ECLI:CZ:NSS:2009:9.AS.64.2008:101
sp. zn. 9 As 64/2008 - 101
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: M.
V., zast. JUDr. Barborou Bukovskou, LL.M., advokátkou se sídlem Cejl 511/43, Brno,
proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, odbor dopravy, se sídlem
Žerotínovo náměstí 3/5, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 8. 2006, č. j. JMK
101345/2006, ve věci přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2008, č. j.
57 Ca 44/2007 - 78,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále též „krajský soud“),
kterým tento soud zamítl jeho žalobu podanou proti rozhodnutí žalovaného (dále též
„správní orgán“) ze dne 2. 8. 2006, č. j. JMK 101345/2006, jímž bylo zamítnuto odvolání
stěžovatele podle ust. §92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění
pozdějších předpisů, proti rozhodnutí Městského úřadu Kuřim, odboru dopravy (dále též
„městský úřad“), ze dne 1. 11. 2004, č. j. 280/OD-2004/Lap-Př, kterým byl uznán
vinným ze spáchání přestupku dle ust. §22 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (d ále též „zákon o přestupcích“), čehož
se měl dopustit tím, že dne 31. 8. 2004 vlivem nepřizpůsobení rychlosti narazil osobním
automobilem do svodidel, a kterým mu byla uložena za něj pokuta ve výši 2000 Kč a
povinnost uhradit náklady řízení. Kasační stížností napadeným rozsudkem rozhodl
krajský soud znovu poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 31. 1. 2007, č. j. 57 Ca
46/2006 - 48, zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2007, č. j. 9 As
53/2007 - 70, a to ke kasační stížnosti správního orgánu, a věc mu byla vrácena k dalšímu
řízení.
Jako právní důvod kasační stížnosti stěžovatel uvedl důvod obsažený v ust. §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Podle stěžovatele je jádrem sporu otázka, zda doručení
rozhodnutí městského úřadu, k němuž mělo dojít dne 8. 11. 2004 fikcí náhradního
doručení ve smyslu ust. §24 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní
řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), bylo či nebylo účinné.
Stěžovatel namítá, že ačkoli v době doručení neměl dům č. p. 201 z důvodu přestavby
popisné číslo, tudíž nebyl způsobilý k bydlení, rozhodl krajský soud, že k náhradnímu
doručení přesto došlo, neboť se stěžovatel na předmětné adrese „mohl zdržovat“,
když tuto adresu uváděl jak v řízení u orgánu policie, tak v řízení před správními orgány.
Stěžovatel je přesvědčen, že takové právní posouzení je chybné, protože poštovní adresa ,
na kterou bylo doručováno, nebyla ve smyslu poštovních předpisů vůbec způsobilou
adresou pro doručování zásilek. Stěžovatel v této souvislosti upozorňuje rovněž
na vyjádření poštovní doručovatelky, která neví, jakým způsobem uložení zásilky
stěžovateli oznámila a tvrdí, že se tak mohlo stát b uď tím, že oznámení umístila
do provisorní schránky na staveništi, anebo je předala rodičům stěžovatele . K tomu však
stěžovatel uvádí, že jeho rodiče bydleli na jiném místě a byli s ním pouze v občasném
styku. Stěžovatel se domnívá, že je zcela nerozhodné, kde se v době přestavby zdržoval,
a je nesprávné požadovat po něm, aby prokázal, že to bylo na adrese jeho přítele T . N.
v S., neboť tato skutečnost nemůže mít na posouzení závad při doručování zásilky vliv.
Stěžovatel na tomto místě cituje rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2002, sp. zn.
II. ÚS 92/01, které se zabývá otázkou náhradního doručení; rozhodnutí téhož soudu ze
dne 13. 12. 2001, sp. zn. III. ÚS 473/01, v němž je řešena situace, kdy na zásilce byla
uvedena chybná (neúplná adresa); a rozhodnutí ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 23/03, jež
se týká otázky, zda lze adresátovi přičítat k tíži a konstruovat v důsledku toho fikci
náhradního doručení v případě, že uvedl úmyslně či neúmyslně adresu, na níž se
nezdržoval a v budoucnu zdržovat nemínil. Dále namítá, že v projednávané věci nebyla
zásilka, u níž krajský soud dovodil fikci náhradního doručení, opatřena na oddělené
doručence otiskem denního razítka pošty osvědčujícím uložení zásilky, a proto nelze mít
toto uložení za prokázané (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 22
Cdo 2419/2003). Ve světle citované judikatury je dle stěžovatele zřejmé, že postup
poštovní doručovatelky, která nejenže neví, kde oznámení o uložení zásilky zanechala, ale
připouští, že se tak mohlo stát dvěma způsoby, z nichž přitom ani jeden nebyl v souladu
se zákonem, způsobuje bez ohledu na jakékoliv další okolnosti neúčinnost náhradního
doručení. Povinností stěžovatele za těchto okolností nebylo prokázat, kde se v předmětné
době zdržoval, jak dovodil krajský soud, ale takový důkaz by byl nadbytečný, když shora
vypočtené závady v doručování způsobují ipso facto neúčinnost náhradního doručení.
Pokud by přesto krajský soud chtěl tuto okolnost ověřit, mohl tak snadno učinit
výslechem svědka T. N., a to bez t oho, aby stěžovatel tento důkaz explicite navrhl (ust.
§52 odst. 1 s. ř. s.). V důsledku toho, že krajský soud nepřihlédl k judikatorním závěrům,
na něž jej stěžovatel výslovně upozornil v žalobě, zatížil napadený rozsudek vadou
právního posouzení. Proto stěžovatel navrhl zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení
věci tomuto soudu zpět k dalšímu řízení.
Správní orgán se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského
soudu z důvodů v této stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Podle ust. §24 odst. 1 správního řádu se d ůležité písemnosti, zejména rozhodnutí,
doručují do vlastních rukou.
Podle ust. §24 odst. 2 správního řádu n ebyl-li adresát písemnosti, která má být
doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, doručovatel
uloží písemnost v místně příslušné provozovně držitele poštovní licence nebo u obecního
úřadu a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne -li si adresát
písemnost do tří dnů od uložení, poslední den této lhůty se považuje za den doručení,
i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Jak je z výše uvedeného zřejmé, stěžejní otázkou v projednávané věci je to, zda
doručení rozhodnutí městského úřadu ze dne 1. 11. 2004, č. j. 280/OD-2004/Lap-Př,
k němuž mělo dojít dne 8. 11. 2004 náhradním doručením ve smyslu ust. §24 odst. 2
správního řádu, bylo či nebylo účinné.
Stěžovatel v kasační stížnosti zejména namítá, že v době doručení neměl dům
č. p. 201 z důvodu přestavby popisné číslo, nebyl způsobilý k bydlení a poštovní adresa,
na kterou bylo doručováno, nebyla ve smyslu poštovních předpisů vůbec způsobilou
pro doručování zásilek.
Předně považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné uvést, že stěžovatel svá tvrzení
ohledně chybějícího čísla popisného a nezpůsobilosti domu k bydlení v kasační stížnosti
nikterak nedoložil a blíže nespecifikoval. I přesto Nejvyšší správní soud uvádí následující:
Ve shora citovaném ust. §24 odst. 2 správního řádu je upraveno tz v. náhradní
doručení, neboli tzv. fikce doručení. Ta nastupuje tehdy, když si adresát nevyzvedne
uloženou písemnost ve lhůtě tří dnů od uložení. Podmínkou však je, že se musí v místě
doručení zdržovat a být vyrozuměn o uložení zásilky. Fikce je tedy stav, kdy se má za to,
že skutečnost nastala, ačkoliv se tak fakticky nestalo (srovnej Ondruš, R. Správní řád.
Komentář. Praha : Linde, 2003, s. 211.). Právní fikce coby nástroj odmítnutí reality
právem je nástrojem výjimečným, striktně určeným k zajištění právní jistoty coby jednoho
z hlavních ústavních postulátů právního řádu v podmínkách právního státu. Aby mohla
právní fikce svůj účel (dosažení právní jistoty) splnit, musí respektovat všechny náležitosti,
které s ní zákon spojuje (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 92/01, Sb . n. u.ÚS,
svazek 28, nález č. 115).
Z obsahu správního spisu vyplývá, že jedinou adresu, kterou stěžovatel v průběhu
správního řízení o přestupku uváděl k doručování a se kterou rovněž pracoval městský
úřad, správní orgán a dále orgány Policie České republiky, které se podílely na šetření
přestupku, kterého se dopustil stěžovatel, byla adresa P. č. p. 201, K.. Předmětná adresa je
tak obsažena v Protokolu Policie České republiky o podání vysvětlení ze dne 31. 8. 2004,
č. j. ORBO-1426/DN-CH-2004, který je podepsán vlastnoručním podpisem stěžovatele;
v Předvolání účastníka řízení ze dne 14. 10. 2004, č. j. 280/OD-2004/Lap-Př, které
stěžovatel převzal dne 26. 10. 2004; v Protokolu z ústního jednání o přestupku ze dne
1. 11. 2004, č. j. 280/OD-2004/Lap-Př, který je podepsán vlastnoručním podpisem
stěžovatele. A bylo na ni adresováno rovněž rozhodnutí městského úřadu ze dne
1. 11. 2004, č. j. 280/OD-2004/Lap-Př, kterým byl uznán vinným ze spáchání přestupku
dle ust. §22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, čehož se měl dopustit tím, že dne 31.
8. 2004 vlivem nepřizpůsobení rychlosti narazil osobním automobilem do svodidel, a
kterým mu byla uložena za něj pokuta ve výši 2000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení.
Totožnou adresu pak neslo i odvolání stěžovatele ze dne 27. 3. 2006 proti rozhodnutí
městského úřadu, které nazval „Odpor proti nařízenému rozhodnutí č. j. 280/OD-2004/Lap-
Př“.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že stěžovatel po celou dobu správního řízení
s městským úřadem a orgány policie České republiky prostřednictvím této adresy
komunikoval a přebíral písemnosti, jež byly na tuto adresu zasílány. Jestliže pak stěžovatel
tvrdí, že mu rozhodnutí městského úřadu ze dne 1. 11. 2004, č. j. 280/OD-2004/Lap-Př,
nemohlo být doručeno náhradním doručením ve smyslu ust. §24 odst. 2 správního řádu,
neboť se na výše zmíněné adrese nezdržoval či z důvodu chybějícího čísla popisného,
je jeho tvrzení nezbytné považovat ve světle výše uvedeného za více než účelové.
A to zejména za situace, kdy, jak vyplývá ze sdělení České pošty, odštěpný závod Jižní
Morava, ze dne 14. 7. 2006, č. j. RP1/-63002145/06, které je rovněž součástí spisu,
požádal stěžovatel dne 15. 11. 2004 telefonicky poštu Kuřim o prodloužení odběrní lhůty
doručovaného rozhodnutí do 29. 11. 2004, když původní odběrní lhůta končila
19. 11. 2004. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že nemá pochyb o tom, že stěžovatel
se v místě doručení zdržoval a měl tak možnost se seznámit s obsahem vyrozumění
o uložení zásilky na poště. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani vyjádření poštovní
doručovatelky, na něž stěžovatel poukazuje, která si nepamatuje s odstupem téměř dvou
let konkrétní průběh pokusu o doručení předmětné zásilky stěžovateli, neboť
po ní objektivně nelze požadovat pamatování si detailů všech případů náhradního
doručování.
Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že poštovní adresa, na kterou bylo doručováno,
nebyla ve smyslu poštovních předpisů vůbec způsobilou pro doručování zásilek , považuje
Nejvyšší správní soud za potřebné zdůraznit, že jednou ze zvláštních náležitostí kasační
stížnosti dle ust. §106 odst. 1 s. ř. s. je i označení důvodů, pro něž stěžovatel napadá
rozhodnutí krajského soudu - tzv. stížních bodů. Stížní bod musí zpravidla zahrnovat
jak skutkové, tak právní důvody, pro něž stěžovatel považuje rozhodnutí soudu
za nezákonné. Důvody uvedené v ust. §103 odst. 1 s. ř. s. jsou však jen obecnými
kategoriemi, které musí stěžovatel v kasační stížnosti naplnit konkrétním a jedinečným
obsahem, tedy vylíčit, k jakým konkrétním vadám došlo podle jeho názoru v řízení
před správním orgánem či před soudem, jakými blíže určenými vadami trpí podle
něj rozhodnutí soudu, v čem přesně spatřuje stěžovatel nesprávné posouzení právní
otázky soudem apod. (srovnej usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
1. 2. 2006, č. j. 1 Azs 9/2006 - 41, www.nssoud.cz, či rozsudek ze dne 23. 10. 2003,
č. j. 2 Azs 9/2003 - 40, publikovaný pod č. 113/2004 Sb. NSS). Pokud tedy stěžovatel
neuvedl jednak z jakých konkrétních poštovních předpisů a jejich jednotlivých ustanovení
dovozuje, že poštovní adresa, na kterou bylo doručováno, nebyla vůbec způsobilou
pro doručování zásilek, ani nepopsal důvody a skutečnosti, na základě kterých k takovému
závěru dospěl, zůstává jeho tvrzení v obecné rovině a Nejvyšší správní soud se nemohl
tímto tvrzením zabývat, neboť se nejedná o stížní bod.
Na pozadí výše uvedeného Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelem,
že nebylo jeho povinností prokázat, kde se v předmětné době zdržoval. I na tomto místě
je totiž nezbytné odkázat na konkrétní skutkové okolnosti daného případu, a to zejména
na skutečnost, že stěžovatel až teprve v žalobě uvedl, že se v době doručování zdržoval
u svého přítele T. N., zatímco ve svém odvolání proti rozhodnutí městského úřadu, v
němž uvedl adresu K., P. 201, tento fakt nikterak nezmínil. Stěžovateli taktéž nic
nebránilo v tom, aby ve své žalobě navrhl na podporu svých tvrzení důkaz výslechem T.
N. To, že tak neučinil a jeho námitka tak zůstala toliko v rovině tvrzení, nemůže být
kladeno k tíži krajského soudu, neboť skutečnosti, z nichž vyplývá, že rozhodnutí
správního orgánu je nezákonné, musí žalobce (stěžovatel) v žalobě dostatečně určitě
tvrdit, přičemž důkazní břemeno vztahující se k tomuto tvrzení je na něm. Ostatně jak
správně uvádí i stěžovatel, provést výslech nenavrženého svědka T. N. bylo toliko právem
krajského soudu, nikoliv však jeho povinností (ust. §52 odst. 1 s. ř. s.), a to především z a
situace, kdy krajský soud neměl na základě výše uvedených skutkových okolností
pochybnosti o tom, že se stěžovatel na místě doručování zdržoval.
Stěžovatel dále namítá, že krajský soud nepřihlédl k rozsáhlým judikatorním
závěrům, na něž jej výslovně upozornil v žalobě, a proto zatížil napadený rozsudek vadou
právního posouzení. Z obsahu podané žaloby však Nejvyšší správní soud nezjistil,
že by stěžovatel citoval rozsáhlé judikatorní závěry. V žalobě ze dne 7. 9. 2006
je ve vztahu k judikatuře obsažena toliko krátká citace z nálezu Ústavního soudu ze dne
16. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 451/03, jež se zabývá výjimečností institutu právní fikce,
která je uvozena tvrzením stěžovatele, že „problematice právní fikce tzv. náhradního doručení
se věnuje rozsáhlá publikovaná judikatura soudů“. Výjimečnosti tzv. náhradního doručení podle
ust. §24 odst. 2 správního řádu si však byl krajský soud vědom, což dokládá zejména
podrobný rozbor doručování zásilky stěžovateli v odůvodnění napadeného rozsudku.
Ve světle shora uvedeného proto Nejvyšší správní soud nepovažuje tuto stížní námitku
za důvodnou.
Jak již bylo uvedeno výše, stěžovatel upozornil na několik rozhodnutí Ústavního
soudu i ve své kasační stížnosti. Rovněž zdejší soud k těmto rozhodnutím přihlédnul,
a to zejména pokud jde o výjimečnost institutu tzv. náhradního doručení a jeho využití
v souzené věci a otázku zdržování se příjemce v místě doručení, avšak ze shora
uvedených důvodů dospěl k závěru, že krajský soud neposoudil věc v rozporu s těmito
rozhodnutími.
K námitce stěžovatele, že zásilka, u níž krajský soud dovodil fikci náhradního
doručení, nebyla opatřena na oddělené doručence otiskem denního razítka pošty
osvědčujícím uložení zásilky, a proto nelze mít toto uložení za prokázané, Nejvyšší
správní soud s ohledem na ust. §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédl, a to pro její
novost (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004,
č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, publikovaný pod č. 419/2004 Sb. NSS). Tento závěr potvrzuje
i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2004, č. j. 4 Azs 1/2004 - 68,
www.nssoud.cz, dle kterého „smyslem omezení stanoveného v ust. §109 odst. 4 s. ř. s., podle
kterého ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší
správní soud nepřihlíží, je zamezit situaci, kdy by Nejvyšší správní soud rozhodoval o kvantitativně
i kvalitativně bohatším návrhu stěžovatele, než o jakém mohl rozhodovat soud v předchozím řízení.
Skutečnostmi, ke kterým zdejší soud nepřihlíží, je pak třeba rozumět možná pochybení správního orgánu
při hodnocení jak skutkové podstaty, tak právních závěrů.“
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že stěžovatelem uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému rozsudku
krajského soudu důvodné. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým
Nejvyšší správní soud dle ust. §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, kasační
stížnost byla v souladu s ust. §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta. O věci
přitom rozhodl bez jednání postupem dle ust. §109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační
stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví -li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel
v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Správnímu
orgánu podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2009
JUDr. Radan Malík
předseda senátu