ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.958.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 958/2017-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2017 o dovolání obviněného M. B. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. 8 To 538/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 157/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2014, č. j. 12 T 157/2014-55 , byl obviněný M. B. (a obviněný M. V.) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku na skutkovém základě, že v době před 03.00 hodin dne 4. 12. 2013 společně, po předchozí vzájemné dohodě na tom, že V., bude hlídat, aby nebyli vyrušeni, vnikli zezadu přes zahrady a ploty k zadní části domu na ulici L. v B., kdy do domu vnikli oknem od kuchyně, neboť zadní dveře se po jejich zabezpečení překližkou po předchozím vloupání dne 25. 11. 2013 vypáčit zřejmě nepodařilo, a poté vyšli do pokoje v patře domu, kde ležel v posteli poškozený J. H., obžalovaný B. k němu přistoupil, svítil při tom blíže nepopsanou svítilnou, přesto, že se poškozený vzbudil a dotazoval se, co v domě dělají, obžalovaný B. se bez jakéhokoliv dalšího vysvětlování pohyboval v jeho blízkosti, odcizil další finanční hotovost a mobilní telefon a záměrně tak vytvářel podmínky pro to, aby se poškozený nesnažil stavět na odpor. Poškozeného familiárně oslovoval dědo. Obžalovaný V. přitom stál celou dobu ve dveřích místnosti a tvořil tak optickou bariéru, která měla poškozenému zabránit v opuštění místnosti. U poškozeného tak záměrně vyvolali obavu z bezprostředního fyzického napadení již tím, že v noční době vstoupili do jím obývaného pokoje, svým chováním ho vzbudili a zřejmě počítali s tím, že díky drzému chování a fyzickým dispozicím poškozeného jim tento nebude v provádění záměru odnést hotovost či jiné věci bránit. Poškozený jim ze strachu o svůj život a zdraví ukázal, že peníze má v papírové krabičce od parfému, ze které mu poté, po vysypání jejího obsahu, vzal obžalovaný B. finanční hotovost v celkové výši minimálně 6.000,- Kč, a dále mu odcizil mobilní telefon nezjištěné značky s vloženou SIM kartou společnosti T-Mobile v přesně nezjištěné hodnotě, který měl na židli v nabíječce, a V., který stál po celou dobu v místnosti, kde poškozený ležel, u dveří, odcizil taktéž blíže neurčený hodinkový strojek bez pásku ze žlutého kovu nezjištěné hodnoty, a poté oba z domu odešli, čímž poškozenému způsobili škodu odcizením v celkové výši nejméně 6.000,- Kč, přičemž M. B. se jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 31. 5. 2010, který nabyl právní moci téhož dne, sp. zn. 3 T 69/2010, odsouzen za trestný čin krádeže dle §247 odst. 1 písm. b), e) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců do věznice s dozorem, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 24. 2. 2012, sp. zn. 31 Pp 73/2012, se stanovenou zkušební dobou v trvání 3 let s dohledem“. Za to a dále za sbíhající se přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2014, sp. zn. 12 T 53/2014, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 8 To 273/2014, byl obviněný M. B. podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a tří měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto i o vině a trestu obviněného M. V. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byl současně ohledně obou obviněných zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 8 To 273/2014, jakož i další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Postupem podle §229 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozeného J. H. na náhradu škody.
Týmž rozsudkem byli obvinění podle §226 písm. c) trestního řádu zproštěni obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 3 Zt 132/2013, a to pro skutek popsaný v bodě ad 1) obžaloby, v němž byl rovněž spatřován zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku.
O odvoláních obviněných a odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně, který je podal v neprospěch obviněných do výroků o vině a trestu shora citovaného rozsudku, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 1. 2015, č. j. 8 To 538/2014-115 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání obou obviněných napadený rozsudek zrušil v odsuzující části ve výroku o vině a ve výrocích o trestu a náhradě škody. Za podmínek §259 odst. 3 trestního řádu poté oba obviněné na témže skutkovém základě jako soud prvního stupně nově uznal vinnými přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. Obviněného M. B. za to a dále za sbíhající se přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2014, sp. zn. 12 T 53/2014, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 8 To 273/2014, podle §178 odst. 2 trestního zákoníku, za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku, odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému M. V. za výše uvedenou trestnou činnost a dále za pomoc k přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2014, sp. zn. 12 T 53/2014, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 8 To 273/2014, uložil podle §178 odst. 2 trestního zákoníku, za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku rovněž zařadil do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byl současně ohledně obou obviněných zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 8 To 273/2014, jakož i další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poškozený J. H. byl podle §229 odst. 1 trestního řádu odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání státního zástupce soud samostatným výrokem podle §256 trestního řádu zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 27. 1. 2015 [§139 odst. 1 písm. a) trestního řádu] a k témuž datu nabyl v napadeném zprošťujícím výroku právní moci i rozsudek soudu prvního stupně [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali dovolání obviněný M. B. a v neprospěch obviněných M. B. a M. V. také nejvyšší státní zástupce. Obviněný M. B. uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. e), g) trestního řádu, nejvyšší státní zástupce pak důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Nejvyšší soud vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce a z jeho podnětu, za splnění podmínek §265p odst. 1 trestního řádu, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2015, č. j. 8 To 538/2014-115, zrušil, a to v odsuzující části a v části, v níž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce proti výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2014, č. j. 12 T 157/2014-55. Podle §265k odst. 2 věty druhé trestního řádu zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu zároveň Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolání obviněného M. B. podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
Krajský soud v Brně následně znovu projednal všechna podaná odvolání ve veřejném zasedání a podle §256 trestního řádu tato zamítl usnesením ze dne 14. 3. 2017, č. j. 8 To 538/2014-243 .
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. B. dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněný spatřuje ve skutečnosti, že soud prvního stupně vyhodnotil jednání pachatelů, kteří vnikli do ložnice poškozeného jako konkludentní pohrůžku k použití násilí, přičemž odvolací soud shledal, že z jednání pachatelů bylo zřejmé, že případné násilí uskuteční ihned, pokud by se poškozený nepodrobil jejich vůli. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že předně nebylo v řízení před soudy dosud prokázáno, že by se na místě činu vůbec nacházel. Za stěžejní však považuje to, že jednání specifikované ve výrokové větě (skutkové větě výroku o vině) nelze hodnotit jako násilí nebo jeho bezprostřední pohrůžku, a tudíž toto nebylo vůbec způsobilé naplnit skutkovou podstatu trestného činu loupeže. V posuzované věci nebylo vůbec prokázáno, že by se obviněný dopustil násilí, resp. že by došlo k jakémukoli násilí na poškozeném, když tato skutečnost byla přímo výpovědí samotného poškozeného vyloučena; soudy se proto zabývaly otázkou, zda se dopustil alespoň pohrůžky bezprostředního násilí. Z provedeného dokazování potom podle obviněného nevyplynulo, jaká konkrétní složka jednání obviněného měla představovat onu hrozbu bezprostředního násilí, a už vůbec se soudy nevypořádaly s tím, zda pachatelé měli v úmyslu poškozenému hrozit a působit tak na jeho vůli. Existenci jakékoli pohrůžky násilím nezmínil ve svých výpovědích ani sám poškozený. Soudy tedy hodnocení toho, jak jednání pachatelů působilo na poškozeného, hodnotily bez toho, aby měly tento svůj závěr důkazně podložen. Myšlenková konstrukce soudů, které pohrůžku násilím dovodily z toho, že se pachatelé pohybovali na místě činu, je čistě spekulativního charakteru. Pachatelé na místě být museli přítomni, ať už by se jednalo o krádež či loupež a soudy měly provést jasnou diferenciaci a přesně popsat hranici mezi těmito skutkovými podstatami a určit, jakým konkrétním jednáním naplnili pachatele přísnější skutkovou podstatu loupeže. Soudy se též vůbec nezabývaly možností, že by pachatelé mohli jednat ve skutkovém omylu ve smyslu ustanovení §18 odst. 2 trestního zákoníku a pakliže neměli v úmyslu poškozenému hrozit bezprostředním násilím a pouze si chtěli přisvojit cizí věci, pak nemuseli ani předpokládat, že poškozený z jejich jednání dovodí bezprostřední pohrůžku násilí. Zdůraznil, že na základě soudy objektivně zjištěných faktů je zřejmé, že pachatelé nevnikli do domu s úmyslem páchat loupež a nepředpokládali ani nemohli objektivně předpokládat, s ohledem na stav pozemku a nemovitosti, když tyto byly zanedbané a dlouhodobě neudržované, že by tato nemovitost byla vůbec kýmkoli obývána a že při svém jednání uvnitř nemovitosti přijdou do kontaktu s poškozeným. Pokud samotné jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině bylo právně kvalifikováno jako trestný čin loupeže, je takovýto postup v rozporu s dosavadní judikaturou. V další části podaného dovolání se obviněný detailně zabýval údajnými rozpory ve výpovědi poškozeného H. v různých fázích trestního řízení, přičemž tyto výpovědi byly podle jeho přesvědčení nesprávně interpretovány soudy.
K jemu uloženému trestu potom uvedl, že tento je uložen v rozporu s účelem trestu a soudy měly v jeho případě aplikovat ustanovení §56 odst. 3 trestního zákoníku v souladu se zásadou individualizace trestu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2017, č. j. 8 To 538/3014-243 (správně č. j. 8 To 538/2014-243), podle ust. §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání nejprve uvedl, že část výhrad uplatnil obviněný opakovaně, neboť byly vytýkány i v jeho předchozím dovolání, a tedy byly již předmětem dovolacího přezkumu ve věci sp. zn. 3 Tdo 672/2015. Jedná se zejména o tu část námitek, v jejichž rámci napadá způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, a v návaznosti na to zpochybňuje skutková zjištění soudů, rozporuje věrohodnost výpovědi poškozeného J. H., popírá, že by se na místě činu vůbec nacházel a skutku dopustil, potažmo předkládá verzi skutkového děje odlišnou od té, k níž dospěl již nalézací soud. Takové námitky se s uplatněným dovolacím důvodem zcela míjí, přičemž rozhodně nelze přisvědčit ani tvrzení obviněného, že skutková zjištění soudu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Výhrady, jejichž prostřednictvím obviněný zpochybnil naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zločinu loupeže, pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu podle státního zástupce podřadit lze, avšak současně doplnil, že obviněný svou argumentaci v naznačeném směru zčásti podpořil i námitkami proti skutkovým zjištěním. Za opodstatněné je státní zástupce nepovažuje. Podle jeho přesvědčení je jednání obviněných bezpochyby namístě hodnotit jako užití konkludentní pohrůžky bezprostředního násilí směřující ke zmocnění se cizích věcí. Obvinění totiž společně nastolili situaci, kdy uprostřed noci, vědomi si výrazné fyzické převahy, vzbudili poškozeného (84 let) spícího v jeho vlastním obydlí, kdy obviněný B. se suverénně pohyboval v bezprostřední blízkosti ležícího poškozeného a spoluobviněný V. blokoval východ z místnosti, a přitom se zmocňovali věcí poškozeného. Takové jednání bylo zřetelnou, byť „pouze“ konkludentně projevenou, hrozbou pro poškozeného v tom smyslu, že pokud se pachatelům pokusí bránit, volat o pomoc či odejít, bude vůči němu užito násilí. Poškozený přitom takové jednání jako hrozbu vnímal, stejně jako si byl v ten daný okamžik vědom bezvýchodnosti situace a marnosti odporu. O tom svědčí již ta skutečnost, že se pachatelům žádným způsobem nebránil ani se o to nepokusil a ze strachu jim ukázal místo, kde má uschovány peníze. V návaznosti na uvedené pak neobstojí ani výhrada obviněného B. stran neprokázání úmyslu jednat pod pohrůžkou násilí. Pokud totiž oba pachatelé vnikli uprostřed noci do domu, zde nalezli spícího seniora velmi vysokého věku, tohoto přesto vzbudili a vystupovali vůči němu přezíravě a s vědomím výrazné fyzické převahy, jednali nepochybně se záměrem vyvolat v poškozeném strach z možného napadení. Úvaha o možnosti posoudit takové jednání jako skutkový omyl pozitivní ve smyslu §18 odst. 2 trestního zákoníku, tak podle názoru státního zástupce nemá žádné opodstatnění.
V trestní věci obviněného M. B. podle státního zástupce nenastala ani situace, kterou by bylo možno podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu [event. pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu]. Byl mu totiž uložen druh trestu, který zákon připouští, a to v zákonem stanovené trestní sazbě. Zákonným hlediskům uvedeným v §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku odpovídající pak bylo i zařazení obviněného do věznice s ostrahou. Zcela po právu byl ukládán rovněž souhrnný trest.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Obviněný M. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které dovolatel dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) trestního řádu, na něž je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
S poukazem na uvedené je tak zřejmé, že pod deklarovaný dovolací důvod nespadá ta část námitek, jejímž prostřednictvím dovolatel brojí proti způsobu, jakým soudy hodnotily výpovědi poškozeného J. H., jimiž zpochybňuje svou vlastní přítomnost na místě činu či předkládá dovolacímu soudu jinou verzi skutkového děje, než ke které dospěly po řádně vedeném dokazování soudy dosud činné ve věci. Takovéto námitky nelze podřadit pod žádný ze zákonem taxativně stanovených důvodů dovolání.
Právně relevantně je pak uplatněna námitka obviněného, že jeho jednání mohlo být právně kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, neboť v jednání popsaném ve skutkové větě výroku o vině nelze spatřovat žádnou, byť konkludentní pohrůžku násilím. K této námitce lze uvést následující:
Zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Je na místě připomenout, že dovolací soud rozhoduje v této trestní věci již podruhé, přičemž již ve svém prvním zrušujícím usnesení ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 3 Tdo 672/2015, uvedl, že pohrůžka bezprostředního násilí bývá zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání, je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. Nejvyšší soud v minulosti ve svých publikovaných rozhodnutích označil za pohrůžku bezprostředního násilí mimo jiné takové jednání pachatelů, kteří v noci nebo na odlehlém místě obstoupí poškozeného a odejmou mu věc, aniž pronesou slovně jakoukoliv pohrůžku násilí , avšak z jejich jednání je zřejmý úmysl poškozeného napadnout, nepodrobí-li se jejich vůli (k tomu srov. zejména stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 1979, sp. zn. Tpjf 33/79, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 1/1980 tr.). Za takovou pohrůžku je považováno i zastavení poškozeného na odlehlém místě nebo na místě, z něhož má ztíženou možnost úniku či přivolání pomoci , či na jiném místě, lze-li zároveň dovodit, že poškozený svoji situaci považuje za bezvýchodnou, a proto neklade odpor, a že si této skutečnosti je pachatel vědom (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1232/2009). Shora uvedený znak je naplněn i tehdy, když pachatel sice výslovně neužil pohrůžky bezprostředního násilí, avšak poškozený vnímal jeho jednání jako (skrytou) hrozbu, a to i v návaznosti na místní a časové podmínky, za kterých pachatel jednal (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 358/2014). Skutkový stav, z nějž vycházely při právním posouzení jednání obviněných soudy obou stupňů, lze shrnout tak, že obvinění dne 4. 12. 2013 v noci společně vnikli do domu osaměle žijícího staršího muže, poškozeného J. H. (84 let), který ležel v posteli. Poté, co se zjevně překvapený poškozený vzbudil a dotazoval se jich, co pohledávají v jeho ložnici, se nejenže nedali na okamžitý útěk ze strachu pře svým odhalením, ale obviněný M. B. se naopak nadále bez jakékoli reakce pohyboval v blízkosti ležícího poškozeného a prohledával jeho věci, zatímco obviněný M. V. stál opřený ve dveřích pokoje, tak aby jej poškozený nemohl opustit. Oba tak záměrně v poškozeném vyvolali obavu z možného bezprostředního fyzického napadení pro případ, že by se jim snad stavěl na odpor, nebo se pokusil z domu uniknout a přivolat si pomoc. Z hlediska subjektivní stránky (úmyslného zavinění) je podstatné dále to, že jednali se znalostí všech těchto rozhodných skutečností, a v důsledku toho mohli počítat s tím, že díky svému suverénnímu a drzému chování, podpořenému početní i fyzickou převahou nad vyděšeným starcem, jim tento v odnesení případně nalezených peněz a různých cenností bránit nebude . Jejich předpoklad se také bezezbytku splnil, když jim poškozený ze strachu o své zdraví a život dobrovolně ukázal, kde má ukrytou finanční hotovost, kterou si následně spolu s dalšími věcmi z domu odnesli. Pokud soud prvního stupně takové jejich jednání kvalifikoval mimo jiné jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, přistoupil k hmotněprávnímu posouzení, které plně odpovídá shora uvedeným judikaturním východiskům k otázce naplnění znaku pohrůžky násilí, vyjádřené konkludentním jednáním . To také zcela přesvědčivě odůvodnil skutečnostmi zdůrazněnými na str. 11 písemného vyhotovení rozsudku.
Nelze přehlédnout, že dovolací soud vyslovil tento závazný právní názor s tím, že doposud učiněná skutková zjištění odůvodňují závěr o vině obou obviněných (a tedy i obviněného M. B.) mimo jiné i zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, a v případě, že by odvolací soud při novém projednání věci po zrušení jeho rozhodnutí i nadále setrval na právním závěru, že posuzované jednání obviněných nenaplnilo veškeré obligatorní znaky dané skutkové podstaty trestného činu, musel by jej odůvodnit existencí tomu odpovídajících zjištěných skutkových okolností. Toto však odvolací soud neučinil, podaná odvolání podle §256 trestního řádu zamítl a skutková zjištění obsažená ve výroku o vině tak zůstala totožná jako při prvním projednání věci dovolacím soudem.
Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k tomu, aby jakkoli měnil svůj právní názor obsažený v usnesení ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 3 Tdo 672/2015. I nadále vzhledem k výše naznačeným zákonným a judikaturním východiskům jednání obviněného (který s úmyslem zmocnit se cizích věcí, vnikl společně s dalším obviněným do domu poškozeného, toho uprostřed noci probudili a s vědomím si jeho velmi vysokého věku a vlastní fyzické i početní převahy si počínali tak, že se za svitu baterky pohybovali po místnosti v jeho bezprostřední blízkosti, jeden z nich stál ve dveřích a vytvářel tak optickou i reálnou bariéru pro možnost jakéhokoli pokus o útěk poškozeného a vytvořili tak atmosféru strachu, ve které se poškozený nezmohl na sebemenší pokus o odpor) považuje Nejvyšší soud za takové, které je způsobilé naplnit skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku.
K námitce týkající se skutkového omylu podle §18 odst. 2 trestního zákoníku, lze uvést, že ve skutkovém omylu podle tohoto ustanovení jedná ten, kdo při spáchání činu mylně předpokládá skutkové okolnosti, které by naplňovaly znaky mírnějšího úmyslného trestného činu; takový pachatel pak bude potrestán jen za tento mírnější trestný čin, nejde-li o trestný čin spáchaný z nedbalosti. Zde je třeba zmínit, že obvinění vnikli do obývaného domu a poté, co v pokoji objevili spícího muže vysokého věku, přistoupili k němu, probudili jej a poté, co prohledali pokoj, si od něj vědomi si své početní převahy i značného věkového rozdílu, nechali ukázat, kde má schovanou finanční hotovost. Z celkového popisu událostí předmětné noci je zřejmé, že si obvinění museli být vědomi toho, že jim poškozený finanční hotovost nevydává dobrovolně, ale naopak se podřizuje jejich vůli ze strachu vyvolaného navozenou situací.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu může být naplněn ve dvou alternativách, spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 trestního zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají určitou sazbu vymezenu trestním zákonem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. Uložením trestu mimo trestní sazbu se rozumí uložení trestu mimo stanovenou trestní sazbu. Z výše uvedeného výkladu je zřejmé, že námitky ohledně uloženého trestu tak, jak je koncipoval obviněný, tedy že jemu uložený trest považuje za příliš přísný, a to jak co do výměry, tak co do typu věznice, v němž má být uložený trest vykonáván, pod uplatněný (ani žádný jiný) dovolací důvod podřadit nelze. To proto, že v případě zvlášť závažného zločinu loupeže je pachatel ohrožen trestem odnětí svobody na dvě léta až deset let. Obviněnému M. B. byl podle §43 odst. 2 trestního zákoníku uložen souhrnný trest v trvání šesti let a tří měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku do věznice s ostrahou, což je trest uložený zcela v souladu se zákonem a soud prvního stupně i takto uložený trest řádně zdůvodnil na str. 12 svého rozhodnutí. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, jehož prostřednictvím je, jak již bylo výše uvedeno, reagováno na situace, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, např. nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §41 a §42 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, pak v dovolání nelze namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na němž by bylo založeno rozhodnutí, je pak možno (pokud jde o výrok o trestu) považovat toliko jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, tedy např. pochybení při ukládání souhrnného trest nebo úhrnného trestu, popř. společného trestu za pokračování v trestném činu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem k tomu, že právně relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného M. B. nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 20. 9. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu