ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2209.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2209/2017-405
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce M. B. , zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalovaným 1) MAFRA, a.s., IČO 45313351, se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 519/11, 2) J. K., a 3) T. S., všem zastoupeným JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 7/1289, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 53/2010, o dovolání první žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. dubna 2015, č.j. 3 Co 149/2011-361, ve znění usnesení ze dne 3. 8. 2016, č. j. 3 Co 149/2011-397, a usnesení ze dne 13. 3. 2017, č. j. 3 Co 149/2011-401, takto:
I. Dovolání první žalované se odmítá .
II. První žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.388 Kč k rukám JUDr. Tomáše Sokola, advokáta se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým a třetím žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. srpna 2011, č.j. 32 C 53/2010-109, výrokem I. zamítl žalobu, aby první žalovaná uveřejnila ve svém periodiku Mladá Fronta Dnes omluvu žalobci za článek, který vyvolával dojem, že žalobce jako náměstek ministryně obrany přijal v souvislosti s uzavíráním smlouvy o nákupu vojenských transportérů Pandur úplatek, výrokem II. a III. zamítl žalobu, aby první žalovaná zaslala žalobci omluvné dopisy s textem uvedeným v těchto výrocích. Výroky IV. a V. zamítl žalobu, aby druhý a třetí žalovaný byli povinni zaslat žalobci omluvné dopisy s textem v těchto výrocích uvedeným a výroky VI. a VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení.
K odvolání žalobce a první žalované Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. dubna 2012, č.j. 3 Co 149/2011-171, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé změnil tak, že první žalovaná je povinna do patnácti dnů od právní moci rozsudku uveřejnit na třetím listu svého periodika Mladá Fronta Dnes omluvu ve znění pozměněném odvolacím soudem a výrokem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích II., III., IV a V. Výroky III. IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
K dovolání první žalované proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 3121/2012, rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku a v souvisejícím výroku o nákladech řízení zrušil, a věc vrátil v tomto rozsahu uvedenému soudu k dalšímu řízení. Důvodem byla zejména skutečnost, že přisouzená satisfakce ve formě omluvy nekorespondovala s textem dotčeného článku žalované.
Vrchní soud v Praze po té rozsudkem ze dne 30. dubna 2015, č.j. 3 Co 149/2011-361, ve znění opravného usnesení ze dne 3. srpna 2016, č.j. 3 Co 149/2011-397, a usnesení ze dne 13. 3. 2017, č. j. 3 Co 149/2011-401, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé I. a III. a ve výroku VI. o nákladech řízení před soudem prvního stupně ve vztahu žalobce a první žalované potvrdil a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že první žalovaná již 27. června 2012 splnila povinnost omluvy uložené jí výrokem I. rozsudku odvolacího soudu ze dne 24. dubna 2012, došlo tedy ke splnění dluhu (za něž lze pokládat i uveřejnění omluvy) a tímto splněním v podstatě jakýkoli závazek či povinnost první žalované vůči žalobci ve smyslu §559 odst. 1 občanského zákoníku platného do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“) zanikla a nelze po ní tudíž požadovat, aby omluvu uveřejňovala podruhé.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala dne 19. října 2015 dovolání první žalovaná (dále též „dovolatelka“). Jeho přípustnost spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), protože podle jejího názoru napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky důsledků plnění poskytnutého na základě pravomocného soudního rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno na základě mimořádného opravného prostředku. Tvrdí, že tato otázka je rozhodována dovolacím soudem rozdílně. Dovolání podává z důvodu uvedeného v §241a odst. 1 o.s.ř., když rozhodnutí odvolacího soudu podle jejího mínění spočívá na nesprávném posouzení věci. Domnívá se, že odvolací soud vycházel při svém rozhodování ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2014, sp.zn. 31 Cdo 3309/2011, se kterými však polemizují JUDr. Ljubomír Drápal a Mgr. Tereza Pondikasová v článku Zrušení pravomocného soudního rozhodnutí a „bezdůvodné obohacení“?, (Právní rozhledy 3/2015, s. 93 ). Postupem odvolacího soudu, který žalobu zamítl z důvodu splnění dluhu, aniž by bylo rozhodnuto s konečnou platností o předmětu sporu (tj. jestli zde nárok žalobce na požadované plnění existoval), bylo porušeno právo žalované na spravedlivý proces. Měl proto podle jejího názoru soud, vázán žalobou, kterou se žalobce domáhal jednak plnění, jednak určení, že toto plnění je po právu, rozhodnout tak, že žalobu by buď zamítl, nebo určil, že plnění, poskytnuté žalovanou na základě dovolacím soudem zrušeného rozsudku, bylo poskytnuto po právu, resp. že žalobci vzniklo právo na takové plnění. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalobce podáním ze dne 6. dubna 2016. Dovolání považuje za nepřípustné, protože jeho odůvodnění neodpovídá ohlášenému důvodu přípustnosti a ve skutečnosti směřuje pouze do důvodů napadeného rozhodnutí. Navrhuje proto jeho odmítnutí, případně zamítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Těmto podmínkám dovolání přes svou značnou rozsáhlost nevyhovuje. I když dovolatelka oznamuje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, kterou dovolací soud rozhoduje rozdílně, fakticky neuvádí žádná rozhodnutí Nejvyššího soudu, která by to dokládala. Dovolání tak nenaplňuje žádný z předpokladů přípustnosti uvedený v ustanovení §237 o.s.ř. Dovolatelka se místo toho soustředí na úvahu, že žalobce se žalobou na ochranu osobnosti domáhal jednak plnění, jednak určení, že toto plnění je po právu . Proto podle jejího názoru odvolací soud se měl zabývat otázkou, zda toto plnění bylo po právu a pokud by dospěl k závěru, že po právu nebylo, žalobu zamítnout, v opačném případě pak určit, že plnění žalovanou poskytnuté bylo po právu, resp. že žalobci vzniklo práva na takové plnění. Zde je možno analogicky odkázat na již zmíněný rozsudek Velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2014, č.j. 31 Cdo 3309/2011-163, v němž se mimo jiné poukazuje na to, že:
Neobstojí ani názor, že žalovaný v takovém případě nemá vůli plnit na dluh proto, že plní jen z toho důvodu, že tak přikázal soud. Plní-li již na základě rozhodnutí v nalézacím řízení, tedy bez přímého donucení, činí tak buď proto, že rozhodnutí pokládá za správné (nelze přijmout paušální tvrzení o tom, že plní jen proto, že tak přikázal soud) nebo pod psychickým donucením. Nejde však o případ, že by neměl vůli plnit: „Uplatnění moci v nalézacím řízení může mít jen povahu psychického donucení k plnění obsahu rozsudku“ (Macur. J.: Problémy vzájemného vztahu práva procesního a hmotného. Brno, Masarykova univerzita 1993 s. 119, 108 a další). Soudní rozhodnutí je sice důvodem, proč je plnění protistraně dobrovolně poskytnuto, ovšem plnění neztrácí proto povahu volního aktu, tedy – i když psychicky, nikoliv však bezprávně vynuceného – právního úkonu („coactus voluit, tamen voluit“). Ostatně i v případě bezprávné výhrůžky (vis compulsiva) tu vůle jednajícího je, jen se vadně utváří.
Je tak zřejmé, že v daném případě je takto třeba posuzovat žalobou uplatněný nárok ve vztahu k později poskytnutému plnění první žalovanou.
K tomu dovolací soud jen jako obiter dictum, podotýká, že žaloba na ochranu osobnosti, tak jak ji formuloval žalobce, je výlučně žalobou na plnění, nikoli na určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, nehledě k tomu, že žalobce neprokázal, ani netvrdil existenci naléhavého právního zájmu, která je ve smyslu ustanovení §80 o.s.ř. nezbytným předpokladem, na jehož splnění je možnost podat určovací žalobu (a tím i soudu o ní věcně rozhodovat) vázána.
Z vyložených důvodů proto dovolací soud toto dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o.s.ř. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšnému žalobci vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Odměna v částce 2.500,- Kč byla stanovena podle §6, §7 bod 5., §9 odst. 3 písm. d), §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb. Žalobci dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 2.800,- Kč. Rovněž mu náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. 588 Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalobce tak činí 3.388,- Kč. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým a třetím žalovaným žádnému z těchto účastníků náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. prosince 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu