ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2291.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2291/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce M. H. , zastoupeného JUDr. Janem Svatoplukem Bílým, advokátem se sídlem v Praze 5, Fantova 1761/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42a, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 92/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2017, č. j. 54 Co 386/2016-198, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou na žalované domáhal zaplacení částky 600 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout jednak nezákonným rozhodnutím Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 5. 2013, č. j. 61 Nc 6336/2007-24, o nařízení exekuce a pověření soudního exekutora jejím provedením, jednak nesprávným úředním postupem v exekučním řízení vedeném u Exekutorského úřadu Liberec pod sp. zn. 36 Ex 614/2013.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 5. 2016, č. j. 25 C 92/2015-177, zastavil řízení co do částky 30 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 570 000 Kč (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III (výrok I odvolacího soudu) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze uvedl, že „je přesvědčen, že odvolací soud pouze potvrdil postup soudu a vydal rovněž nesprávné rozhodnutí, které nestojí na řádném důkazním prostředku“. Žalobce tak v dovolání neuvádí žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, který považuje pro něj za splněný.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nutné, aby z dovolání bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). V podaném dovolání tak zcela absentuje vymezení předpokladu jeho přípustnosti.
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu