ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1839.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1839/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 1493/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 175/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016, 28 Co 107, 366/2016-256, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení na žalované domáhal zadostiučinění ve výši 678 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení vedených u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 Cm 397/2000, 43 Cm 178/2003 a 4 Cm 419/2003.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soudní prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 12. 2015, č. j. 15 C 175/2012-207, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 8. 7. 2016, č. j. 15 C 175/2012-239, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částky 31 500 Kč, 31 500 Kč a 63 000 Kč spolu s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení části příslušenství z částek 31 500 Kč, 31 500 a 63 000 Kč a částky rovnající se koeficientu zvýšení těchto částek o 1,466 ve výši 14 679 Kč, 14 679 Kč a 29 358 Kč (výrok II), řízení co do částky 493 284 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“). Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že zamítl žalobu na zaplacení částek 31 500 Kč, 31 500 Kč a 63 000 Kč s příslušenstvím, jinak jej v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o zastavení řízení ohledně částky 5 642 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Zároveň rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Žalobce spatřoval přípustnost dovolání jednak ve splnění předpokladu, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a jednak v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, kterou Nejvyšší soud neřešil nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Žalobce dále namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu je „nejasné a nepřezkoumatelné“.
Námitka žalobce týkající se vyřešení právní otázky, zda v dovolacím přezkumu může obstát rozhodnutí odvolacího soudu, jehož odůvodnění je „nejasné a nepřezkoumatelné“, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobce nebyly.
Žalobce neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky [označené v dovolání písmeny „a) až d)“], které jsou v dovolání uvedeny.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v uvedené části odmítnout.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 27. června 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu