ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2582.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2582/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně CREDITEX HOLDING, a.s., identifikační číslo osoby 16193938 , se sídlem v Praze 9, U vysočanského pivovaru 701/3 , zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Praze 2, Vinohradská 34/30, proti žalované České republice – Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže , se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 7 , o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 8/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, č. j. 22 Co 288/2015-84, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, č. j. 22 Co 288/2015-84, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 6. 2015, č. j. 25 C 8/2015-62, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou na žalované domáhá zaplacení částky 225 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného nejprve před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže a následně též před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 31 Ca 41/2003.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 30. 6. 2015, č. j. 25 C 8/2015-62, vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I) a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Městskému soudu v Brně jako soudu místně příslušnému (výrok II).
Soud prvního stupně tak rozhodl z důvodu, že příslušným úřadem dle §6 odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, je pro řízení v posuzované věci jednak Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, neboť ke vzniku nemajetkové újmy došlo v odvětví státní správy, jež náleží do jeho působnosti, a jednak Ministerstvo financí, jež je organizační složkou oprávněnou za stát vystupovat před soudem v oblasti správního soudnictví. Soudem místně příslušným k projednání věci je podle soudu prvního stupně Městský soud v Brně, neboť ani Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, ani Ministerstvo financí nemají sídlo v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 2.
Napadeným usnesením Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a uvedl, že „mu připadá rozumné, aby (když už za stát nejedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových) pozici státu hájil ten úřad, který se alespoň zčásti podílel též na odškodňovaném řízení (a je tak s jeho specifiky obeznámen), a nikoli úřad, který nemá ani zčásti o původním řízení žádnou povědomost (tj. Ministerstvo financí)“. Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že úřadem jednajícím jménem státu v dané věci je podle §6 odst. 1 a 2 písm. b) OdpŠk Úřad pro ochranu hospodářské soutěže se sídlem v Brně. Obecným soudem státu ve smyslu §85 odst. 5 o. s. ř. je tak Městský soud Brně.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že došlo k nesprávnému posouzení otázky, která organizační složka státu je příslušnou v dané věci jménem státu jednat. Žalobkyně má za to, že větší část uplatněného nároku se týká nepřiměřené délky řízení ve správním soudnictví, a proto by jménem státu mělo v dané věci jednat Ministerstvo spravedlnosti. Vedle toho žalobkyně namítala, že řízení je postiženo vadou, když odvolací soud rozhodoval pouze o odvolání podaném žalovanou, a nikoliv i o odvolání žalobkyně.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 a č. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání též splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné pro řešení otázky procesního práva, zda k jednání za žalovanou v předmětném soudním řízení je příslušná pouze jedna či více organizačních složek státu, neboť napadené usnesení odvolacího soudu řeší uvedenou otázku v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolání je důvodné.
Dle §103 o. s. ř. soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Podle §105 odst. 1 o. s. ř. soud místní příslušnost zkoumá jen do skončení přípravného jednání podle §114c o. s. ř. Neprovedl-li tuto přípravu jednání, zkoumá soud místní příslušnost jen před tím, než začne jednat o věci samé, nebo rozhodl-li o věci samé bez jednání, jen před vydáním rozhodnutí; to neplatí, jde-li o platební rozkaz, elektronický platební rozkaz nebo evropský platební rozkaz. Později ji soud zkoumá pouze tehdy, nebyla-li provedena příprava jednání podle §114c o. s. ř., a jen k námitce účastníka, která byla uplatněna při prvním úkonu, který účastníku přísluší. Při zkoumání místní příslušnosti se nepřihlíží k přípravě jednání, jednáním a jiným úkonům provedeným před věcně nepříslušným soudem a k rozhodnutím vydaným věcně nepříslušným soudem.
Dle §105 odst. 2 o. s. ř. vysloví-li soud, že není příslušný, postoupí věc po právní moci tohoto usnesení příslušnému soudu nebo ji za podmínek §11 odst. 3 předloží Nejvyššímu soudu.
Podle §11 odst. 1 o. s. ř. se řízení koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu.
Dle §11 odst. 2 o. s. ř. je-li místně příslušných několik soudů, může se řízení konat u kteréhokoli z nich.
Podle §84 o. s. ř. je k řízení příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno jinak.
Dle §85 odst. 5 o. s. ř. obecným soudem státu je okresní soud, v jehož obvodu má sídlo organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu, a nelze-li takto místně příslušný soud určit, soud, v jehož obvodu nastala skutečnost, která zakládá uplatněné právo.
Podle §6 odst. 1 OdpŠk ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (dále jen „úřad“).
Ustanovení §6 odst. 2 OdpŠk stanoví, že úřadem podle odstavce 1 je:
a) Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, a v případech, kdy škoda byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem,
b) příslušný úřad, došlo-li ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží do jeho působnosti, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí vydanému v odvětví státní správy, jež náleží do působnosti tohoto úřadu.
Není-li možno příslušný úřad určit podle odstavce 2, pak podle §6 odst. 3 OdpŠk jedná za stát Ministerstvo financí.
Podle §6 odst. 6 OdpŠk úřad určený podle odstavců 1 až 5 jedná za stát jako organizační složka státu i v řízení před soudem, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.
Podle §21a odst. 1 o. s. ř. za stát před soudem vystupuje:
a) Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v případech stanovených podle zvláštního právního předpisu,
b) organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu v ostatních případech.
Vystupuje-li před soudem za stát organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu, pak podle §21a odst. 3 o. s. ř. jedná před soudem jménem státu vedoucí organizační složky státu nebo jím pověřený zaměstnanec působící u této nebo jiné organizační složky státu. Podle §21a odst. 4 o. s. ř. přitom ustanovení §21 odst. 4 a 5 platí obdobně.
Podle §21 odst. 5 o. s. ř. věty druhé může v téže věci za právnickou osobu současně jednat jen jediná osoba.
Ustálená judikatura dovolacího soudu je vystavěna na názoru, že za stát může před soudem v téže věci jednat jen jedna jeho organizační složka (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 21 Co 595/2003, uveřejněné v časopisu Soudní rozhledy 6/2005 pod č. 72, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014).
Pojem „téže věci“ ve výše zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu je přitom třeba chápat tak, že se týká jednoho nároku. Totožný předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání, a to ve všech jeho jevových formách, a v následku, který jím byl způsoben (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4602/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2893/2012, a v nich citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu). „Táž věc“ je tedy určena jediným skutkově ohraničeným nárokem a žalobním žádáním.
Je-li žalobou proti státu uplatňován pouze jediný nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy, a to i v případě, že k újmě došlo v působnosti dvou nebo více organizačních složek státu, může stát zastupovat jen jedna organizační složka státu. Pokud by skutkové okolnosti ohledně jednoho nároku měly vést k určení příslušnosti různých organizačních složek, je třeba s ohledem na výše uvedené zvolit pouze jednu organizační složku, která bude žalovanou zastupovat. Nelze současně upřednostnit některou jinak příslušnou organizační složku na úkor druhé, a proto bude za stát v souladu s ustanovením §6 odst. 3 OdpŠk jednat Ministerstvo financí, neboť to je ústředním orgánem státní správy pro hospodaření s majetkem státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014).
Pokud je ovšem žalobou uplatňováno více samostatně vymezených nároků vůči státu najednou (objektivní kumulace nároků), příslušnost více různých organizačních složek státu vyloučena není, bude-li každá z těchto složek jednat ohledně toho nároku, jenž vznikl v jejím resortu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 493/2013). I v takové situaci je žalovanou pouze jeden subjekt, a to Česká republika, za niž jedná ve vztahu k jednotlivým uplatněným nárokům více příslušných organizačních složek (Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 81). Přitom platí, že tam, kde žalobce spojí vznik nemajetkové újmy s nepřiměřenou délkou soudního řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, bude v rozsahu takového nároku jménem státu v řízení vystupovat [za analogického použití §6 odst. 2 písm. a) OdpŠk] Ministerstvo spravedlnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014). Jestliže by nebylo možné ohledně některého z žalovaných nároků určit příslušnou organizační složku jednající za žalovanou, bude se postupovat shodně jako v předchozím odstavci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2577/2016).
Z žalobních vylíčení v předmětné věci neplyne, zda nárok, jenž byl předmětem řízení vedeného před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže pod č. j. S 94/02-2136/02-VOII, spadá pod články 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), garantující mj. právo na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014). Za daného stavu tak nelze uzavřít, zda žalobce v řízení uplatnil pouze jeden nárok na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, pročež by z hlediska přiměřenosti délky řízení bylo zapotřebí posuzovat správní řízení před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže a na něj navazující řízení ve správním soudnictví jako jeden celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 519/2015), nebo zda žalobce uplatnil dva samostatné nároky na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé jednak porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě ve správním řízení, které nepodléhá čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny, a jednak porušením práva na přiměřenou délku navazujícího soudního řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014).
Závěr odvolacího soudu, podle kterého je úřadem výlučně jednajícím v projednávané věci za stát Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, je tedy nesprávný. S ohledem na to je – přinejmenším – předčasný i závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci není ve smyslu §85 odst. 5 o. s. ř. dána místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 2.
Jelikož bylo dovolání shledáno přípustným, zkoumal dovolací soud, zda řízení není zatíženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, případně vadami, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z obsahu spisu přitom zjistil, že proti rozhodnutí soudu prvního stupně o místní nepříslušnosti podala odvolání nejen žalovaná (č. l. 64 spisu), nýbrž i žalobkyně (č. l. 80 spisu), přičemž toto odvolání nebylo soudem prvního stupně odvolacímu soudu předloženo, a odvolací soud o něm proto nerozhodoval. Soud prvního stupně tímto opomenutím příkře porušil zásadu rovného postavení účastníků řízení (srov. §18 odst. 1 věta první o. s. ř.), jež má svůj původ v ústavním právu (srov. §37 odst. 3 Listiny), když žalobkyni znemožnil uplatnit argumentaci proti rozhodnutí o místní nepříslušnosti v řízení před odvolacím soudem, v důsledku čehož zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se (některé) důvody pro zrušení usnesení odvolacího soudu vztahují i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobkyni k tomu, aby doplnila svá žalobní vylíčení též o údaje týkající se předmětu řízení, jenž byl projednáván v řízení před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže, a aby v případě, že řízení před tímto správním úřadem a před soudem ve správním soudnictví měla (v intencích závazného právního názoru dovolacího soudu) samostatnou povahu, žalobkyně rovněž uvedla, jakého zadostiučinění se ve vztahu ke každému z nich domáhá. V návaznosti na takto žalobkyní provedené doplnění žaloby soud prvního stupně v dalším řízení opětovně posoudí, jaký úřad, resp. úřady jsou v dané věci ve smyslu §6 OdpŠk ve vztahu k uplatněnému nároku, resp. nárokům příslušnými k jednání za žalovanou, a na tomto základě znovu zváží, zda je ve věci dána jeho místní příslušnost.
Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto usnesení vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu