ECLI:CZ:US:2010:3.US.2867.09.1
sp. zn. III. ÚS 2867/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. et Mgr. V. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Mastnou, advokátkou se sídlem Praha 8, Modřínova 1478/34, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 č. j. 25 Cdo 5423/2007-126 spojené s návrhem na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel žádá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení a "k rozhodnutí v meritu věci samé", neboť se domnívá, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v článku 90, článku 95 a článku 96 odst. 1 Ústavy České republiky. Spolu s tím stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež bylo v dané věci k jeho újmě aplikováno.
Stěžovatel se žalobou domáhal, aby soud zavázal žalované zaplatit mu 20 210 Kč s příslušenstvím z titulu náhradu škody, způsobené na jeho majetku, sestavené postupně z částky 1 580 Kč vynaložené na "zpřístupnění" bytové jednotky v jeho domě, 5 955 Kč za osvědčení téhož notářským zápisem, 9 700 Kč představujících podle znaleckého posudku náklady potřebné k likvidaci plísní v bytové jednotce, a 2 975 Kč za vypracování znaleckého posudku, jímž byly tyto náklady zjištěny.
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 15. 5. 2006 č. j. 10 C 30/2006-70 žalobu zamítl, a Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 7. 2007 č. j. 22 Co 233/2007-102 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, neboť jeho skutkové i právní závěry posoudil jako správné.
Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl - podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., ve znění účinném do dne 30. 6. 2009 - jako nepřípustné, neboť odvolací soud rozhodoval o peněžitých plněních nepřevyšujících částku 20 000 Kč. Vyložil, že ačkoli odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jedním výrokem, rozhodoval o několika samostatných nárocích, byť se odvíjejí od téže události; přípustnost dovolání je proto třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich zvlášť.
S tím stěžovatel nesouhlasí; je názoru, že protiprávním jednáním žalovaných bylo způsobeno sice více následků, které však mají "stejný a jediný" skutkový základ, a proto měla být přípustnost dovolání měřena jako k nároku jedinému. Stěžovatel též namítá, že při tomto posouzení vyšel dovolací soud ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, jenž však napadal; a krom toho své rozhodnutí náležitě neodůvodnil, jestliže neuvedl zejména, z čeho na samostatnost uplatněných nároků usuzoval, neoznačil žádné důkazní prostředky a neuvedl právní úvahy, jimiž se při rozhodování řídil. Připomíná, že dovolání podal v souladu s poučením odvolacího soudu, a oprávněně očekával, že se dovolací soud bude jeho věcí zabývat meritorně. Co do spojeného návrhu na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., stěžovatel argumentuje možností, svěřené Nejvyššímu soudu, posoudit povahu uplatňovaných nároků dle svého uvážení a rozhodnout o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání "na základě zcela subjektivního výkladu" v situaci, kdy proti takovému rozhodnutí není přípustný opravný prostředek, čímž podle jeho názoru dochází k odepření spravedlnosti, a nadto Nejvyššímu soudu brání naplnit své poslání zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování nižších soudů.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud opakovaně traktuje, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Není-li pak kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext - nejde-li o jinou námitku, než porušením zásad tzv. spravedlivého procesu - nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
Tyto podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
Výklad ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. podaný dovolacím soudem vychází z jeho konsolidované judikatury, dle které "samostatnost nároků" předznačená "odlišnými skutkovými základy" je dána též tehdy, "jestliže skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti těchto dílčích nároků jsou rozdílné, i když se odvíjejí od téže události" (srov. kupříkladu usnesení ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 25 Cdo 2643/2007, ze dne 26. 8. 2003 sp. zn. 32 Odo 747/2002, resp. ze dne 15. 6. 1999 sp. zn. 2 Cdon 376/99 a další), a shodný názor je zastáván i doktrinálně (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. BECK 2009, str. 1887-1888). Rozhodná samostatnost nároků není tudíž identifikována s podřaditelností určitému vylíčení skutkových okolností, byť jsou s ním jinak rovněž spjaty, nýbrž s právní způsobilostí jejich samostatného uplatnění v soudním řízení (srov. kupříkladu jednotlivé nároky na náhradu škody na zdraví podle §444 a násl.obč. zák., pakliže vycházejí z téhož skutku). Nelze pominout, že to nemůže být nahodilá okolnost (vůle žalobce více nároků spojit v rámci jedné žaloby), případně spojení více věcí ku společnému projednání soudem, jež by se stala pro stanovení přípustnosti dovolání určující.
Z toho plyne, že nejde o výklad, který by mohl být kritizován jako ojedinělý, překvapivý nebo coby výraz interpretační "svévole", jak míní stěžovatel, a dovolací soud své závěry i adekvátně (logicky a srozumitelně) odůvodnil.
To je pak z pohledu ústavněprávního hodnocení v dané věci určující, neboť jen o to může jít; zde je totiž podstatné, že jiné ústavně zaručené právo stěžovateli již nesvědčí, jelikož právo na mimořádný opravný prostředek, kterým je dovolání, takovým právem není. V usnesení ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. IV. ÚS 336/02, Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že "jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, ... nikterak nevybočuje z ústavních mezí", a obdobně uzavřel v usnesení ze dne 18. 6. 2001 ve věci sp. zn. IV. ÚS 101/01, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 22, usn. č. 22), jakož i v nálezu ze dne 6. 11 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 128), ve kterém se k návrhu na zrušení ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. - s odkazem na nález ze dne 31. 10. 2001, Pl. ÚS 15/01 (publ. pod č. 424/2001 Sb.) - vyslovil obdobně, totiž že "ve vztahu k tzv. bagatelním věcem jednoinstanční soudní přezkum není v rozporu s principem proporcionality s ohledem na požadavky, jež v tomto kontextu vyplývají z čl. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny".
Lze již jen dodat, že ústavní stížnost proti jednomu z výše zaznamenaných rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobné věci (sp. zn. 32 0do 747/2002) Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Výhrady stěžovatele proti skutkovému stavu, jejž však "napadal", jsou v dané situaci zcela nepřípadné; jde-li o nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., je rozhodné výlučně jen to, o jakém peněžitém plnění bylo rozhodnuto dovoláním dotčeným výrokem; není tedy významné, zda se tak stalo podle stěžovatele (dovolatele) správně či nikoli.
Námitka z nedostatečného odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu neobstojí rovněž, a byla vypořádána v předchozím.
Co do poukazu stěžovatele na to, že byl - tudíž - odvolacím soudem nesprávně poučen, že dovolání je naopak přípustné, je namístě poznamenat, že tato okolnost - vzhledem ke kogentní zákonné úpravě přípustnosti dovolání - je pro posouzení stěžovatelovy ústavní stížnosti bez významu, neboť takové (nesprávné) poučení způsobilé založit přípustnost dovolání být logicky nemůže (viz usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 73/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003), a úvahu lze vést toliko o jiných právních důsledcích, kupříkladu o náhradě škody podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, uveřejněné pod č. 118/2003 v časopise Soudní judikatura).
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného se podává, že k takovému závěru nezbylo než dospět i v posuzované věci.
Ústavní soud proto posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Je-li ústavní stížnost odmítnuta pro neexistenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, není zde ani podkladu pro věcné projednání návrhu na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Takový návrh musí být proto odmítnut rovněž [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Patří se dodat, že návrh na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. nepramení z nesouhlasu stěžovatele se samotnou existencí tohoto ustanovení, tj. stanovení minimální výše žalované peněžní částky pro založení přípustnosti dovolání, nýbrž toliko ze způsobu jeho výkladu, resp. aplikace dovolacím soudem. Shledá-li však Ústavní soud interpretaci napadeného ustanovení ústavně konformní, ztrácí návrh na jeho zrušení svou opodstatněnost rovněž.
Ostatně z předchozího se podává, že ústavní konformitu obdobného ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud posuzoval vícekrát, aniž je zpochybnil (srov. též usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, v němž uvedl, že "výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice").
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu