ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1668.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1668/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci posuzovaného J. V. , zastoupeného opatrovníkem pro řízení JUDr. Evženem Bokotejem, advokátem se sídlem v Praze, Dlážděná 1586/4, za účasti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, se sídlem v Praze, nábř. Edvarda Beneše 3, a stálého opatrovníka posuzovaného, Městské části Praha 1, se sídlem v Praze, Vodičkova 18, o návrhu posuzovaného na zrušení omezení jeho svéprávnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 32 P 75/99, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2016, č. j. 13 Co 351/2016-1034, takto:
I. Dovolání posuzovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 1(dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. července 2016, č. j. 32 P 75/99-995, zamítl návrh posuzovaného na zrušení omezení jeho svéprávnosti (výrok I.) a dále stanovil, v jaké rozsahu je svéprávnost posuzovaného omezena (výrok II.), jmenoval stálého opatrovníka posuzovaného (výrok III.), změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. ledna 1999, č. j. Nc 582/96-133, a usnesení soudu prvního stupně ze dne 16. srpna 1999, č. j. Nc 582/96-149 (výrok IV.), a dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání posuzovaného Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem (v rámci výroku I.) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal posuzovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého opatrovníka pro řízení dovolání. Dovolatel v dovolání nejprve obsáhle shrnul řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem. Důvodem dovolání je podle dovolatele nesprávné právní posouzení věci. Podle dovolatele byla rozhodnutí soudů obou stupňů „založena na závěrech znalců z oboru psychiatrie a klinické psychologie“ , přičemž i přes to, že odvolací soud konstatoval, že tento důkaz by neměl být jediným podkladem soudního rozhodnutí, tak „tato proklamace však nenalezla v právním posouzení provedených důkazů odvolacího soudu potřebnou odezvu…“ Odvolací soud se podle dovolatele nevypořádal se všemi poznatky ohledně poměrů posuzovaného a jeho schopnostmi řešit své potřeby. Dále odvolací soud pominul hodnotit jazykovou vybavenost dovolatele, jeho schopnost absolvovat zahraniční cesty a pobyty. Dovolatel je schopen používat osobní automobil, orientovat se v cizím prostředí, atd. Podle dovolatele „zjištěné okolnosti případu v konfrontaci se závěry znalců vyžadovaly příznivější posouzení rozsahu omezení posuzovaného, když pak zejména argumentace jeho možným výkonem volebního práva nepůsobí vůbec přesvědčivě.“ Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu (dovolatel sice v dovolání formuluje závěr o změně rozsudku soudu prvního stupně, nicméně s přihlédnutím k obsahu dovolání a v něm obsažené argumentace vztahující se k v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že dovolatel měl na mysli rozhodnutí odvolacího soudu), tj. aby „byla znovu důkladně uvážena povaha a rozsah jeho omezení ve svéprávnosti (k) úkonům...tak, aby byly šetřeny oprávněné zájmy posuzovaného a zajištěna případná ochrana zájmů veřejných.“
Žádný z účastníků se k dovolání posuzovaného nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání posuzovaného proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“) neobsahuje vymezení předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. v důsledku čehož byla dovolacímu soudu upřena možnost zabývat se přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Z pohledu shora připomenutých obsahových náležitostí podané dovolání tyto normativní limity zjevně nesplňuje, neboť dovolatel v dovolání napadá toliko skutkové hodnocení soudů obou stupňů. Podle dovolatele odvolací soud vycházel jen ze znaleckých posudků, aniž by bral v úvahu schopnosti posuzovaného (organizační, jazykové, atd.).
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (in http//nalus.usoud.cz) „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Znamená to tedy, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, tak bez onoho právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu v žádném případě nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti jeho dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že podané dovolání trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla dovolatelem odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.); dovolání bylo proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Nad rámec výše uvedeného dovolací soud připomíná, že dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (k tomu srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1920, bod V, příp. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 205/2013; všechna zde označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ).
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci. O to se však v posuzované věci nejedná. Soud prvního stupně i soud odvolací v odůvodnění svých rozsudků jasně vyložily, jakými úvahami byly vedeny při hodnocení důkazů. Soud prvního stupně přímo hodnotil vztah znaleckých posudků a ostatních zjištění, plynoucích z dalších důkazů, přičemž konstatoval, že tyto „plně korespondují“. Odvolací soud se ve svém odůvodnění věnoval schopnostem posuzovaného, jeho cestování a odbornému rozhledu, přičemž vyložil, že „to však nemění na tom, že (posuzovaný) trpí diagnostikovanou duševní chorobou.“ Skutkové hodnocení soudů obou stupňů není vnitřně rozporné a skutkový závěr byl jasně vymezen.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu