ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2599.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2599/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Ing. M. Š., zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem v Praze 6, Západní 255/31, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16 , o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 307/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, č. j. 28 Co 408/2016-68, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou na žalované domáhal zaplacení částky 39 292 Kč jako náhrady škody a částky 178 750 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, a to v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 149/2012.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 7. 2016, č. j. 19 C 307/2015-35, zamítl žalobu o zaplacení celkové částky 218 042 Kč a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení.
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce včasným dovoláním. Dovolání žalobce však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 a č. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. žalobce založil na předpokladu, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka závaznosti veřejného informačního systému vůči účastníkům řízení a námitka chybného postupu vyšší soudní úřednice při vydání platebního rozkazu má být posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění žalobce) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013). Jinak řečeno, pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak žalobce se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolatel ovšem žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, od které by se měl tento soud odchýlit, neuvedl.
Požadavek žalobce, aby dovolací soud posoudil věc jinak než soud odvolací, tedy uvedenému předpokladu přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. významově neodpovídá. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. k vymezení předpokladu přípustnosti dovolání nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu