ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2312.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2312/2016
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobce J. V. , zastoupeného Mgr. Radimem Janouškem, advokátem se sídlem v Olomouci, Šantova 719/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 149/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015, č. j. 35 Co 362/2015-59, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015, č. j. 35 Co 362/2015-59, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 8. 2015, č. j. 26 C 149/2015-32, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se na žalované domáhá zaplacení částky 200 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 28 Nc 7752/2008.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 8. 2015, č. j. 26 C 149/2015-32, konstatoval porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení (výrok III).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že oprávněná INMEFIN s. r. o. podala dne 26. 11. 2008 proti žalobci jako povinnému návrh na nařízení exekuce pro zaplacení částky 221 229,40 Kč s příslušenstvím. Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 15. 12. 2008 exekuci nařídil. Žalobce proti usnesení okresního soudu podal odvolání s tím, že předmětný dluh dobrovolně zaplatil již před nařízením exekuce. Po odmítnutí odvolání Krajským soudem v Ostravě podal žalobce v dubnu 2010 návrh na zastavení exekuce a návrh na její odklad; okresní soud poté usnesením ze dne 3. 5. 2010 exekuci odložil do právní moci rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce. Okresní soud usnesením ze dne 30. 3. 2013 exekuční řízení co do částky 115 565 Kč zastavil, k odvolání oprávněného však krajský soud usnesení změnil tak, že se návrh na zastavení exekuce zamítá. Proti usnesení krajského soudu podal žalobce dovolání; dovolací řízení bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí dovolání žalobcem. Usnesením ze dne 1. 12. 2014 rozhodl soudní exekutor na návrh oprávněné o zastavení exekučního řízení s tím, že mezi účastníky řízení došlo k dohodě o uznání závazku ve výši 50 000 Kč a k finančnímu vyrovnání.
Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Dospěl přitom k závěru, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, jenž spočíval v nepřiměřené délce řízení. Zároveň však soud prvního stupně dovodil, že žalobci vznikla „zcela minimální až nepatrná“ nemajetková újma, neboť „hlavním cílem exekučního řízení je splnění vymáhané povinnosti“, k čemuž v posuzovaném řízení došlo. Soud prvního stupně nato uzavřel, že dostatečnou formou zadostiučinění za způsobenou nemajetnou újmu je konstatování porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalobce i žalovaná odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“). Odvolací soud v napadeném rozhodnutí rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé I a II změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 200 000 Kč zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud dokazování nijak nedoplňoval, a vyšel tak ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně.
Z hlediska právního posouzení věci zhodnotil odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně délku exekučního řízení jako nepřiměřenou. Odvolací soud rovněž přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že význam předmětu řízení pro žalobce byl v dané věci minimální, neboť k zastavení exekučního řízení došlo na návrh oprávněné, která se spokojila s plněním ve výši 50 000 Kč namísto původně požadované částky. Podle odvolacího soudu je proto „zcela zřejmé“, že posuzovaným řízením nebylo nijak zasaženo „do majetkových práv žalobce“, a zásah do jeho „osobnostních práv“ tak zůstal „v rovině pouhého tvrzení“. Vzhledem k tomu, že nepřiměřenou délku řízení konstatovala již žalovaná ve svém stanovisku vydaném v rámci předběžného projednání nároku, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uvádí, že se odvolací soud při řešení otázky významu předmětu řízení pro žalobce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá v něm, že povinný je v exekučním řízení vždy osobou, která se ocitá v nejistotě ohledně výsledku řízení, neboť exekuce významně zasahuje do jejího života. Na nepatrný význam řízení pro povinného přitom nelze usuzovat z toho, že na vymáhanou pohledávku uhradil pouze 50 000 Kč, ačkoliv se exekuční řízení týkalo částky podstatně vyšší. Na tomto základě žalobce navrhoval, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda je soud při posuzování kritéria významu exekučního řízení pro poškozeného oprávněn přihlédnout k jeho výsledku. Při hodnocení této otázky se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
Dovolání je důvodné.
Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
Dle §31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
Podle §31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
Dle §31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
Při řešení otázky, zda je soud při posuzování kritéria významu řízení pro poškozeného oprávněn přihlédnout k jeho výsledku, Nejvyšší soud dospěl již v rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, k závěru, že účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle §31a OdpŠk je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení. Samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného), a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný. Výjimku by představovala jen situace, kdy účastníku řízení musel být negativní výsledek posuzovaného řízení již od počátku znám, například v případě uplatnění promlčeného nároku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011) nebo v případě, pokud se nejistota poškozeného ohledně výsledku řízení omezuje pouze na to, zda bude prokázán jeho nepoctivý úmysl (srov. rozsudek Nejvyššího sodu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015), což není případ posuzovaného řízení, v němž se žalobce bránil nařízené exekuci návrhem na její zastavení z důvodu, že vymáhanou pohledávku po vydání exekučního titulu zaplatil.
K tomu dovolací soud dodává, že v exekučním řízení se stejně jako v řízení vykonávacím uplatňuje právo účastníků na soudní ochranu, a tedy i na přiměřenou délku řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V řešené věci nadto nelze pominout okolnost, že se posuzované exekuční řízení svým charakterem blížilo řízení nalézacímu, neboť jeho podstatnou část tvořil spor, zda po vydání titulu zaniklo právo jím přiznané [k tomu srov. Fiala, J. Spory vznikající z podnětu výkonu rozhodnutí (exekuční spory). AUC – Iuridica Monographia, Praha : Univerzita Karlova, 1972]. Zákonné kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] proto není v posuzované věci zapotřebí nikterak modifikovat.
Odvolacím soudem provedené právní posouzení kritéria významu původního (exekučního) řízení pro žalobce, odvíjející se od skutečnosti, že žalobce jako povinný na vymáhanou pohledávku v exekučním řízení zaplatil pouze 50 000 Kč, ačkoliv exekuce byla nařízena pro částku přesahující 200 000 Kč, je proto nesprávné.
Nejvyšší soud tak napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který je rušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí též pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud též rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení dle §243e odst. 2 o. s. ř.
Jelikož bylo dovolání shledáno přípustným, zkoumal dovolací soud, zda řízení není zatíženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k vadám, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž takové neshledal (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu