ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1813.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1813/2017-123
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v právní věci žalobkyně KOVOS NOVÝ KNÍN, spol. s r. o., IČ 25084224, se sídlem v Novém Kníně, Čím 18, zastoupené Mgr. Vierou Deákovou, advokátkou se sídlem ve Zdicích, Poncarova 994, proti žalované Zamagro Plus, s. r. o., IČ 46578986, se sídlem ve Spišské Staré Vsi, 1. Mája 470/59, Slovenská republika, zastoupené JUDr. Jozefem Beněm, advokátem se sídlem v Popradu, Námestie svätého Egídia 40/93, Slovenská republika, o zaplacení 540 600 Kč (20 000 EUR) s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 176/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2016, č. j. 30 Co 480/2016-83, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 050 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Jozefa Beňa.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 1. 12. 2016, č. j. 30 Co 480/2016-83, potvrdil usnesení Okresního soudu v Příbrami jako soudu prvního stupně ze dne 21. 7. 2016, č. j. 12 C 176/2015-57, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 10. 2016, č. j. 12 C 176/2015-76, kterým se soud prvního stupně prohlásil za nepříslušného k projednání a rozhodnutí v dané věci (výrok I), řízení zastavil (výrok II), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku ve výši 21 624 Kč žalobkyni (výrok IV).
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně v dovolání pouze uvedla, že „usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2016, č. j. 30 Co 480/2016-83, spočívá na nesprávném právním posouzení pravomoci a příslušnosti soudu k projednání a rozhodnutí dané věci“.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 a §241a odst. 1 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.).“
Ústavní soud dále potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
S ohledem na výsledek dovolacího řízení je žalobkyně povinna nahradit žalované náklady tohoto řízení (srov. §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.), jež sestávají z odměny advokáta v částce 750 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 4, §9 odst. 1 a §11 odst. 2 písm. c) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. října 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu