ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1166.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1166/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. Č., zastoupeného JUDr. Liborem Petříčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Březenská 2466/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 72 000 s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 197/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016, č. j. 62 Co 225/2016 - 76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 26. 4. 2016, č. j. 18 C 197/2015 - 50, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované uhradit mu částku ve výši 72 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobci byla uložena povinnost uhradit žalované částku ve výši 300 Kč jako náhradu nákladů řízení (výrok II). Žalobce uvedenou částku žádal jako náhradu nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nepřiměřeně dlouhým soudním řízením vedeným před Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 5 C 371/2012, které doposud nebylo skončeno.
K odvolání žalobce potvrdil Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozhodnutím rozsudek nalézacího soudu (výrok I) a uložil žalobci povinnost uhradit žalované částku ve výši 300 Kč jako náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která shledal správnými, stejně tak i právní posouzení. Odvolání proto posoudil jako nedůvodné. Ztotožnil se s nalézacím soudem jak v závěru, že Obvodní soud pro Prahu 9 v posuzovaném řízení postupoval kontinuálně a procesní úkony činil v přiměřených lhůtách, tak i v úsudku, že se v daném řízení jedná o poměrně složitou problematiku, jež vyžaduje vypracování znaleckého posudku (žaloba o určení, že smlouva o převodu obchodního podílu v obchodní společnosti je vůči žalobci neúčinná). Dále taktéž souhlasil s posouzením vlivu žalobcovy procesní aktivity na délku řízení. Uvedená kritéria a jejich zhodnocení shledal odvolací soud v souladu se Stanoviskem občanskoprávního a obchodní kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2011. Z uvedených důvodů proto shrnul, že jelikož se procesní soud v posuzovaném řízení nedopustil nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nemohla žalobci vzniknout jím tvrzená nemajetková újma a tudíž mu ani nevznikl nárok na zadostiučinění podle uvedeného zákona.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal dovolání žalobce. Žádá zrušení napadeného rozhodnutí v celém rozsahu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce napadá závěr soudů obou stupňů, že k průtahům v posuzovaném řízen nedošlo a tvrdí, že se tímto posouzením odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále žalobce „považuje za vhodné, aby dovolací soud vyřešil otázku, zda průtahy v řízení vyvolané tím, že soud na vyžádání ČR - Ministerstva spravedlnosti odeslal tomuto úřadu spis, je možno přičítat účastníku, který požádal o odškodnění za nemajetkovou újmu.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud jej však odmítl pro vady, pro něž není možné v řízení pokračovat (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. pak musí dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat (mimo jiné) taktéž argumentaci, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.).
Podané dovolání rekapituluje argumentaci dříve uplatněnou před soudy obou stupňů, polemizuje se závěry přijatými odvolacím soudem, případně namítá nerovné postavení účastníků řízení, neboť jednomu z nich (žalované jako zástupci státu) je spis zapůjčován a žalobce musí nahlížení do spisu a opatřování výpisů a kopií hradit na svůj náklad. Žádným způsobem však nespecifikuje, od jaké rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud odchýlil či alespoň v jakém smyslu.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že projednání dovolání není možné, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ). Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.).“
Ústavní soud se dále k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil, že: „… novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že ‚velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody ...‘ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Předkládá-li žalobce výše citovanou otázku, lze z obsahu podání dovodit, že tuto otázku považuje žalobce za doposud neřešenou v judikatuře Nejvyššího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. Ani tato však není s to založit přípustnost dovolání, jelikož na jejím zodpovězení není založeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu a není proto její případné odlišné posouzení způsobilé zajistit žalobci příznivější výsledek řízení. Žalobcem naznačená problematika je pouze jedním z řady kritérií, které odvolací soud zkoumal, navíc byla pouze vedlejším aspektem, který soud zkoumal.
Námitka nerovného postavení účastníků řízení spočívající na základu, že Ministerstvu spravedlnosti je bezplatně zapůjčen soudní spis, zatímco jiný účastník řízení musí ze svého nést náklady na nahlížení do spisu, není důvodná. Tvrzený zásah do Listinou zaručeného práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na rovnost zbraní a rovnost účastníků před soudem, nemohl během jednoho měsíce, kdy byl spis Ministerstvu spravedlnosti zapůjčen, dosáhnout takové intenzity, aby jej bylo možno považovat za ohrožení citovaných práv.
Z výše uvedených důvodů se proto dovolání odmítá podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 4. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu