ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.221.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 221/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce Teniba group, a.s. (dříve Jetmaster, a. s.), se sídlem Revoluční 1082/8, Nové Město, 110 00 Praha 1, identifikační číslo osoby 282 62 212, proti žalovanému UNIPETROL, a. s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 127, identifikační číslo osoby 616 72 190, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 16 C 15/2015, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. června 2015, č. j. 9 Co 295/2015-64, takto:
Dovolání žalované se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Mostě (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 30. ledna 2015, č. j. 16 C 15/2015-49, zastavil řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem v celém rozsahu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že předmětná žaloba byla podána v totožné věci a mezi týmiž účastníky jako v pravomocně skončené věci, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 16 C 290/2003, tedy v rozporu s §159a odst. 4 o. s. ř.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 25. června 2015, č. j. 9 Co 295/2015-64, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje.
Žalovaná (dále též „dovolatelka“) podala sama proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, přičemž podmínku stanovenou v §241 o. s. ř. splnila předložením dokladu o právnickém vzdělání (č. l. 108). Dovolatelka tvrdí, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, „neboť odvolací soud nesprávně vyhodnotil totožnost účastníků, v důsledku čehož se dále nezabýval totožností skutku a požadovaného nároku, a nesprávně právně posoudil, že předmětné řízení trpí překážkou věci pravomocně rozsouzené (res iudicata).“ Dovolatelka má za to, že tomuto řízení brání překážka věci pravomocně rozsouzené, když ve stejné věci vedené mezi stejnými účastníky byl již Krajským soudem v Ústí nad Labem v řízení vedeném pod sp. zn. 9 Co 80/2012 vydán pravomocný rozsudek. Totožnost věci je dána stejným předmětem řízení a stejnými účastníky. V obou řízeních, tj. jak v tomto řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 16 C 15/2015, tak i v pravomocně skončeném řízení vedeném u odvolacího soudu pod sp. zn. 9 Co 80/2012, se podle dovolatelky jednalo o určení vlastnického práva k totožným nemovitostem.
Dovolatelka dále tvrdí, že „účastníky řízení ve věci pod sp. zn. 9 Co 80/2012 byly dovolatelka a mj. společnost Ubytovnalitvinov s. r. o., IČ: 02719266, přičemž na společnost Ubytovnalitvinov s. r. o. převedla nemovitost právě žalobkyně…“ Žalobkyně je tak právním i procesním předchůdcem společnosti Ubytovnalitvínov s. r. o. Podle dovolatelky „neexistuje tudíž žádný rozumný důvod a žádný legitimní podklad pro to, aby žalovaná [zřejmě míněna žalovaná v řízení vedeném před odvolacím soudem pod sp. zn. 9 Co 80/2012] , která byla účastníkem řízení, avšak před skončením daného soudního řízení převedla z vlastní vůle nemovitost na jiný subjekt, po právní moc rozsudku mohla napadat závěry pravomocného rozsudku a nárokovat vlastnické právo k nemovitosti.“ Podle dovolatelky žalobkyně neprokázala naléhavý právní zájem na tom, že je vlastníkem předmětných nemovitostí. Dovolatelka dále polemizuje se závěrem odvolacího soudu ohledně splnění podmínky totožnosti účastníků řízení a závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) napadené usnesení odvolacího soudu „zrušil v celém rozsahu a potvrdil usnesení Okresního soudu v Mostě...“
K dovolání žalované se vyjádřila žalobkyně, která zejména poukázala na to, že dovolání nesplňuje podstatné náležitosti uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., respektive že dovolatelka nevymezila, v čem spatřuje přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Žalobkyně dále uvedla, že se plně ztotožňuje s názorem odvolacího soudu.
Nejvyšší soud konstatuje, že se nemohl zabývat otázkou přípustnosti dovolání, jelikož v dovolání absentuje vymezení předpokladu jeho přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Z pohledu shora připomenutých obsahových náležitostí podané dovolání žalované tyto normativní limity zjevně nesplňuje, neboť představuje pouhou právní polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Znamená to tedy, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, tak bez onoho právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu v žádném případě nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti jeho dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalované trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla dovolatelkou odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.); dovolání bylo proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, protože se v řízení pokračuje a o všech nákladech řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. června 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu