ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2104.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2104/2017-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v právní věci žalobkyně M. T., zastoupené JUDr. Petrem Fialou, advokátem se sídlem v Praze, Xaveriova 2735/11, proti žalované BAUER MEDIA v. o. s., IČ 49709968, se sídlem v Praze 5, Moulíkova 3286/1b, zastoupené JUDr. Martinem Šebkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Moravská 1553/52, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 263/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2017, č. j. 22 Co 408/2016-99, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 6. 2016, č. j. 28 C 263/2015-74, uložil žalované uveřejnit na stránkách časopisu Pestrý svět omluvu žalobkyni v naformulovaném znění, a to za uveřejnění její fotografie bez jejího souhlasu (výrok I). Dále soud prvního stupně žalované uložil zaplatit žalobkyni částku ve výši 200 000 Kč (výrok II), v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 100 000 Kč, však žalobu zamítl (výrok III). Současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 30 200 Kč (výrok IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 5. 1. 2017, č. j. 22 Co 408/2016-99, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil ve správném znění omluvy: „Omluva BAUER MEDIA v. o. s. paní M. T. Omlouváme se paní M. T. za uveřejnění její fotografie bez jejího souhlasu“ (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně dále ve výroku II změnil jen tak, že se v rozsahu částky 125 000 Kč žaloba zamítá, jinak jej potvrdil (výrok II), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 29 200 Kč (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně v dovolání pouze uvedla, že „dovolání je přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., protože soudy prvního i druhého stupně se v rozhodování odchýlily od ustálené rozhodovací praxe a právní otázka, na jejímž posouzení celý spor stojí, by měla být dovolacím soudem řešena odlišně, nežli tak učinily soudy stupňů nižších, a rovněž tak důvodné ve smyslu §241a o. s. ř., protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci“. Podle žalobkyně odvolací soud rozhodl „v rozporu s platnou a již delší dobu běžně v praxi přijímanou judikaturou“, aniž by uvedla, od jaké konkrétní judikatury Nejvyššího soudu se měl odvolací soud podle ní odchýlit.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 a §241a odst. 1 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ).
Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.).“
Ústavní soud dále potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Jestliže se žalobkyně domnívala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, musela by pro splnění požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud podle ní odchýlil. Odkazuje-li dovolatelka na judikaturu Ústavního soudu, pak jeho rozhodnutí nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu