ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.886.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 886/2017-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 8. 2017 o dovolání obviněného T. P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 4 To 42/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 166/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 3 T 166/2016, byl obviněný T. P. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) společně se spoluobviněným P. P. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku. Předmětného přečinu se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
Společně s obviněným P. P. v době od 23.30 hod. dne 09. 10. 2016 do 03.00 hodin dne 10. 10. 2016 v K. – N. M., okres K., na ul. B. č. ..., v restauraci C., využili nepozornosti obsluhy a z volně přístupného neuzamčeného trezoru pod barem, odcizili finanční hotovost ve výši 16.095 Kč ke škodě společnosti RVM Primaspol, s. r. o., Prostřední Sucha,
přičemž podezřelý T. P. se tohoto jednání dopustil i přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 13. 11. 2014, č. j. 8 T 105/2013-269, který nabyl právní moci dne 13. 11. 2014, byl odsouzen pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců nepodmíněně, který vykonal dne 19. 11. 2015.
Za uvedený přečin uložil Okresní soud v Karviné obviněnému podle §205 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců nepodmíněně. Pro výkon uloženého trestu obviněného podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému a spoluobviněnému P. P. povinnost nahradit poškozené společnosti RVM Primaspol, s. r. o., se sídlem Kpt. Jasioka 1204/12, Havířov – Prostřední Sucha, škodu ve výši 16.095 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 3 T 166/2016, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině, trestu a náhradě škody. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozhodnutím ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 4 To 42/2017, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 4 To 42/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Obviněný uvádí, že z výpovědi spoluobviněného P. P. u hlavního líčení vyplývá, že se žalované trestné činnosti nedopustili, přičemž zdůrazňuje, že výpověď spoluobviněného z přípravného řízení byla ovlivněna obavou ze vzetí do vazby. Současně odkazuje na obsah pořízeného videozáznamu, výpověď svědka M. P. a B. F. Dále namítá, že uložený trest je nepřiměřeně přísný. Podle jeho názoru naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá z toho, že soudy uvěřily výpovědi spoluobviněného z přípravného řízení, kdy ani z pořízeného videozáznamu nelze dovodit, že se trestné činnosti dopustil, neboť policista M. P. ho jako pachatele neidentifikoval. Soudy tedy měly aplikovat zásadu in dubio pro reo. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. dovozuje ze skutečnosti, že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, ačkoliv v předchozím řízení byl dán důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tř. ř.
V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozhodnutí a podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 4 To 42/2017, a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 3 T 166/2016, a věc předal k novému projednání Krajskému soudu v Ostravě.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 1 NZO 690/2017, sdělil, že vzhledem k povaze námitek se nebude k dovolání věcně vyjadřovat. Vyjádřil souhlas s tím, aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněného v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci přichází v úvahu druhá alternativa uvedeného dovolacího důvodů, když odvolací soud řádně podané odvolání projednal v rámci veřejného zasedání.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný spatřuje naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti, že soudy nižších stupňů uvěřily výpovědi spoluobviněného P. P. z přípravného řízení a v nesprávném hodnocení záznamu kamerového systému a výpovědi svědků a v porušení zásady in dubio pro reo.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené dovolací argumentace obviněného považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že tento sice formálně odkazuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem použitou argumentaci nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů, když namítá způsob hodnocení provedených důkazů. Takto formulovanými námitkami obviněný míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, když tyto nesměřují do právního hodnocení skutku nebo do jiného hmotněprávního posouzení, nýbrž do způsobu hodnocení provedených důkazů, neboť obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů (uvěřily výpovědi spoluobviněného z přípravného řízení, neuvěřily výpovědi svědkyně B. F., nevzaly v úvahu, že na pořízeném videozáznamu ho nelze identifikovat), kdy na podkladě vlastní verze skutkového děje dospívá k závěru, že zjištěný skutkový stav věci nebyl zjištěn bez důvodných pochybností. Jedná se tedy o námitky procesní povahy. Takto formulované námitky nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný a nemohou zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněné nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Soud velmi podrobně rozvedl na základě, kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 6 rozhodnutí). Lze konstatovat, že soud druhého stupně (str. 2–4 jeho rozhodnutí) se s tímto odůvodněním plně ztotožnil s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Uvedený soud i své úvahy rozvedl z pohledu argumentace obviněného použité v rámci podaného odvolání, když obviněný v rámci podaného odvolání v podstatě uplatnil totožné námitky jako v podaném dovolání. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná, a proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry.
Nad rámec shora uvedeného je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně se vypořádal s otázkou změny výpovědi spoluobviněného P. P. u hlavního líčení, když logicky odůvodnil, z jakých důvodů změně jeho výpovědi proti výpovědi z přípravného řízení neuvěřil a to i z pohledu dalších provedených důkazů. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů svůj závěr o vině nestaví toliko na výpovědi spoluobviněného P. P. z přípravného řízení, zdůrazňují, že věrohodnost jeho výpovědi z přípravného řízení je podporována i pořízeným kamerovým záznamem (viz str. 6 rozsudku soudu prvního stupně, str. 3 rozhodnutí soudu druhého stupně). Soudy hodnotí i věrohodnost výpovědi svědkyně B. F., když logicky zdůvodnily, z jakých důvodu její výpověď považují za nevěrohodnou. Nejvyšší soud tedy považuje za potřebné zdůraznit, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto hodnotily v jejich vzájemných souvislostech, kdy i odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídá §125 tr. ř. a §134 tr. ř.
Ohledně argumentace obviněného, jenž naplnění zvoleného dovolacího důvodu spatřuje ve skutečnosti, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo je nutno uvést následující. Zásada in dubio pro reo vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. V dané věci obviněný porušení zásady in dubio pro reo dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, se kterými vyjadřuje nesouhlas a polemizuje a dožaduje se, aby bylo vycházeno z jeho verze skutkového děje. Jedná se tedy opětovně o vyjádření nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněný uplatněnou argumentací nenaplnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. bylo obviněným dovozováno z toho, že v řízení předcházejícímu vydání rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. bylo sice dovolání uplatněno právně relevantním způsobem, je ovšem zjevně neopodstatněné, když dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 8. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová