejména s tím, že tyto považovaly za věrohodnou výpověď poškozené. Takto formulovanými námitkami obviněný, jako již bylo naznačeno, míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Lze konstatovat, že extrémní rozpor nelze dovozovat jen ze skutečnosti, že soudy se při existenci různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
Ohledně namítaného porušení zákazu dvojího přičítání téže skutečnosti je možno konstatovat, že zvolená argumentace nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky obviněného se totiž týkají výroku o uloženém trestu. K nápravě vad výroku o trestu je primárně určen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedený důvod je ovšem dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající např. v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Proto lze námitku obviněného považovat za bezpředmětnou, neboť nenaplňuje zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný dovolací důvod.
Obiter dictum je třeba uvést, že argumentace obviněného, že v dané věci došlo k dvojímu přičítaní téže skutečnosti není důvodná. Podle §39 odst. 4 tr. zákoníku k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, včetně okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující. K okolnosti odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující. V dané věci obviněný namítá porušení této zásady s odůvodněním, že znakem základní skutkové podstaty §186 odst. 2 tr. zákoníku je skutečnost, že pachatel měl zneužít svého postavení, přičemž soud druhého stupně jako k okolnosti přitěžující přihlédl ke skutečnosti, že trestné činnosti se dopustil jako policista při plnění svých služebních povinností. Pokud se týká zákonného znaku, že pachatel zneužil svého postavení, tak postavením se rozumí, že pro poškozeného je pachatel uznávanou autoritou. V dané věci bylo naplnění tohoto znaku dáno tím, že obviněný vykonával dohled a kontrolu nad osobami umístěnými v policejní cele, tedy i nad poškozenou, která byla zadržena a umístěna v policejní cele. Pokud se týká skutečnosti, že byl policistou, jedná se o okolnost přitěžující výslovně neuvednou, když lze přisvědčit tomu, že na chování policistů a nutnost z jejich strany dodržování zákonů jsou kladeny zvýšené nároky. Ze strany soudu druhého stupně se nejednalo o dvojí přičítání téže skutečnosti, když k této skutečnosti nepřihlédl jako k okolnosti přitěžující ve smyslu §42 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, když jím použité slovo postavení bylo vázáno k zvýšenému požadavku na řádné plnění služebních povinností policisty.
Je tedy nepochybné, že obviněný se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovení §265b tr. ř. upravené dovolacími důvody). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 8. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová