ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1244.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1244/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyň a) BIOFERM – lihovar Kolín, a.s. , identifikační číslo osoby 46350811, se sídlem v Kolíně, Havlíčkova 140, a b) BIOLÍH Kolín, a.s., identifikační číslo osoby 27404161, se sídlem v Kolíně, Starokolínská 282, obou zastoupených JUDr. Blankou Faltýnkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, náměstí Winstona Churchilla 1800/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 188/2010, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2011, č. j. 28 Co 226/2011-85, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2011, č. j. 28 Co 226/2011-85, v části, v níž byl potvrzen zamítající výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 1. 2011, č. j. 18 C 188/2010-59, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 1. 2011, č. j. 18 C 188/2010-59, v části, v níž byla zamítnuta žaloba žalobkyně a) o zaplacení 219 950 882,26 Kč s příslušenstvím a žaloba žalobkyně b) o zaplacení 1 040 401 084,65 Kč s příslušenstvím, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně a) se na žalované České republice domáhá zaplacení 219 958 352,26 Kč s příslušenstvím a žalobkyně b) na téže žalované zaplacení 1 040 411 654,65 Kč s příslušenstvím, obě jako náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu, ke kterému mělo dojít v souvislosti s trestním stíháním členů jejich statutárních orgánů J. J. a Ing. R. P. Trestní stíhání těchto osob pro trestný čin podplácení bylo zastaveno podle §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 9. 7. 2007, sp. zn. 1 ZT 111/2006, neboť skutek, pro který bylo trestní stíhání zahájeno, není trestným činem. Nesprávný úřední postup žalobkyně spatřovaly zejména v tom, že orgány činné v trestním řízení zahájily trestní stíhání členů jejich statutárních orgánů přesto, že měly k dispozici důkazy nasvědčující nedůvodnosti trestního stíhání, a dále v tom, že orgány činné v trestním řízení poskytovaly sdělovacím prostředkům informace a spekulace, které neměly oporu ve vyšetřovacím spisu, což mělo pro obě žalobkyně nepříznivé dopady v oblasti obchodních vztahů, a vedlo ke vzniku uplatněných škod.
Obvodní soudu pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 1. 2011, č. j. 18 C 188/2010-59, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně a) na žalované domáhala zaplacení 219 958 352,26 Kč s příslušenstvím, jakož i žalobu, kterou se žalobkyně b) na žalované domáhala zaplacení 1 040 411 654,65 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že trestní stíhání J. J. a Ing. R. P. pro podezření ze spáchání trestného činu podplácení bylo zahájeno dne 6. 3. 2006 a že bylo pravomocně skončeno usnesením o zastavení trestního stíhání dne 17. 7. 2007. Žalobkyně a) a b) u žalované následně uplatnily své nároky na náhradu škody, žalovaná jim však nevyhověla.
Soud prvního stupně věc posoudil dle ustanovení §7 odst. 1 a §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, a dospěl k závěru, že nejsou dány předpoklady odpovědnosti žalované za tvrzenou škodu. Soud prvního stupně měl za to, že veškeré úkony a postup orgánů v trestním řízení, jež bylo vedeno proti J. J. a Ing. R. P., našly přímý odraz v konečném rozhodnutí státního zástupce o zastavení trestního stíhání. Podle soudu prvního stupně se proto nelze domáhat náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu, ale v úvahu přichází pouze eventuální nárok na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí. Žalobkyně a) a b) však nebyly účastníky předmětného trestního řízení, a proto nemohou být ve smyslu §7 odst. 1 OdpŠk ve věci aktivně legitimovány. Z uvedeného důvodu soud prvního stupně žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §142 odst. 1 o. s. ř. a contrario , neboť žalované, která byla v řízení zcela úspěšná, žádné náklady nevznikly.
K odvolání žalobkyň a) a b) Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé v rozsahu, ve kterém se žalobkyně a) domáhala zaplacení 219 950 882,26 Kč s příslušenstvím a žalobkyně b) zaplacení 1 040 401 084,65 Kč s příslušenstvím, a v části, v níž se žalobkyně a) domáhala zaplacení 7 470 Kč s příslušenstvím a žalobkyně b) zaplacení 10 570 Kč s příslušenstvím, a ve výroku o nákladech řízení, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud dokazování nijak nedoplňoval, a vyšel tak ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně.
Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Podle odvolacího soudu případná pochybení a nedostatky v postupu orgánů činných v trestním řízení, které předcházely vydání rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, nepředstavují nesprávný úřední postup, a je třeba je posuzovat z hlediska odpovědnosti státu za škodu z titulu nezákonného rozhodnutí; k uplatnění takového nároku však žalobkyně nejsou aktivně věcně legitimovány. K odlišnému právnímu závěru dospěl odvolací soud pouze v té části projednávané věci, v níž se žalobkyně domáhaly na žalované náhrady škody ve výši 7 470 Kč s příslušenstvím, resp. ve výši 10 750 Kč s příslušenstvím za mobilní telefony, které měly být J. J. a Ing. R. P. zabaveny v souvislosti s jejich vzetím do vazby, a nebyly jim po propuštění z vazby vráceny. Odvolací soud dovodil, že v těchto případech mohlo protiprávním nevrácením zajištěných mobilních telefonů dojít ke vzniku škody v důsledku nesprávného úředního postupu. V uvedeném rozsahu proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně a) a b) dovoláním v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobkyně v dovolání namítají, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když v souvislosti s trestním stíháním členů statutárních orgánů žalobkyň došlo k nesprávnému úřednímu postupu, v důsledku kterého jim vznikla škoda, na jejíž náhradu mají podle §13 odst. 2 OdpŠk nárok. Otázky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jež mají být vyřešeny jinak, spatřovaly žalobkyně především v tom, zda nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení je také zahájení trestního stíhání členů statutárních orgánů žalobkyň přesto, že tyto orgány měly k dispozici důkazy nasvědčující nedůvodnosti trestního stíhání, a dále v tom, zda nesprávným úředním postupem může být skutečnost, že orgány činné v trestním řízení poskytovaly a zveřejňovaly informace, které neměly oporu ve vyšetřovacím spisu a nebyly ani řádně prověřeny, nebo dokonce nesouvisely s daným trestním stíháním. Na uvedeném základě žalobkyně navrhovaly, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Předtím, než byla věc předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání, soud prvního stupně v rozsahu, v němž byl jeho předchozí rozsudek zrušen odvolacím soudem, částečným rozsudkem ze dne 11. 1. 2012, č. j. 18 C 188/2010-131, který nabyl právní moci dne 18. 4. 2012, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně a) na žalované domáhala zaplacení 7 470 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobkyně b) zaplacení 10 570 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, jež jsou zastoupeny podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být založena výlučně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání může být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže Nejvyšší soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně právně významné.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, přičemž způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
V otázce, zda nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení je také zahájení trestního stíhání členů statutárních orgánů žalobkyň přesto, že orgány činné v trestním řízení měly k dispozici důkazy nasvědčující nedůvodnosti trestního stíhání, nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., když zcela odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu, podle které zjišťování či posuzování předpokladů pro rozhodnutí, shromažďování podkladů (důkazů) pro rozhodnutí, hodnocení zjištěných skutečností, jejich právní posouzení apod., je o činností přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (srov. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97). Uvedená otázka tak nemůže přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit.
Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky, zda nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení je také poskytování a zveřejňování informací, které nemají oporu ve vyšetřovacím spisu a nejsou ani řádně prověřeny, neboť při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je důvodné.
Podle §13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2840/2004, uvedl, že odpovědnost státu za škodu z titulu nesprávného úředního postupu může být založena rovněž poskytnutím nesprávných a zavádějících informací sdělovacím prostředkům, jestliže je v řízení prokázáno, že poskytnuté údaje objektivně neodpovídají skutečnosti.
Z obsahu žaloby vyplývá, že žalobkyně a) a b) zakládaly své nároky mj. na tom, že policejní orgán v souvislosti s trestním stíháním J. J. a Ing. R. P. poskytl dne 22. 3. 2006 sdělovacím prostředkům informaci, že oba obvinění jako členové statutárních orgánů žalobkyň připravovali trestný čin podvodu, v jehož důsledku měla být Československé obchodní bance, a. s., způsobena škoda ve výši 1 500 000 000 Kč, ačkoliv podle dokumentace, kterou měly policejní orgány již v té době k dispozici, nebyla taková informace pravdivá. Rovněž informace uvedená v tiskové zprávě policejního orgánu ze dne 31. 3. 2006, ve které se podle žalobců uvádí, že „policie má zadokumentováno 15 mil. Kč, které měly být dány jako úplatek, a že část peněz již byla již jako úplatek předána“, neodpovídala skutečnosti, když policejní orgán disponoval důkazy o tom, že se o úplatek nejednalo, a tuto skutečnost v tiskové zprávě zatajil.
Měl-li za dané situace odvolací soud za to, že i v případě poskytování uvedených informací o probíhajícím trestním stíhání členů statutárních orgánů žalobkyň se jednalo o postup směřující k vydání rozhodnutí, kterým bylo trestní řízení skončeno, a který tak nemůže založit odpovědnost státu z titulu nesprávného úředního postupu, nelze jím provedené právní posouzení hodnotit jinak než jako nesprávné.
Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. dále přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovou jinou vadou řízení zatíženo bylo.
V projednávané věci žalobkyně a) a b) tvrdily, že škody ve výši 219 950 882,26 Kč s příslušenstvím, resp. ve výši 1 040 401 084,65 Kč s příslušenstvím jim vznikly nejen v důsledku nesprávného úředního postupu policejního orgánu při zahájení trestního stíhání J. J. a Ing. R. P. a dále uveřejněním výše uvedených nepravdivých informací, nýbrž také poskytováním dalších nespecifikovaných nesprávných informací o probíhajícím trestním stíhání těchto osob, porušováním povinnosti mlčenlivosti ze strany policejních orgánů, nezajištěním trestního spisu tak, aby z něj neunikaly informace, a konečně i nevrácením dokumentace, jejímž obsahem mělo být obchodní tajemství.
Z uvedeného vyplývá, že žalobkyně a) a b) vycházejí při uplatňování svých nároků z úvahy, že ke vzniku tvrzené škody došlo na základě celého komplexu nesprávných úředních postupů. Tato úvaha žalobkyň a) a b) však není správná, neboť jako zcela samostatné nároky na náhradu škody je nutno považovat nároky z různých oddělitelných škodných událostí. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014). Tento závěr byl z ústavněprávního hlediska aprobován usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 2867/09, v němž – vycházeje z judikatury Nejvyššího soudu a doktríny – Ústavní soud uvedl, že „[r]ozhodná samostatnost nároků není tudíž identifikována s podřaditelností určitému vylíčení skutkových okolností, byť jsou s ním jinak rovněž spjaty, nýbrž s právní způsobilostí jejich samostatného uplatnění v soudním řízení.“
Soud prvního stupně proto pochybil, nevedl-li žalobkyně a) a b) k tomu, aby jednak zcela jednoznačně po skutkové stránce vymezily veškeré uplatněné nároky, jednak aby rozlišily, jakého odškodnění se na základě každého z těchto (samostatně uplatnitelných) nároků každá ze žalobkyň domáhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, zapovídající možnost žádat odškodnění z více skutkově samostatných důvodů jedinou částkou). V tomto směru nepostačuje, že žalobkyně a) a b) v žalobě uvedly, z jakých dílčích částek se jimi požadovaná náhrada skládá, nýbrž je třeba, aby u každého samostatně uplatnitelného nároku uvedly, jakého odškodnění se na jeho podkladě domáhají.
Jelikož soud odvolací toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Protože je právní posouzení věci odvolacím soudem ve shora uvedeném směru nesprávné, a dále s přihlédnutím k vadě spočívající v neurčitosti žaloby, postupoval Nejvyšší soud podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu v části napadené dovoláním zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo v uvedeném rozsahu zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobkyně a) a b) k odstranění shora uvedených vad žaloby. Soud prvního stupně se postará předně o to (neuvedou-li žalobkyně potřebná tvrzení již dříve samy na podkladě závazného právního názoru Nejvyššího soudu), aby žalobkyně a) a b) jednak zcela jednoznačně po skutkové stránce vymezily veškeré uplatněné nároky, jednak aby rozlišily, jakého odškodnění se na základě každého z těchto samostatně uplatnitelných nároků každá z nich domáhá. V intencích závazného právního názoru dovolacího soudu povede soud prvního stupně postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. žalobkyně a) a b) především ke specifikaci, jaké další (vedle již uváděných) konkrétní nesprávné informace o probíhajícím trestním stíhání J. J. a Ing. R. P. měly policejní orgány uveřejnit, v čem konkrétně spočívalo porušování povinnosti mlčenlivosti ze strany policejních orgánů, které informace unikly v důsledku „nezajištění“ trestního spisu a kdy se tak stalo, a konečně jakou konkrétní „dokumentaci“, jež měla obsahovat obchodní tajemství, policejní orgány žalobkyním a) a b) nevrátily. Zároveň soud prvního stupně žalobkyně vyzve, aby u každého takto specifikovaného nároku žalobkyně a) a b) uvedly, jakého odškodnění se na základě každého z nich domáhají.
Soudy jsou ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu