ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2236.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2236/2017-153
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobce M. P. , zastoupeného Mgr. Michalem Vogelem, advokátem se sídlem v Liberci, Sokolovské náměstí 1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 290 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 125/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2017, č. j. 21 Co 486/2016-126, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 10. 2016, č. j. 15 C 125/2016-90, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 140 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II tak, že zamítl žalobu o dalších 100 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce se proti žalované domáhal dvou nároků. Jednak zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla nezákonným zahájením trestního stíhání usnesením ze dne 3. 10. 2007 pro trestný čin zpronevěry a podvodu, a dále zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla nepřiměřenou délkou téhož řízení následně vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 24/2008 (dále jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení probíhalo celkem 7 let a 8 měsíců, celkem 3 krát rozhodoval soud prvního stupně a 3 krát odvolací soud. Během řízení se prováděly výslechy velkého množství svědků, a to i ze zahraničí. Dne 27. 2. 2015 soud vyhlásil zprošťující rozsudek. Dne 2. 7. 2015 nabyl právní moci. Trestní stíhání žalobce hluboce poznamenalo po stránce psychické i zdravotní, zaznamenal útlum v podnikání. Žalobce uplatnil u žalované nárok na odčinění nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč za nezákonné trestní stíhání a za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení požadoval odčinění nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč za každý rok řízení. Žalovaná uplatněné nároky odmítla a uvedla, že v daném případě nedošlo k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
Po právní stránce odvolací soud uvedl, stejně jako soud prvního stupně, že stát odpovídá za nemajetkovou újmu, která vznikla žalobci v důsledku nezákonného rozhodnutí, za které lze považovat usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 3. 10. 2007. Při úvaze o výši finančního zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu žalobce se odvolací soud v projednávané věci zabýval povahou trestní věci, kdy se nejednalo v zásadě o závažnější trestný čin s vysokou trestní sazbou nad 8 let, zohlednil i jeho délku, přihlédl k důvodům, pro které byl žalobce obžaloby zproštěn (v projednávané věci s přihlédnutím k zásadě in dubio pro reo) a k následkům způsobeným v osobnostní sféře žalobce. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně výše přiměřeného zadostiučinění (žalobcem požadovaných 50 000 Kč) za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným zahájením trestního stíhání.
Odvolací soud se neztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně ohledně nemajetkové újmy, která měla žalobci vzniknout nepřiměřenou délkou řízení. Uvedl, s přihlédnutím ke kritériím dle ustanovení §31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a k závěrům plynoucím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk, který měl spočívat v porušení práva na rozhodnutí v přiměřené době. Posuzované řízení bylo až na výjimky plynulé a bezprůtahové. Soud prvního stupně i soud odvolací ve věci rozhodovaly třikrát. Věc byla po právní, skutkové a zejména procesní stránce složitá. Soudy prováděly výslechy velkého počtu svědků, a to i ze zahraničí. Žalobce se sám na délce řízení podílel, když využíval zákonných prostředků své procesní obrany (např. žádosti o odročení hlavního líčení) a navrhoval důkazy až v odvolacím řízení (výslech svědků ze SRN). S přihlédnutím k obsahu jednotlivých úkonů, které byly v trestním stíhání žalobce provedeny a vyústily nakonec ve zprošťující rozsudek podle zásady „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“ a při dodržení zásady, že je možné tolerovat v řízení kratší a ojedinělé období nečinnosti ze strany soudu za předpokladu, že není celková délka řízení nepřiměřená, a zohlednění skutečnosti významu předmětu řízení pro žalobce odvolací soud dospěl k závěru, že celková délka posuzovaného řízení byla přiměřenou. Ve vztahu k nákladovému výroku odvolací soud vyšel ze závěru, že žalobce měl ve věci úspěch, pokud jde o nárok na přiznání imateriální újmy z důvodu nezákonného rozhodnutí a naopak nebyl úspěšný v nároku o přiznání imateriální újmy z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále že jde o otázky, které dosud v praxi dovolacího soudu nebyly řešeny. Jako dosud neřešené otázky dovolatel uvádí: 1) Zda důvod zproštění obžaloby in dubio pro reo je důvodem pro nepřiznání náhrady za nepřiměřeně dlouhé řízení. 2) Zda podávání odvolání proti rozsudku ve věci samé (rozsudku o vině) je důvodem pro nepřiznání náhrady za nepřiměřeně dlouhé řízení. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Neztotožňuje se se závěrem odvolacího soudu, že v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení k žádné újmě dovolatele nedošlo. Namítá, že odvolací soud vycházel z již překonané judikatury (rozsudek sp. zn. 30 Cdo 4761/2010), která je v rozporu se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Závěr odvolacího soudu, že pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je v rozporu se závěrem Stanoviska, dle nějž je třeba přihlížet k celkové délce řízení, nikoli tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům či nečinnosti. Užití principu in dubio pro reo nemělo žádný vliv na délku řízení. Odvolací soud vůbec nevysvětlil, jaký vliv dle jeho názoru měl tento princip na požadované odškodnění. Rozhodnutí je v této části nepřezkoumatelné. Ustálená judikatura dále nepostihuje užití odvolání jakožto důvodu pro nepřiznání zadostiučinění. K podávání návrhů na výslech svědků v odvolacím řízení dovolatel namítá, že důkazy, které chtěl provést, navrhoval od počátku trestního stíhání. Nebyl to tak dovolatel, kdo zavinil prodloužení řízení z tohoto důvodu, ale byly to orgány činné v trestním řízení. Ve vztahu k výslechu svědků ze zahraničí se dovolatel nedomnívá, že by posuzované řízení bylo ve vztahu k jiným řízením abnormální. K výslechu svědků ze zahraničí došlo z podnětu státního zástupce. Nemůže být dovolateli přikládáno k tíži, že jeden svědek byl vážně nemocný. Okolnost, že soudy musely rozhodovat třikrát, byla způsobena tím, že soud prvního stupně nedbal práv obhajoby a neprovedl navržené důkazy. Nešlo o věc nijak složitou. Ve vztahu k významu řízení odvolací soud pominul, že dovolateli hrozilo až 8 let vězení a byla po něm požadována náhrada škody ve výši přes 5 milionů korun. Odvolací soud dále nevzal do úvahy věk a zdravotní stav dovolatele. Nákladový výrok je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 42/16, neboť žalobci byl přiznán nárok 50 000 Kč a zbylá část byla zcela závislá na úvaze soudu. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Jelikož dovolatel napadl dovolání v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání zvláště ve vztahu k oběma nárokům, jichž se dovolatel v řízení domáhal.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Pokud odvolací soud rozhodl o celé žalobě jedním výrokem, ačkoliv výsledná částka se sestávala z více samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, přípustnost dovolání se zkoumá ve vztahu ke každému z nároků samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69).
Vzhledem k výše uvedenému dovolání ohledně nároku na zaplacení nemajetkové újmy vzniklé zahájením trestního stíhání ve výši 50 000 Kč není přípustné. Nadto dovolatel byl ohledně tohoto nároku plně úspěšný, tudíž dovolání je v této části rovněž subjektivně nepřípustné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 3/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 2, pod č. C 154).
Dovolací soud neshledal dovolání přípustným ani v části, jíž dovolatel napadá závěr odvolacího soudu ohledně nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení.
Předně nutno uvést, že odvolací soud nedospěl k závěru, že na straně dovolatele nevznikla žádná újma, jak se dovolatel v dovolání mylně domnívá, nýbrž dospěl k závěru, že posuzované řízení nebylo nepřiměřeně dlouhým, tudíž nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, s nímž by vznik nemajetkové újmy mohl být spojován.
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
První dovolatelem vymezená otázka, která doposud neměla být v judikatuře Nejvyššího soudu řešena, přípustnost dovolání nezakládá, neboť nejde o otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí v části vztahující se k posouzení přiměřenosti délky řízení pouze zmínil výsledek posuzovaného řízení, aniž by z tohoto výsledku dovozoval jakýkoliv závěr ve vztahu k délce posuzovaného řízení. Své rozhodnutí tudíž nezaložil na dovolatelem tvrzeném závěru, že délka řízení nebyla nepřiměřeně dlouhá právě z důvodu rozsudku vydaného na základě aplikace zásady „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“.
Druhá dovolatelem vymezená otázka také přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud nepostavil své rozhodnutí ani na závěru, že délka řízení byla přiměřená z důvodu podávání odvolání proti rozsudku o vině. Odvolací soud pouze při hodnocení kritéria složitosti řízení zohlednil počet stupňů soudní soustavy, jež o věci rozhodovaly. Podle Stanoviska „pro složitost věci rovněž svědčí počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla rozhodována… V tomto směru je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí (popř. stupňů jiných orgánů veřejné moci), které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení.“
Namítá-li dovolatel, že soudy v posuzovaném řízení rozhodovaly opakovaně z důvodu, že soud prvního stupně nedbal práv obhajoby a neprovedl navržené důkazy, pak jde o námitku vztahující se ke kritériu postupu orgánu veřejné moci. Dovolací soud ve vztahu k tomuto kritériu opakovaně uvádí, že pod pojem nesprávnosti postupu orgánu veřejné moci je třeba zahrnout i takové případy, v nichž dojde ke zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně jen proto, že soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy), který mu byl z jeho úřední činnosti znám, popř. byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009. Ve zrušovacím rozhodnutí musí být ale zřetelně uvedeno, že rozhodnutí soudu nižšího stupně je zrušováno právě z důvodu nerespektování právního názoru soudu vyššího stupně. Neodpovídalo by totiž zásadě promptnosti kompenzačního řízení, jestliže by v jeho průběhu muselo být samostatně právně posuzováno, z jakého důvodu bylo dané rozhodnutí zrušeno. Podobným případem je i situace, kdy rozhodnutí soudu nižšího stupně bylo zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady soudu nižšího stupně [viz bod IV. písm. c) Stanoviska]. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů však nevyplývá, že by rozhodnutí soudu nižšího stupně v posuzovaném řízení byla rušena z důvodu nerespektování právního názoru soudu vyššího stupně, případně z důvodu nepřezkoumatelnosti. Naopak odvolací soud rušil rozhodnutí soudu nižšího stupně za účelem doplnění dokazování, jinými slovy za účelem zjištění úplného skutkového stavu, z čehož nelze dovodit nesprávnost postupu orgánu veřejné moci.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že odvolací soud vycházel z překonané judikatury, když odkázal na premisu uvedenou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, že pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, kterážto měla být překonána Stanoviskem, konkrétně částí, v níž Nejvyšší soud vysvětlil rozdíl mezi průtahy v řízení a celkovou délkou řízení. Předně nutno uvést, že odvolací soud se od Stanoviska neodchýlil, neboť z obsahu napadeného rozhodnutí je zřejmé, že soudy obou stupňů hodnotily celkovou délku řízení, přičemž průtahy řízení se zabývaly v rámci posouzení kritéria postupu soudu. Dále se nelze ztotožnit ani se závěrem, že výše uvedená premisa byla uvedenou částí Stanoviska překonána, neboť dané závěry se netýkají téhož. Zatímco Stanovisko se v dané části zabývá otázkou, co má být posuzováno, citovaná premisa se týká okolností, které jsou pro posouzení relevantní. Nadto jde o závěr přejatý z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ESLP ve věci Metzová proti České republice ze dne 18. 4. 2006, č. 38194/02, §27).
Zohlednění zapojení mezinárodního prvku spočívajícího v nutnosti výslechu svědků ze zahraničí v rámci kritéria složitosti řízení je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud zohlednil také zvýšený význam předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného, přičemž ani přes tuto skutečnost řízení nepřiměřeně dlouhým neshledal. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud v rámci kritéria významu řízení nezohlednil jeho věk a zdravotní stav, ani v tomto se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Osobami v pokročilejším věku jsou myšleny osoby starší minimálně 75 let, vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zejména zdravotní stav konkrétního člověka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012 a judikaturu tam citovanou).
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka vztahující se k nákladovému výroku. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněným pod R 40/2014, sjednotil soudní praxí závěrem, dle nějž výsledek řízení projevující se tím, že poškozený žalobce dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu anebo poskytnout mu morální satisfakci, popř. dosáhne konstatování porušení práva, lze s přihlédnutím k přiměřenosti žalované formy náhrady hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch (§142 odst. 1 o. s. ř.), byť žalobci nebylo přiznáno jím požadované plnění nebo jeho výše.
V usnesení ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1435/2015, Nejvyšší soud dále dovodil, že „při určování poměru úspěchu a neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok (nároky) na jiné peněžité plnění (objektivní kumulace), je zpravidla třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle §8 a násl. advokátního tarifu.“
Dovolatel se v řízení domáhal dvou nároků (na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním a na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení), přičemž u obou nároků je tarifní hodnota stanovena podle §9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), srov. usnesení Nejvyššího soudu usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013. Ve vztahu k prvnímu nároku byl dovolatel plně úspěšný, naopak ve vztahu k druhému nároku byla plně úspěšnou žalovaná. Nákladový výrok je tudíž v souladu s výše citovanou judikaturou.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. 11. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu