ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2190.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2190/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce V. V. , zastoupeného JUDr. Hanou Kordovou Marvanovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Újezd 409/19, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16 , o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 260/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2016, č. j. 22 Co 386/2016-176, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení částky 251 018 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 14/2001, v němž vystupoval jako poškozený.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 4. 2016, č. j. 18 C 260/2014-140, žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 a č. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Otázka sdílení újmy více poškozenými nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že v případě více poškozených nepřiměřenou délkou řízení je jejich újma do určité míry – jako procesní stranou – sdílena, a to u vysokého počtu poškozených i podstatně (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“). Zájmový soulad poškozených odvolací soud spatřoval jak v tom, že žalobce byl spolu s dalšími poškozenými organizován v občanském sdružení Maják, které hájilo jejich zájmy, tak ve skutečnosti, že jako poškozený v trestním řízení byl spolu s dalšími zastupován jedním právním zástupcem, což je rovněž v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012).
Otázka významu řízení pro žalobce přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud přihlédl k tomu, že rozhodování soudu o nároku poškozeného v adhezním řízení se významně odlišuje od rozhodování o totožném nároku před soudem v řízení civilním, a že se tedy význam předmětu řízení pro poškozeného liší v závislosti na tom, zda jsou práva či povinnosti uplatňována v adhezním řízení, nebo v řízení před civilním soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015).
Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, jestliže při hodnocení významu řízení pro poškozeného přihlédl též k dalším konkrétním skutečnostem, které s ohledem na povahu výjimečnou povahu posuzovaného trestního řízení, jehož se účastnilo více než 1 000 poškozených, objektivně nezůstaly bez vlivu na trvání a intenzitu žalobcem pociťované nemajetkové újmy [k zohlednění všech okolností daného případu srov. část VI d) Stanoviska], a to konkrétně k celkové výši poškozenými uplatňované škody, ke způsobu jejího vzniku, k celkovému počtu poškozených, k počtu obžalovaných, jakož i k tomu, že vůči obžalovanému Ing. P. S. získal žalobce pravomocný a vykonatelný titul již dne 6. 6. 2006 a vůči ostatním obžalovaným (T., V. a E.) dne 29. 6. 2011, tj. ještě před tím, než bylo trestní řízení skončeno. V tomto směru je souladný s judikaturou Nejvyššího soudu též závěr soudu odvolacího, že po 29. 6. 2011 nemohl již žalobce objektivně nejistotu ohledně výsledku řízení pociťovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015).
Konečně ani námitka žalobce, spočívající v tom, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť odvolací soud nerozhodl v daném případně obdobně jako jiné senáty Městského soudu v Praze ve skutkově podobných věcech, nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, když odvolací soud důvod, pro který otázku sdílení újmy posoudil jinak než jiné dva senáty Městského soudu (ve věcech sp. zn. 35 Co 142/2016 a sp. zn. 14 Co 174/2016), náležitě vysvětlil, a to i s četnými odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu a především Evropského soudu pro lidská práva, čímž právu žalobce na spravedlivý proces učinil zadost (k přesvědčivému vysvětlení důvodu odchylky srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. 7. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu