ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1522.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1522/2017-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně D. M., zastoupené JUDr. Radkem Adámkem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 19, proti žalované České republice – Ministerstvu průmyslu a obchodu, se sídlem v Praze 1, Na Františku 32, o zaplacení 90.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 35/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2016, č. j. 91 Co 68/2016-86, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně se po žalované domáhala přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona české národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále již „Odpšk“), v částce 90.000,- Kč s příslušenstvím.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. března 2016, č. j. 26 C 35/2015-48, uložil žalované povinnost, aby zaplatila žalobkyni (zadostiučinění za vznik nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem) částku 90.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 23. února 2015 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. listopadu 2016, č. j. 91 Co 68/2016-86, potvrdil rozsudek prvního stupně ve výroku I. a změnil výši náhrady nákladů řízení (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (a to do všech jeho výroků) podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) včasné dovolaní. Dovolatelka přípustnost dovolaní spatřuje v tom, že „ má být zásadní právní otázka v dané věci (vyřešena odvolacím soudem) dovolacím soudem posouzena jinak.“ Dále však již tuto otázku explicitně neformuluje, pouze obšírně – s odkazy na judikaturu na jednotlivá rozhodnutí dovolacího soudu - polemizuje s rozhodnutím obou soudů. Podle dovolatelky jsou pro správní řízení, v tomto případě řízení o zrušení živnostenského podnikání, zákonem stanovené lhůty. Dovolatelka má za to, že by v tomto případě neměla být použita věta třetí §13 odst. 1 Odpšk, nýbrž věta druhá téhož zákonného ustanovení. Tedy, že v případě těchto správních řízení je možné odškodnit pouze jednotlivé průtahy v řízení (pokud správní orgán porušil svou povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě) a nikoliv nepřiměřenou délku celého řízení.
K dovolání žalované se vyjádřila žalobkyně, která nesouhlasí s tvrzeními, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a ztotožňuje se s rozhodnutími obou stupňů. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a odůvodnění přiléhavé a srozumitelné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k názoru, že z pohledu shora vyložených čtyř variant přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. dovolání žalované neobsahuje právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. I přes obsáhlost dovolání a množství odkazů na judikaturu dovolacího soudu nutno konstatovat, že dovolatelka v dovolání neformulovala příslušnou právní otázku, jež by podle §237 o. s. ř. měla z hlediska jejího vyřešení odvolacím soudem zakládat přípustnost dovolání z důvodu, že tato otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Jinými slovy řečeno, spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že „ má být zásadní právní otázka v dané věci (vyřešena odvolacím soudem) dovolacím soudem posouzena jinak.“ , musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného práva nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového rozhodnutí (z hlediska konkrétně řešené právní otázky), nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (in http//nalus.usoud.cz) „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Znamená to tedy, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě (věcného) přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, tak bez onoho právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu v žádném případě nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti jeho dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že podané dovolání trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla dovolatelem odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.); dovolání bylo proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; v situaci, kdy dovolání nebylo možno věcně projednat, nelze náklady žalobkyně spojené s podáním vyjádření k dovolání sepsaným advokátem, v němž žalobkyně směřuje do merita věci, považovat za účelně vynaložené náklady na bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. listopadu 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu