ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.214.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 214/2017-390
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. V. , zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bolzanova 461/5, proti žalovanému městu Kuřim, se sídlem v Kuřimi, Jungmannova 968/75, zastoupenému Mgr. Pavlem Štembrokem, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská 419/14, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 27 C 102/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2015, č. j. 44 Co 149/2011-341, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2015, č. j. 44 Co 149/2011-341, a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. 12. 2010, č. j. 27 C 102/2007-226, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Brno-venkov k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se domáhá zaplacení částky 1 000 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhrady nákladů řízení. Újma měla žalobci vzniknout v důsledku toho, že Městský úřad Kuřim nařídil exekuci na jeho majetek na základě nevykonatelného exekučního titulu.
2. Okresní soud Brno-venkov jako soud prvního stupně vyšel při posuzování žaloby z následujících skutkových zjištění. Odbor dopravy Městského úřadu Kuřim rozhodl o vině žalobce z přestupku, uložil mu pokutu ve výši 2 000 Kč a povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Žalobce podal odvolání, kterému krajský úřad nevyhověl. Žalobce poté požádal o odložení výkonu rozhodnutí z důvodu podané správní žaloby. Žádosti o odložení výkonu rozhodnutí bylo vyhověno s tím, že pokračování výkonu rozhodnutí nařídí Městský úřad Kuřim, odbor dopravy, po obdržení meritorního rozhodnutí Krajského soudu v Brně o podané správní žalobě. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 1. 2007 zrušil rozhodnutí odvolacího správního úřadu pro vady řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský úřad Kuřim, odbor správní a vnitřních věcí, vydal dne 30. 5. 2007 exekuční příkaz na přikázání pohledávky na peněžní prostředky dlužníka na účtech vedených u bank. Po doručení exekučního příkazu bance ČSOB, a. s., byla dne 8. 6. 2007 částka ve výši 3 200 Kč bankou blokována. Dne 24. 8. 2007 byla banka vyrozuměna o zastavení výkonu exekuce a o tom, že bylo vyhověno návrhu na odklad výkonu rozhodnutí. Dne 5. 9. 2007 byl účet povinného odblokován a exekuce ukončena. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2007 byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2007. Městský úřad Kuřim poté žalobci dne 9. 2. 2009 sdělil, že v souvislosti s (novým) rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2008 a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 9 As 64/2008-101, pozbyl odklad výkonu rozhodnutí účinnosti a rozhodnutí je vykonatelné (správní žaloba a kasační stížnost žalobce byly zamítnuty).
3. Soud prvního stupně na základě výše uvedeného skutkového stavu rozsudkem ze dne 13. 12. 2010, č. j. 27 C 102/2007-226, rozhodl, že žaloba na zaplacení částky 1 000 000 Kč se zamítá (výrok I), žalobce je povinen uhradit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 59 100 Kč (výrok II) a České republice náhradu nákladů řízení ve výši 21 406 Kč (výrok III). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že exekuční příkaz vydaný Městským úřadem v Kuřimi nebyl nezákonný. Žalobce, který spáchal přestupek, byl uznán vinným a byla mu uložena pokuta, se vědomě a účelově vyhýbal splnění své povinnosti.
4. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 5. 2012, č. j. 44 Co 149/2011-262, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. K závěru, že má být žaloba zamítnuta, však dospěl na základě odlišného důvodu než soud prvního stupně – podle odvolacího soudu byl důvodem pro zamítnutí žaloby fakt, že žalované město Kuřim není pasivně věcně legitimováno, neboť povinnost po žalobci vymáhalo v rámci přenesené působnosti.
5. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu č. j. 44 Co 149/2011-262 Nejvyšší soud jako soud dovolací částečně odmítl a částečně zamítl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2013, č. j. 30 Cdo 3257/2012-282, uveřejněný pod číslem 8/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že při výkonu rozhodnutí vydaného v přestupkovém řízení proti žalobci postupoval Městský úřad Kuřim v rámci přenesené působnosti. Za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem v rámci výkonu přenesené působnosti by odpovídal stát v režimu zákona č. 82/1998 Sb. Závěr odvolacího soudu o tom, že město Kuřim jako samosprávný územní celek není v této věci pasivně věcně legitimováno, je proto správný.
6. Rozsudek odvolacího soudu č. j. 44 Co 149/2011-262 a rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3257/2012-282, byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3330/13. Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud porušil zákaz vydání tzv. překvapivých rozhodnutí a postupoval v rozporu se zásadou předvídatelnosti, když účastníky neseznámil se svým odlišným právním názorem, nedal jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ústavní soud dále uvedl, že „postup odvolacího soudu taktéž není v souladu s §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve smyslu kterého odvolací soud rozhodnutí zruší, jestliže jsou tu jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava. Za situace, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že řízení před soudem prvního stupně proběhlo na straně žalovaného s účastníkem, který nebyl ve věci pasivně legitimován, přičemž se nejedná o pouhé nesprávné označení účastníka, nýbrž o zcela odlišný právní subjekt, bylo na místě zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení mu věci k dalšímu řízení, neboť se nejedná o nedostatek, který my mohl být v odvolacím řízení odstraněn [§219a odst. 2 o. s. ř., a contrario §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Z důvodu popsaného procesního postupu soudů prvního i druhého stupně však nastal stav, kdy o nároku stěžovatele bylo meritorně rozhodnuto po dlouho trvajícím řízení zahrnujícím rozsáhlé dokazování a několik soudních jednání proti účastníku, který ve věci údajně nebyl pasivně legitimován. Jakkoli tuto procesní situaci způsobil do jisté míry sám stěžovatel, když v žalobě označil za žalované město Kuřim, nelze odhlédnout od skutečnosti, že soud prvního stupně o takto podané žalobě věcně rozhodl, stěžovatel tedy mohl mít důvodně za to, že o správnosti označení žalovaného nelze mít pochyb“ (srov. bod 12 citovaného nálezu).
7. Odvolací soud poté, co mu byla věc vrácena k dalšímu řízení, účastníky seznámil se svým právním názorem stran nedostatku pasivní legitimace žalovaného a posoudil stanoviska účastníků. Poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné, a rozsudkem ze dne 23. 9. 2015, č. j. 44 Co 149/2011-341, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I a III o zamítnutí žaloby a o náhradě nákladů České republice (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II jej změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 20 400 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení odvolacího a dovolacího ve výši 10 200 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Učinil tak opět z důvodu, že město Kuřim vymáhalo povinnost po žalobci v přenesené působnosti, není proto ve věci pasivně legitimováno.
8. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu č. j. 44 Co 149/2011-341 Nejvyšší soud odmítl proto, že v něm žalobce řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, č. j. 30 Cdo 1377/2016-357).
9. S uvedeným názorem Nejvyššího soudu se však neztotožnil Ústavní soud, který usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání na základě ústavní stížnosti žalobce zrušil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16). Ústavní soud uvedl, že dovolání „nelze odmítnout formálně z důvodu, že stěžovatel nepodřadil dovolací důvod pod některý z důvodů zakotvených v §237 občanského soudního řádu“. Podle Ústavního soudu „je ... absurdní trvat na tom, aby také dovolatel, v jehož věci bylo rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu Ústavním soudem zrušeno, jak tomu bylo v projednávané věci, se vymezoval proti judikatuře Nejvyššího soudu. Takovou judikaturu představuje v jeho věci zrušené rozhodnutí Nejvyššího soudu, a zcela tedy postačí naprosto srozumitelná námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu nerespektovalo závazný právní názor Ústavního soudu.“
10. Nejvyšší soud se proto poté, co bylo jeho usnesení č. j. 30 Cdo 1377/2016-357 zrušeno Ústavním soudem, znovu zabývá dovoláním žalobce proti rozsudku odvolacího soudu č. j. 44 Co 149/2011-341.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Žalobce napadl dovoláním v celém rozsahu rozsudek odvolacího soudu č. j. 44 Co 149/2011-341. V dovolání uplatnil následující dovolací důvody:
12. Napadené rozhodnutí nerespektuje závazný právní názor obsažený v předchozím kasačním nálezu Ústavního soudu.
13. Z ustálené judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolání je přípustné i tehdy, jestliže napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do základních práv dovolatele. To dopadá i na tento případ, neboť nerespektování kasačně závazného nálezu Ústavního soudu představuje bezvýjimečně zásah do ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, což Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyložil. Jestliže tedy dovolací soud právní názor Ústavního soudu nerespektoval a v napadeném rozsudku se od něj odchýlil, zakládá to bez dalšího přípustnost dovolání proti takovou vadou stiženému rozhodnutí.
14. Podle žalobce formulace použitá v kasačním nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3330/13 (srov. bod 12 uvedeného nálezu) nedovoluje jiný výklad, než že odvolací soud měl postupovat podle ustanovení §219a odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a rozsudek soudu prvního stupně zrušit.
15. Pouze „nad rámec“ žalobce dodává, že podle §8 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), pokud zvláštní zákon upravuje působnost obcí a nestanoví, že jde o přenesenou působnost obce, platí, že jde vždy o samostatnou působnost. Vymáhání pokuty není součástí přestupkového řízení, a protože obecním zřízením požadovaný zvláštní zákon neexistuje, jde o výkon samostatné působnosti obce, a ve věci je tak založena odpovědnost žalovaného.
16. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání je podle něj nepřípustné, protože dovolacím důvodem zjevně není nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.
17. Žalobce spatřuje nerespektování závazného právního názoru odvolacím soudem v tom, že odvolací soud „pouze“ poučil žalobce o svém právním názoru, že není žalovaný pasivně věcně legitimován, přičemž měl ale dle názoru žalobce rozsudek soudu prvního stupně zrušit. S tímto výkladem nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3330/13 žalovaný nesouhlasí. Má za to, že odvolací soud postupoval v souladu se závazným právním názorem Ústavního soudu, neboť žalobce i žalovaného poučil o svém právním názoru o nedostatku pasivní legitimace na straně žalovaného a dal žalobci dostatečnou lhůtu k vyjádření se k tomuto názoru.
18. Žalovaný je přesvědčen, že podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3330/13 nemohou-li účastníci řízení předpokládat, že odvolací soud zaujme jiný právní názor, než soud prvního stupně, má odvolací soud v zájmu předvídatelnosti svého postupu buď rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení, nebo seznámit účastníky se svým odlišným právním názorem, a dát jim tak příležitost se k tomuto názoru vyjádřit.
19. Žalovaný k otázce věcné pasivní legitimace opakovaně uvádí, že exekuce správního rozhodnutí vydaného v přestupkovém řízení je výkonem přenesené působnosti obce a za nesprávný úřední postup při něm tudíž odpovídá Česká republika, nikoliv žalovaný.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
20. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
21. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
22. Nejvyšší soud, vázán názorem vysloveným v kasačním nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2000/16, shledal, že dovolání splňuje náležitosti podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.
IV. Přípustnost dovolání
23. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
24. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
25. Rovněž při posouzení otázky přípustnosti dovolání byl Nejvyšší soud vázán názorem, ke kterému dospěl Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 2000/16 (srov. bod 14 nálezu), podle kterého „námitka dovolatele, že v jeho věci odvolací soud poté, co mu byla věc vrácena Ústavním soudem, právní závěry vyslovené ve zrušujícím nálezu nerespektoval, zakládá přípustnost dovolání ...“.
26. Nejvyšší soud tedy, jsa vázán názorem o přípustnosti dovolání vysloveným Ústavním soudem, nemohl sám posuzovat otázku, zda odvolací soud postupoval v souladu s předchozím nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3330/13.
27. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání posoudil jako přípustné pro řešení otázky, zda se odvolací soud může odchýlit od závazného právního názoru vysloveného v tomtéž řízení ve zrušujícím nálezu Ústavního soudu. Při řešení uvedené otázky se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
28. Podle čl. 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.
29. Ke kasační závaznosti svých rozhodnutí Ústavní soud ve své judikatuře uvedl, že vykonatelný nález Ústavního soudu je závazný pro všechny orgány i osoby a zakládá nepominutelnou procesní překážku rei iudicatae , která brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu či přehodnocení věci. Názor, podle kterého je kasační závaznost nálezů Ústavního soudu závazností takřka absolutní, byl pak potvrzen v mnoha dalších rozhodnutích. Požadavky na reflektování kasačního nálezu v následném rozhodnutí obecného soudu jsou tudíž výrazně přísnější, než je tomu v případě „pouhé“ závaznosti precedenční. Zatímco v případě tzv. precedenční závaznosti nálezů Ústavního soudu existuje možnost, aby obecný soud (ne)reflektoval právní názory Ústavního soudu tím, že v dobré víře předestře konkurující úvahy a započne s Ústavním soudem ústavněprávní dialog, kasační závaznost může (pochopitelně toliko za nezměněného skutkového stavu) být reflektována toliko bezpodmínečným respektováním nálezu Ústavního soudu. V řízení následujícím po kasačním nálezu proto není prostor pro úvahy, zda je právní názor Ústavního soudu správný, fundovaný či úplný. Toto pravidlo neplyne z přesvědčení Ústavního soudu o jeho vlastní neomylnosti, nýbrž z nutnosti definitivně ukončit konkrétní spor a předejít nekonečnému soudnímu ping-pongu, který by neúměrně prodlužoval řízení, a tím porušoval právo účastníků na spravedlivý proces. Uvedený právní názor je logickým vyjádřením samotného smyslu kasace v právním řádu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1642/11, body 18 – 24, a judikatura tam uvedená).
30. Uvedený přístup akceptoval ve své judikatuře i Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2517/2000), který ani nyní neshledal důvod se od něj odchýlit.
31. Odvolací soud se neřídil kasačně závazným právním názorem Ústavního soudu, podle nějž měl odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušit. Vzhledem k tomu nelze než uzavřít, že je jeho právní posouzení věci nesprávné.
32. Nejvyšší soud pouze nad rámec právního posouzení důvodnosti dovolání dodává, že podle jeho názoru byla překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu (ze dne 2. 5. 2012, č. j. 44 Co 149/2011-262) již v dalším řízení napravena, neboť uvedené rozhodnutí bylo zrušeno Ústavním soudem a žalobce měl dostatečnou možnost se k právnímu posouzení věci (k pasivní věcné legitimaci žalovaného) vyjádřit. Odvolací soud vzal před vydáním rozsudku napadeného dovoláním žalobce veškeré argumenty žalobce v úvahu, a přesto setrval na názoru, že žalované město Kuřim není ve sporu pasivně věcně legitimováno.
33. Pokud se jedná o bod 12 nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3330/13, je nutno podotknout, že je velmi nešťastně formulován. Skutečnost, že v civilním řízení žalobce označil jako žalovaného účastníka řízení, který není ve věci pasivně věcně legitimován, totiž v řízení podle občanského soudního řádu vede k zamítnutí žaloby. Není důvod, aby odvolací soud rušil rozhodnutí soudu prvního stupně jen proto, že soud prvního stupně v civilním řízení jednal s pasivně nelegitimovaným žalovaným, kterého žalobce v žalobě označil. Inspirace Ústavního soudu k závěru vyjádřenému v bodě 12 odůvodnění zmíněného nálezu zůstává Nejvyššímu soudu nejasná. Pravděpodobně však Ústavní soud na věc aplikoval postupy užívané ve správním řízení, ve kterém je na správním soudu, aby v řízení jako s žalovaným jednal s tím, kdo skutečně žalovaným má být, a ne s tím, koho chybně označil v žalobě žalobce (srov. např. §33 soudního řádu správního, část věty za středníkem, §69 soudního řádu správního, a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003-56, uveřejněné pod číslem 534/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Oproti tomu v civilním řízení žádné obdobné postupy aplikovat nelze (srov. §90 o. s. ř. a §79 odst. 1 věta druhá o. s. ř., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1426/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 364/2002). Pro úplnost lze zmínit, že se nejednalo ani o situaci, kdy by žalobce žaloval stát a pouze nesprávně označil organizační složku, která za něj má podle zákona jednat (v takové situaci je soud povinen z úřední povinnosti správnou organizační složku zjistit a začít s ní jednat, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 67/2004). Konečně nejde ani o situaci, kdy by žalobce nesprávně jako žalovaného označil orgán obce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněné pod číslem 72/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalobce jednoznačně projevil vůli vést řízení proti městu Kuřim.
34. Nejvyšší soud nezastává názor, že by mělo být rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno jen proto, že bylo v řízení jednáno na straně žalované s tím, koho žalobce jako žalovaného označil. Nemíní se však vzpírat závaznému názoru Ústavního soudu, proto ke zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu přistoupil, ač mu není zřejmé, jak by toto zrušení mohlo ovlivnit výsledek řízení (srov. odlišné stanovisko soudce Ludvíka Davida k nálezu sp. zn. II. ÚS 2000/16).
VI. Závěr
35. Vzhledem k výše citovanému nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2000/16 Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. Podle závazného právního názoru Ústavního soudu je nezbytné zrušit i rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto, aby další průběh řízení urychlil, zrušil i ten a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
36. Nejvyšší soud však setrvává na názoru, že lze pochybovat o tom, že by se mohlo z hlediska výsledku řízení pro žalobce v dalším řízení cokoliv změnit. Názor Nejvyššího soudu na otázku pasivní věcné legitimace žalovaného je zřejmý (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3257/2012, citovaný výše, který byl sice Ústavním soudem zrušen, avšak pouze z procesních důvodů týkajících se postupu odvolacího soudu). Ani Ústavní soud s uvedeným názorem na pasivní věcnou legitimaci žalovaného nevyjádřil nesouhlas. Obiter dictum v nálezu sp. zn. II. ÚS 2000/16 Ústavní soud zdůraznil, že „se nezabýval ani v tomto, ani ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí věcí samou či otázkou nákladů řízení, tedy ani otázkou, zda náprava stěžovatelem tvrzených procesních pochybení obecných soudů bude mít ve svém důsledku dopad na meritum věci, kdy byla žaloba zamítnuta z nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného. Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě uplatňuje zásadu odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv ‚vigilantibus iura scripta sunt‘ (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Je tedy na každém účastníkovi řízení, aby pečlivě uvážil, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat“ (srov. bod 17 nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2000/16). V dalším řízení tedy zřejmě půjde jen o to, dostát požadavku Ústavního soudu na zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně.
37. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. v dalším řízení vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. září 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu