ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1620.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1620/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Petrou Bielinovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Chaloupkova 1367/1, proti žalovanému Zlínskému kraji , se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše Bati 21, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19 C 36/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2015, č. j. 60 Co 367/2015-339, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou na žalovaném domáhal zaplacení částky 69 934,50 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem v řízení vedeném Krajským úřadem Zlínského kraje ve věci poskytnutí informací o mimořádných odměnách vedoucích odborů Krajského úřadu Zlínského kraje a ředitele Krajského úřadu Zlínského kraje.
Okresní soud ve Zlíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 4. 2015, č. j. 19 C 36/2015-205, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 5. 2015, č. j. 19 C 36/2015-222, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 40 171,23 Kč (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 29 763,27 Kč (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III) a konečně i o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek (výrok IV). Doplňujícím rozsudkem ze dne 2. 7. 2015, č. j. 19 C 36/2015-253, soud prvního stupně rozhodl tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci příslušenství z částky 40 171,23 Kč (výrok I doplňujícího rozsudku), zamítl žalobu o zaplacení příslušenství z částky 29 763,27 Kč (výrok II doplňujícího rozsudku) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení vzniklých v souvislosti s vydáním doplňujícího rozsudku částku 2 026 Kč (výrok III doplňujícího rozsudku).
Napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně jako soud odvolací potvrdil ve výrocích o věci samé jak konečný rozsudek soudu prvního stupně, tak rozsudek doplňující (výrok I rozsudku odvolacího soudu), v nákladových výrocích oba rozsudky soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 30 774 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v rozsahu výroku I včasným dovoláním. Dovolání žalovaného však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Žalovaný ve svém dovolání napadl výrok I rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byly potvrzeny jak vyhovující výroky konečného, resp. doplňujícího rozsudku soudu prvního stupně co do částky 40 171,23 Kč s příslušenstvím, tak výroky, jimiž soud prvního stupně žalobu co do částky 29 763,27 Kč s příslušenstvím zamítl. V důsledku rozhodnutí soudu prvního stupně tak došlo k rozštěpení uplatněného práva na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové výši 69 934,50 Kč s příslušenstvím na dvě práva se samostatným skutkovým základem (40 171,23 Kč s příslušenstvím a 29 763,27 Kč s příslušenstvím). Nejde přitom o nepřípustné štěpení nároku ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 117/04, který posuzoval situaci, kdy odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně (aniž by v odůvodnění zaujal názor k výši plnění), kterým bylo rozhodnuto o dělitelném plnění tak, že zčásti bylo žalobě vyhověno a zčásti byla žaloba zamítnuta. V daném případě však taková situace nenastala, když odvolací soud uznal oprávněnost žalobcem uplatněného nároku co do základu, nikoliv však co do celé jeho výše (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 709/2013).
Dovolací soud tak předně posuzoval dovolání žalovaného v rozsahu, v němž byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzen konečný, resp. doplňující rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba co do částky 29 763,27 Kč s příslušenstvím zamítnuta.
Oprávnění účastníka podat dovolání je založeno ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř., jež zároveň vymezuje osobu oprávněnou použít tento mimořádný opravný prostředek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3609/2015).
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2649/2012).
Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod č. 28/1998).
V posuzované věci nebyla žalovanému napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen konečný, resp. doplňující rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba co do částky 29 763,27 Kč s příslušenstvím zamítnuta, způsobena na jeho právech žádná újma, která by byla odstranitelná zrušením rozsudku v napadeném rozsahu.
Z uvedeného důvodu tak Nejvyšší soud odmítl dovolání žalovaného v uvedeném rozsahu podle §243c odst. 3 ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. jako podané neoprávněnou osobou.
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání žalovaného v rozsahu, ve kterém byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzen konečný, resp. doplňující rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo žalobě co do částky 40 171,23 Kč s příslušenstvím vyhověno.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
S ohledem na skutečnost, že v rozsahu, v němž byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzen konečný, resp. doplňující rozsudek soudu prvního stupně vyhovující žalobě co do částky 40 171,23 Kč s příslušenstvím, bylo dovoláním napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, Nejvyšší soud dovolání žalovaného v uvedeném rozsahu odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 ve spojení s §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu