ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2959.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2959/2017-367
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobce P. R., zastoupeného JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Jičínská 10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o peněžité zadostiučinění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 323/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2016, č. j. 25 Co 55/2016-205, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 12. 2015, č. j. 15 C 323/2013-173, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 1 500 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok II).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce se výše uvedené částky v řízení domáhal z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla žalobci vzniknout v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 25 C 37/2012 (dále jen „posuzované řízení“). Soud prvního stupně důsledně popsal průběh posuzovaného řízení. V posuzovaném řízení došlo k průtahu soudu při projednání žaloby žalobce způsobeného tím, že jeho podání bylo nedopatřením založeno v jiném spisu a teprve k jeho žádosti po uplynutí zhruba 10 měsíců byly listiny dohledány a byl založen nový spis. Celková délka řízení od podání žaloby k soudu dne 24. 1. 2012 do rozhodnutí Nejvyššího soudu, které nabylo právní moci dne 9. 6. 2014, činila 2 roky a 6 měsíců. Posuzované řízení proběhlo na třech stupních soudní soustavy, odvolací soud rozhodoval dvakrát. Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby tak, že se žaloba neodmítá. Žalobce se opakovaně v řízení domáhal osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů, opakovaně byl vyzýván k doplnění svých podání.
Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Posuzované řízení bylo v samém začátku zatíženo průtahem vzniklým tím, že žaloba byla nedopatřením založena do jiného spisu s jinými podáním žalobce. V dalším průběhu řízení ze strany soudu nedošlo k nedůvodným průtahům. Délka řízení byla nepříznivě ovlivněna tím, že žalobce musel být vyzýván k doplnění svých podání, bylo rozhodováno o jeho žádostech o prodloužení lhůty k doplnění jeho podání, o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů. Byl vyzýván k zaplacení soudního poplatku. I s přihlédnutím k tomu, že řízení proběhlo na třech stupních soudní soustavy, není jeho délka nepřiměřená. V průběhu posuzovaného řízení podal žalobce ústavní stížnost proti třem procesním rozhodnutím soudu, tedy se věcí zabýval rovněž Ústavní soud. K nepřiměřenému prodloužení řízení nedošlo ani v důsledku toho, že Vrchní soud v Olomouci změnil usnesení Krajského soudu v Brně tak, že se žaloba neodmítá, neboť dále soud postupoval bez průtahů k tomu, aby mohl žalobu projednat, a to výzvou k zaplacení soudního poplatku. Průtah, existující jen v určité části řízení, lze tolerovat za předpokladu, že celková délka řízení nebude nepřiměřená. V daném případě došlo k ojedinělému průtahu na samém počátku řízení. Délka řízení byla způsobena jeho složitostí spočívající v procesních postupech žalobce, nutností rozhodovat o jeho podáních, vyzývat k jejich doplnění, rozhodovat o jeho žádostech a odvoláních proti procesním rozhodnutím soudu prvního stupně, což si vyžádalo nutný čas. Prodloužení řízení o tento čas nelze přičítat státu. Odvolací soud se tudíž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že není dán odpovědnostní titul, totiž nesprávný úřední postup orgánů státu v posuzovaném řízení.
Soud prvního stupně v tentýž den, kdy rozhodl rozsudkem ve věci samé, usnesením č. j. 15 C 323/2013-171 zastavil řízení o návrhu žalobce ze dne 18. 11. 2015, v němž žádal, aby mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a aby mu byl ustanoven advokát k ochraně jeho zájmů. Uvedenou žádost žalobce v řízení podal opětovně poté, co již o jeho předchozích žádostech o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, ať už pro celé řízení, či pouze pro řízení opravná, rozhodoval dvakrát soud prvního stupně, dvakrát odvolací soud, dvakrát dovolací soud a jednou Ústavní soud, a to se závěrem, že ze strany žalobce jde o zjevně bezúspěšné uplatňování práva (jednotlivá rozhodnutí o žádostech žalobce dovolací soud již popsal ve svém usnesení ze dne 24. 1. 2017, č. j. 30 Cdo 5327/2016-355).
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyly řešeny, nebo se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel formuluje otázky: 1) Zda lze projednat věc samou, když ještě není pravomocně skončeno procesní řízení o žádosti dle §30 a 138 o. s. ř. 2) Zda lze projednat věc samou, aniž by ji soud podrobil jednotlivým postupům daným ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). 3) Zda lze nárok a odpovědnostní titul posuzovat pouze s ohledem jen k výši uplatněného nároku, ač soud není s to prima facie vyloučit, že žalobce bude úspěšný alespoň co do základu nároku, neboť otázka výše nároku je předmětem dokazování. 4) Zda lze přikázat žalobci dle §142 o. s. ř. náhradu nákladů řízení, aniž by soud tento závěr podrobil úvaze ohledně poměrů účastníka (žalobce), které vedly k jeho osvobození, a posoudil, zda není namístě uplatnění §150 o. s. ř. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že jestliže účastník podá v zahájeném řízení žádost o ustanovení zástupce podle §30 o. s. ř., soud o ní musí rozhodnout před tím, než učiní další úkony v řízení. Odvolací soud uvedl o věci samé poukazy velmi obecné a zcela pominul stanovisko dotčeného Krajského soudu v Brně – doznání pochybení soudu. Závěr odvolacího soudu, že nedošlo k pochybení u Krajského soudu v Brně je vnitřně rozporný se stanoviskem tohoto soudu, jenž své pochybení uznal. Odvolací soud se zabýval pouze výší nároku a dobou průtahů. Takové právní posouzení je nedostatečné a v rozporu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 218/2005, uvedl:
„Z ustanovení §30 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že soud je povinen účastníka poučit o tom, že může podat žádost o ustanovení zástupce podle §30 odst. 1 o. s. ř. tehdy, jsou-li u něj předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (§138) a současně je-li to třeba k ochraně jeho zájmů. Zároveň zásadně platí, že podá-li účastník v zahájeném řízení žádost o ustanovení zástupce ve smyslu §30 o. s. ř., soud o ní musí rozhodnout před tím, než učiní další úkony v řízení. Nelze ovšem přehlédnout, že i když to poměry účastníka odůvodňují, nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, a tedy ani předpoklady pro ustanovení zástupce, účastník, který svévolně nebo zřejmě bezúspěšně uplatňuje nebo brání právo (§138 odst. 1 věta první o. s. ř). O zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva se jedná zejména tehdy, jestliže již z obsahu podání (aniž by bylo třeba provádět dokazování) je nepochybné, že jeho návrhu nemůže být vyhověno. Není tudíž vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, jestliže soud v souladu s procesními předpisy odmítl nejasné podání účastníka, aniž rozhodl o žádosti žalobce o ustanovení zástupce za situace, kdy předpoklady pro takový postup nebyly splněny z důvodu zřejmě bezúspěšného uplatňování práva.“
V dané věci v okamžiku, kdy žalobce opětovně žádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, již bylo o jeho předcházejících žádostech rozhodnuto na základě odůvodnění, že ze strany žalobce jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. První otázka tudíž přípustnost dovolání nezakládá, neboť soudy postupovaly v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Ve vztahu k druhé otázce Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí neplyne dovolatelem namítané pochybení odvolacího soudu, jenž dle dovolatele neměl postupovat v souladu se Stanoviskem. Naopak odvolací soud jednoznačně vyložil, že posuzované řízení trvající dva roky a šest měsíců nepřiměřeně dlouhým neshledal, a to vzhledem k procesní složitosti řízení, jež byla vyvolána procesními postupy poškozeného. Zohlednil rovněž dovolatelem namítaný průtah v řízení, jenž již v průběhu posuzovaného řízení uznal Krajský soud v Brně, avšak v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, na níž odvolací soud odkázal, uzavřel, že tento ojedinělý průtah nevede k závěru o nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Druhá dovolatelem vymezená otázka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
Přípustnost dovolání není založena ani třetí dovolatelem vymezenou otázku, neboť nejde o otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo. Odvolací soud se výší požadovaného zadostiučinění v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí nikterak nezabýval, neboť uzavřel, že v řízení k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení nedošlo, a to z důvodů výše uvedených, nikoliv z důvodu neúměrného žalobního žádání, jak tvrdí dovolatel.
Čtvrtá dovolatelem vymezená otázka se vztahuje k nákladovým výrokům soudů obou stupňů, jimiž soud prvního stupně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 600 Kč a odvolací soud 300 Kč. Ani v této části není dovolání přípustným, neboť napadenými výroky bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřesahujícím 50 000 Kč [srov. §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.].
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 11. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu