ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3121.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 3121/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce MUDr. M. B. , zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalovaným 1) MAFRA, a.s., identifikační číslo osoby 45313351, se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 519/11, 2) J. K. , a 3) T. S. , všem zastoupeným JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 7/1289, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 53/2010, o dovolání první žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2012, č.j. 3 Co 149/2011-171, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2012, č.j. 3 Co 149/2011-171, se ve výrocích I. a III. zrušuje, a věc se vrací v tomto rozsahu uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. srpna 2011, č.j. 32 C 53/2010-109, zamítl výrokem I. žalobu, aby žalovaná 1) uveřejnila na třetím listu svého periodika Mladá Fronta Dnes text:
„Omluva
Dne 18.2.2010 byl na této straně otištěn článek s nadpisem „Víme, že je zakázané uplácet, ale...„ a s dalším nadpisem „PROVIZE ZA PANDURY Na záznamu zaznívají konkrétní jména politiků.“ Text měl být přepisem záznamu rozhovoru s osobami jménem H. J. a W. H. Rozhovor se týkal některých okolností uzavření smlouvy o nákupu vojenských transportérů Pandur. V textu bylo mimo jiné opakovaně uvedeno jméno MUDr. M. B. a redaktor J. K. uvedl „my jsme to v Česku vnímali tak, že víte, kdo je pan B.“ a dále o něm „Že nedostal své peníze, tak jak jsme to chápali a pak se to zase změnilo.“ A dále „Tedy já jsem porozuměl, z ODS je B. tím, s kým je třeba mluvit“ a „Kolik dalších politických stran je v tom namočených, se kterými se budu muset domluvit? Zřejmě je to tedy pan B., dále sociální demokraté...“
Dále je v článku uvedeno, že na dotaz J. K. „Jsem správně v té odvrácené části obchodu s B., K. a T.?“ měl uvést p. J., že tím třetím jménem si není jist.
Celý článek měl jednoznačně vyvolat dojem, že existují informace a případně důkazy o tom, že MUDr. M. B. přijal v souvislosti s uzavíráním smlouvy o nákupu vojenských transportérů Pandur od dodavatele nebo od jiné osoby na uzavření smlouvy zainteresované, přímo či zprostředkovaně, peněžité plnění.
Veškerá výše zmíněná tvrzení o MUDr. M. B. jsou nepodložená. Nemáme k dispozici žádné informace či důkazy o tom, že by za uvedených okolností MUDr. M. B. přijal nějaké peněžité či jiné plnění a za zveřejnění nepravdivé informace, kterým jsme zasáhli do práva na čest a lidskou důstojnost, se panu MUDr. M. B. omlouváme.
MAFRA a.s., IČ 45313351.
Nadpis „Omluva“ je žalovaná povinna vytisknout stejnou velikostí a formátem písma, jako byl otištěn dne 18.2.2010 nadpis Víme, že je zakázané uplácet, ale... Text omluvy je žalovaná povinna vytisknout stejnou velikostí a stejným písmem jako text inkriminovaného článku, zveřejněného dne 18.2.2010 s nadpisy Víme, že je zakázané uplácet, ale... a PROVIZE ZA PANDURY Na záznamu zaznívají konkrétní jména politiků, do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Výrokem II. soud zamítl žalobu, aby žalovaná 1) zaslala žalobci dopis s textem: Vážený pane MUDr. M. B., dne 16.2.2010 Vám redaktor Mladé fronty Dnes pan J. K. zaslal ve formě SMS text, v němž mimo jiné tvrdí, že má „svědectví dvou rakouských managerů, kteří Vás označili jako jejich korupčního partnera“. Žádné takové svědectví k dispozici neměl a za zaslání nepravdivé zprávy, kterou J. K. neoprávněně zasáhl do Vašeho soukromí a neoprávněně se dotkl Vaší cti a lidské důstojnosti, se Vám omlouváme.
MAFRA, a.s. IČ 45313351.
Výrokem III. zamítl žalobu, aby žalovaná 1) zaslala žalobci dopis s textem: Vážený pane MUDr. M. B., dne 21.2.2010 Vám redaktor Mladé fronty Dnes pan P. S. zaslal ve formě SMS text, v němž Vás vyzývá, abyste se vyjádřil ke své „údajné roli v korupčním skandálu kolem nákupu Pandurů“. O žádné takové roli jsme neměli a nemáme důkazy ani informace a bezdůvodnou výzvou k vyjádření P. S. neoprávněně zasáhl do Vašeho soukromí a neoprávněně se dotkl Vaší cti a lidské důstojnosti, za což se Vám omlouváme.
MAFRA, a.s., IČ 45313351.
Výrokem IV. zamítl žalobu, aby žalovaný 2) zaslal žalobci dopis s textem uvedeným ve výroku.
Výrokem V. zamítl žalobu, aby žalovaný 3) zaslal žalobci dopis s textem uvedeným ve výroku.
Výroky VI. a VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná uveřejnila dne 18.2.2010 v deníku Mladá Fronta Dnes článek s názvem „Víme, že je zakázané uplácet, ale“ a s dalším titulkem „Provize za Pandury Na záznamu zaznívají konkrétní jména politiků“ (dále jen „článek“). Soud prvního stupně neshledal v článku citovaném ve výroku neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. Obsah článku podle názoru soudu jednoznačně vyznívá tak, že žalobce by měl být skutečně jedním z těch, kdo jsou podezřelí z braní úplatků v souvislosti s uzavíráním smlouvy na transportéry Pandur. Neoprávněný zásah shledal v tom, že byť první žalovaná měla v době zveřejnění článku k dispozici důkazy o nevěrohodnosti původních nahrávek skrytou kamerou (podle kterých byl sepsán předmětný článek), neinformovala o tom čtenáře. Soud však současně konstatoval, že navržený text omluvy nekoresponduje s vlastním skutkovým stavem tak, jak byl zjištěn, a nemůže proto být ani přiměřenou satisfakcí ve smyslu §13 odst. 1 obč. zák. Dále vyšel ze zjištění, že druhý žalovaný zaslal dne 16. 2. 2010 žalobci ve formě SMS text, v němž mimo jiné tvrdí, že má svědectví dvou rakouských managerů, kteří jej označili jako jejich korupčního partnera. Třetí žalovaný pak zaslal SMS žalobci dne 21. 2. 2010, v němž jej vyzýval, aby se vyjádřil ke své údajné roli v korupčním skandálu kolem nákupu Pandurů. Soud prvního stupně uzavřel, že vzhledem k tomu, že žalovaní jsou zaměstnanci první žalované, není žaloba proti nim důvodná. Odpovědnost za předmětné SMS zprávy by nesla první žalovaná; v obsahu textu však soud objektivně neshledal žádný neoprávněný zásah do osobnostní sféry žalobce.
K odvolání žalobce a první žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. dubna 2012, č.j. 3 Co 149/2011-171, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé změnil tak, že první žalovaná je povinna do patnácti dnů od právní moci rozsudku uveřejnit na třetím listu svého periodika Mladá Fronta Dnes tento text:
„Omluva
Dne 18.2.2010 byl na této straně otištěn článek s nadpisem „Víme, že je zakázané uplácet, ale...„ a s dalším nadpisem „PROVIZE ZA PANDURY Na záznamu zaznívají konkrétní jména politiků.“ Text měl být přepisem záznamu rozhovoru s osobami jménem H. J. a W. H. Rozhovor se týkal některých okolností uzavření smlouvy o nákupu vojenských transportérů Pandur. V textu bylo mimo jiné opakovaně uvedeno jméno MUDr. M. B. a redaktor J. K. uvedl „my jsme to v Česku vnímali tak, že víte, kdo je pan B.“ a dále o něm „Že nedostal své peníze, tak jak jsme to chápali a pak se to zase změnilo.“ A dále „Tedy já jsem porozuměl, z ODS je B. tím, s kým je třeba mluvit“ a „Kolik dalších politických stran je v tom namočených, se kterými se budu muset domluvit? Zřejmě je to tedy pan B., dále sociální demokraté...“
Dále je v článku uvedeno, že na dotaz J. K. „Jsem správně v té odvrácené části obchodu s B., K. a T.?“ měl uvést p. J., že tím třetím jménem si není jist.
Celý článek měl jednoznačně vyvolat dojem, že existují informace a případně důkazy o tom, že MUDr. M. B. přijal v souvislosti s uzavíráním smlouvy o nákupu vojenských transportérů Pandur od dodavatele nebo od jiné osoby na uzavření smlouvy zainteresované, přímo či zprostředkovaně, peněžité plnění.
Veškerá výše zmíněná ztvrzení o MUDr. M. B. jsou nepodložená. Nemáme k dispozici žádné informace či důkazy o tom, že by za uvedených okolností MUDr. M. B. přijal nějaké peněžité či jiné plnění a za zveřejnění nepravdivé informace, kterým jsme zasáhli do práva na čest a lidskou důstojnost, se panu MUDr. M. B. omlouváme.
MAFRA a.s., IČ 45313351.
Nadpis „Omluva“ je žalovaná povinna vytisknout stejnou velikostí a formátem písma, jako byl otištěn dne 18.2.2010 nadpis Víme, že je zakázané uplácet, ale... Text omluvy je žalovaná povinna vytisknout stejnou velikostí a stejným písmem jako text inkriminovaného článku, zveřejněného dne 18.2.2010 s nadpisy Víme, že je zakázané uplácet, ale... a PROVIZE ZA PANDURY Na záznamu zaznívají konkrétní jména politiků, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku;“ současně ovšem vyslovil (!) , že tento rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu potvrzuje.
Výrokem II. odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích II., III., IV a V.
Výroky III. IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud aplikoval v předmětné věci ustanovení §11 násl. obč. zák. a vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně. Po právní stránce konstatoval, že uveřejnění údaje o žalobci, že měl přijmout v souvislosti s obstaráváním věci veřejného zájmu od smluvní strany určité finanční plnění je jednak nepravdivé a jednak nelze uveřejnění tohoto nepravdivého tvrzení omlouvat zájmem veřejnosti na informace. Zveřejněním údajů, které podsunují žalobci nečestné jednání, došlo k zásahu do jeho osobnostních práv a tento zásah je objektivně způsobilý narušit fyzickou a morální integritu osobnosti fyzické osoby žalobce. Konstatoval, že jsou tak splněny podmínky pro přiznání zadostiučinění ve formě omluvy, jak žalobce požadoval , přičemž odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně požadovanou formu morálního zadostiučinění považoval za přiměřenou i účinnou .
V dalším se odvolací soud ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že odeslané textové zprávy žalobci nebyly objektivně způsobilé žalobce urazit, neboť ani nebyly určeny veřejnosti, ta se s nimi neseznámila a navíc se týkaly jen činnosti spojené s výkonem funkce žalobce.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno zástupkyni žalovaných dne 12. června 2012 a právní moci nabylo 14. června téhož roku.
Proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze podala první žalovaná dne 3. srpna 2012 včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Jako dovolací důvod především uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř.). Odvolací soud po provedení důkazů přepisem rozhovorů natočených skrytou kamerou dospěl ke skutkovým závěrům, že v samotných otázkách redaktora K. bylo žalobci podsunuto nezákonné jednání, spočívající v tom, že žalobce při vyřizování věci veřejného zájmu přijal od jedné ze stran právního úkonu finanční plnění. Dovolatelka namítá, že se nelze ztotožnit se závěrem, že by kladené otázky byly položeny bez jakékoli logické vazby na předchozí údaje. Naopak to byli dotazovaní, kteří aktivně hovořili o provizích zúčastněným osobám, teprve poté se redaktor snažil získat jména těchto osob.
Dovolatelka je dále přesvědčena, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav nesprávným způsobem aplikoval ustanovení §13 obč. zák., čímž uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Otázkou zásadního právního významu podle dovolatelky je, zda v situaci, kdy sdělovací prostředek získá určité informace neobvyklým způsobem, je na místě je v neupravené podobě zveřejnit. Žalovaná se domnívá, že k takovému postupu měla legitimní důvody, když před zveřejněním článků a přepisů rozhovorů ověřila všemi dostupnými prostředky zjištěné informace a když na základě těchto informací začaly orgány činné v trestním řízení předmětnou věc prošetřovat. Dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci „Thoma proti Lucembursku“ z roku 2001, resp. ve věcech Sunday Times versus Spojené království, a Association Ekin versus Francie. Výslovně též uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Užití tohoto dovolacího důvodu však konkrétně nezdůvodňuje. Dovolatelka pak navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek Vrchního soudu v Praze v napadeném výroku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalobce podáním ze dne 19. října 2012. Uvádí, že dovolání považuje za zjevně bezdůvodné a navrhuje jeho odmítnutí a žádá o přiznání náhrady nákladů řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak (s výjimkou ustanovení §243c odst. 3 o.s.ř.) ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012. Současně uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř., přičemž je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v dovoláním žalované dotčených výrocích ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání je důvodné.
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Existence takovýchto případných vad se však z obsahu spisu nepodává.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod tedy míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci, který spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Musí jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a který nemá oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp.zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne.
Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Např. při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. května 2010, sp.zn. 33 Cdo 1480/2008).
Přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům se děje jejich zhodnocením jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Myšlenkové závěry o pravdivosti či nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto nepředstavují akt libovůle soudu a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu, či obecné úvahy. Vnitřní přesvědčení o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi je výsledkem logického myšlenkového postupu vycházejícího z posouzení objektivních skutečností vnějšího světa (skutkových okolností) zjištěných v konkrétní projednávané věci, jako kupříkladu z rozporů ve výpovědi svědka, jakož i z rozporů mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, ze způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (nikoli z obecně postulovaného) vztahu k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Protože však, jak vyplývá z obsahu spisu, žádný z těchto důvodů není dán, je třeba uzavřít, že žalobkyní uplatněný dovolací důvod ve smyslu tvrzení, že právně relevantní skutkové zjištění odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí nemá podklad v obsahu spisu, nebyl naplněn.
Pokud dovolatelka v dané věci ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp. případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je tedy jednání, které zasahuje do práv chráněných ustanovením §11 obč. zák. a je v rozporu s právy a povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání neoprávněně směřující proti osobní i mravní integritě fyzické osoby, které je objektivně způsobilé snížit její důstojnost, vážnost a čest a které ohrožuje její postavení, resp. uplatnění ve společnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. října 2002, sp.zn. 28 Cdo 983/2002). Pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku, ale postačí, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit práva chráněná ustanovením §11 obč. zák. (analogicky srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. května 2002, sp.zn. 28 Cdo 662/2002).
Podle ustanovení §13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem.
Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, eventuálně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení tak v těchto případech znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.
Právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory však mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355), přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (obdobně srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113).
V případech typově příbuzných projednávané věci je vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. Takto je nutno interpretovat i právní názor (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 1995, Cdon 24/95), podle něhož "samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti." To v souvislosti těchto úvah znamená, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nutně nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. K takovému zásahu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat. V souzené věci tak bylo věcí soudů, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda sporné výroky první žalované dosahují takové intenzity, že zasahují do práva na ochranu dobré pověsti žalobce, či zda jsou situaci přiměřené.
Lze též odkázat na to, že k problematice svobody projevu existuje bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Soud"), v níž je vyzdvižen význam zmíněné svobody, jakož i určeny její meze, které jsou dány nutností respektovat jednak společností chráněné zájmy vymezené článkem 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jednak práva třetích osob. Soud zdůrazňuje roli svobody projevu jako jednoho ze základních kamenů demokratické společnosti; absence této svobody ji pojmově vylučuje. Svoboda projevu platí nejen pro "informace" nebo "myšlenky", přijímané příznivě či považované za neškodné či nedůležité, ale rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokují či znepokojují: tak tomu chce pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž není demokratické společnosti. Tyto principy nabývají zvláštní důležitosti, pokud jde o tisk. Tisk sice nesmí překračovat vymezené hranice mj. z důvodu ochrany dobré pověsti jiných, nicméně na něm spočívá úkol šířit informace a myšlenky týkající se politických záležitostí, jakož i témat z ostatních oblastí veřejného zájmu. Nejenže úlohou tisku je šíření informací a myšlenek, veřejnost má současně právo tyto přijímat (srov. rozsudek ve věci Lingens proti Rakousku ze dne 8. 7. 1986, č. 09815/82, odst. 41). Ústavní soud v typově obdobných věcech připomíná, že tato judikatura slouží jako inspirativní zdroj rozhodování. Česká republika se v článku 1 odst. 1 Ústavy definovala jako demokratický stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, čímž se vzdala hodnotové neutrality Ústavy a zakotvením nepřípustnosti změny podstatných náležitostí demokratického právního státu se přihlásila k principu materiálního právního státu. Pro demokracii, chápanou jako vládu lidu, lidem a pro lid, je životní nutností šíření informací, myšlenek a názorů, ať už pochvalných či kritických, proto, aby byla veřejnost zásobena všemi dostupnými fakty nezbytnými pro vyvolání kvalitní debaty ve věcech celospolečenského zájmu a následného utváření názoru jednotlivců či k dosažení konsenzu o řízení a obstarávání věcí celospolečenského zájmu. Tisk bývá také titulován hlídacím psem demokracie, neboť tím, že informuje o záležitostech veřejného zájmu, zároveň upozorňuje na negativní jevy ohrožující chod demokratické společnosti; informace může být podnětem pro adekvátní nápravu ze strany příslušných orgánů či vyvolat určité vzepětí veřejnosti vyjadřující nespokojenost s momentálním stavem, které může vést k rychlejšímu odstranění negativ. Otevřenost odlišným názorům a kritickým pohledům skýtá obohacení společnosti, dostatek informací může napomáhat k bourání názorových stereotypů a podporovat zvýšení tolerance. V neposlední řadě svoboda projevu a právo na informace výrazně přispívají k osobnímu růstu jedince jak v oblasti intelektuální, tak osobnostní, což je taktéž v zájmu otevřené demokratické společnosti.
Z dovoláním napadeného rozsudku (resp. jeho výroku I. ve věci samé) odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud vyloženým zásadám plně nedostál. Podle názoru dovolacího soudu skutečně nekoresponduje přisouzená satisfakce ve formě omluvy s textem dotčeného článku žalované. Samo o sobě se jeví jako značně nepřesné, pokud odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí pasáž, že „ uveřejnění údaje o žalobci, že měl přijmout v souvislosti s obstaráním věci veřejného zájmu od smluvní strany určité finanční plnění . . .“ zcela zřetelně neodpovídá textu článku, byť se jinak otázkou potencionálního korupčního jednání zabýval. Zde však odvolací soud (přes stručný, ale jinak blíže nerozvedený náznak) fakticky ani nevysvětlil důvod proč při konkurenci práva podle článku 10 a práva podle článku 17 Listiny základních práva a svobod zcela nekompromisně upřednostnil první z nich, a to přitom za situace, kdy téma článku lze posuzovat jako možný předmět veřejného zájmu. Konečně není možno pominout ani skutečnost, že napadený výrok I. ve věci samé do určité míry postrádá srozumitelnost potud, že ač je jím změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, obsahuje současně tento výrok rozsudku odvolacího soudu i formulaci, že „jinak se tento rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu potvrzuje“ . Protože tedy nelze tento rozsudek považovat v uváděném výroku ve věci samé za správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem o.s.ř. v této části a v souvisejícím výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem, o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 18. dubna 2013
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu