ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2981.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2981/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce T. H. , zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 278/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015, č. j. 11 Co 482, 483/2014-104, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal po žalované konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřeně lhůtě, omluvy a zaplacení částky 60 000 Kč s příslušenstvím v souvislosti s nepřiměřenou délkou exekučního řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 EXE 107/2010. Společně s tím žádal omluvu, zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím a konstatování porušení práva na ochranu osobních údajů za újmu způsobenou nesprávným doručováním, k němuž došlo v rámci uvedeného exekučního řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 2. 2014, č. j. 22 C 278/2012-57, pro částečné zpětvzetí žaloby zastavil řízení v části, v níž žalobce po žalované žádal omluvu za zásah do práva na ochranu osobních údajů (výrok I). Dále žalobu zamítl v části požadující zaplacení částky 90 000 Kč s příslušenstvím a omluvu za to, že bylo porušeno jeho právo na projednání v přiměřené lhůtě (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Doplňujícím rozsudkem ze dne 20. 8. 2014, č. j. 22 C 278/2012-82, soud prvního stupně zamítl žalobu v části, v níž žalobce žádal konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok I), pro částečné zpětvzetí žaloby zastavil řízení v části, ve které se žalobce domáhal konstatování porušení práva na ochranu osobních údajů (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ve znění rozsudku doplňujícího, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné.
Otázka, zda nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení vznikla žalobci nemajetková újma, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud průběh posuzovaného exekučního řízení hodnotil jako neúčelný bez jakýchkoliv dopadů do poměrů žalobce, když krátce po tom, co žalobce podal návrh na nařízení exekuce, povinná vymáhanou pohledávku zaplatila a současně mu do té doby v řízení ani nevznikly žádné náklady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod číslem 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Posouzení věci odvolacím soudem není ani v rozporu (jak se domnívá žalobce) s nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, když odvolací soud závěr o neexistenci nemajetkové újmy řádně odůvodnil s poukazem na to, že žalobce s ohledem na průběh exekučního řízení nemohl pociťovat nejistotu, jak toto řízení skončí.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalobce, podle které odvolací soud nesprávně posoudil skutečnost, že i samotné kompenzační řízení (trvající 2 roky a 2 měsíce) bylo zatíženo průtahy a bylo nepřiměřeně dlouhé, ačkoliv dle názoru žalobce jde o řízení, které by mělo proběhnout řádově během několika měsíců. Pakliže žalobce uvedený názor opírá o rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, zejména o rozhodnutí ve věci Apicella proti Itálii, rozsudek velkého senátu ze dne 29. 3. 2006, číslo stížnosti 64890/01, je třeba uvést, že ze zvýšených požadavků na rychlost prostředků nápravy, jež stanovila Itálie svým organům, nelze vyvodit požadavek na délku trvání kompenzačního řízení před orgány České republiky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9 2015, sp. zn. 30 Cdo 997/2015). Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu naopak platí, že pro posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení je třeba užívat zásadně stejná pravidla jako pro posouzení přiměřenosti délky jiných řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 27. června 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu