ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1419.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1419/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Bohumilem Dvořákem ve věci žalobců a) DIVIŠ A SPOL., s. r. o., identifikační číslo osoby 48117048, se sídlem v Praze 7, Vrbenského 1551/30, b) WOD-PROFI s. r. o., identifikační číslo osoby 29027730, se sídlem v Praze 7, Vrbenského 1551/30 a c) Ing. V. D., všech zastoupených JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 351/25, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 4 860 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 113/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2016, č. j. 11 Co 384/2016-107, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 6. 2016, č. j. 19 C 113/2015-83, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila každému z žalobců rovným dílem náhradu ve výši 4 260 000 Kč s příslušenstvím a žalobci c) částku 600 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobcům zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 1 500 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou ve výroku I v rozsahu částky 200 000 Kč s příslušenstvím a současně jej v uvedeném vztahu zrušil i ve výroku II o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Jinak výrok I rozsudku soudu prvního stupně potvrdil ve znění, že žalovaná měla žalobcům plnit společně a nerozdílně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žalobci b) a c) jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadli řádně zastoupení žalobci v rozsahu potvrzující části výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobci nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobci ve vztahu splnění předpokladů přípustnosti dovolání pouze parafrázovali znění ustanovení §237 o. s. ř., aniž by blíže konkretizovali, které zde uvedené podmínky přípustnosti dovolání považují za splněné pro uplatněný dovolací důvod.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobci v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. července 2017
JUDr. Bohumil Dvořák
pověřený člen senátu