ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2989.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2989/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Tomáše Novosada a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce P. K. , zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem v Praze 8, Černého 517/13, proti žalovanému JUDr. V. G., zastoupenému Mgr. Vlastimilem Slanařem, advokátem se sídlem v Brně, Krušinova 140/1, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 7 C 325/2014, o ochranu osobnosti, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2016, č. j. 70 Co 132/2016-257, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem v záhlaví uvedeným (dále též jen „napadený rozsudek“) potvrdil ve výrocích o věci samé a o náhradě nákladů státu a změnil ve výroku o nákladech řízení rozsudek Okresního soudu Brno - venkov jako soudu prvního stupně ze dne 13. 1. 2016, č. j. 7 C 325/2014-156, kterým byla zamítnuta žaloba o ochranu žalobcovy osobnosti, kterým bylo uloženo žalobci nahradit žalovanému náklady řízení a kterým bylo co do základu rozhodnuto o náhradě nákladů státu.
Žalobce tvrdí, že žalovaný neoprávněně zasáhl do jeho osobnosti difamačními výroky (dále též jen „Předmětné výroky“), které uvedl jako zaměstnanec Magistrátu města Brna do usnesení Magistrátu města Brna ze dne 3. 7. 2014, č.j. ODSČ-13123/13-15, sp. zn. ODSČ 13123/13-GA PŘ. Žalobce žádá poskytnutí satisfakce v podobě určení nepravdivosti Předmětných výroků, zaslání omluvného dopisu a zaplacení částky 20.000 Kč.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Naznal, že žalovaný není ve věci pasivně věcně legitimován, neboť při vyhotovování daného usnesení konal svou úřední povinnost, Předmětné výroky (byť nesprávné) nepředstavují prostou samoúčelnou dehonestaci žalobce žalovaným a že nesprávný úsudek byl učiněn ve zřetelné funkční souvislosti s výkonem veřejné moci. Tedy činnost žalovaného ústící ve vydání a odůvodnění daného usnesení nebyla svou povahou soukromým jednáním žalovaného, avšak výkonem veřejné moci Magistrátu města Brna, na němž žalovaný jako referent odboru dopravněsprávních činností participoval.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., arg. a contrario), dále jen „o. s. ř.“, dílem pro vady a dílem pro nepřípustnost odmítl.
V dovolání žalobce nejprve obšírně předestírá, jak bylo odvolacím soudem rozhodnuto, jaké skutkové okolnosti předcházely podání žaloby, jaké jsou právní důvody podání žaloby a jaká jsou skutková zjištění a právní posouzení věci krajským soudem. Následně žalobce uvádí, že dovolání je přípustné z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dále pak žalobce vysvětluje, že podle jeho názoru se žalovaný dopustil excesu z úřední činnosti, a navrhuje, aby „tento jeho právní názor přezkoumal a vyslovil se k němu Nejvyšší soud“. Dále též vytýká odvolacímu soudu, že se v napadeném rozsudku nevyslovil, které ministerstvo by mělo jménem státu jednat. Konečně žalobce namítá, že odvolací soud jednal v jeho nepřítomnosti, a předkládá otázku, „zda má účastník civilního soudního řízení právo být přítomen na jednání ve své věci anebo nikoli“.
Nejprve je nutno upozornit, že žalobcova povinnost daná §241a odst. 2 o. s. ř. (stran vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání) nemohla být řádně splněna tím, že žalobce povšechně zmínil zároveň a bez rozlišení dva důvody přípustnosti dovolání uvedené v §237 o. s. ř., které si navzájem konkurují. Nemůže obstát argument, že odvolacím soudem řešená otázka byla vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a zároveň že tato otázka má být vyřešena dovolacím soudem jinak, než jaká je jeho dosavadní rozhodovací praxe, neboť tyto dva důvody se navzájem vylučují.
Je možné, že žalobce při formulaci předpokladů přípustnosti dovolání měl na mysli toliko ten důvod, podle něhož odvolacím soudem řešená otázka byla vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž zřejmě fakticky vyjádřil svůj požadavek, aby dovolací soud rozhodl jinak (tedy dle své ustálené rozhodovací praxe), než rozhodl (nesprávně) odvolací soud. Pro ten případ je ovšem třeba zdůraznit, že žalobce v dovolání neformuluje žádnou konkrétní otázku, na jejímž vyřešení by napadený rozsudek závisel, v návaznosti na konkrétně vystiženou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit. Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které rozhodovací praxe se při řešení této právní otázky odvolací soud odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje. Při té příležitosti je vhodné také připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti tohoto rozhodnutí, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva.
Námitka žalobce poukazující na údajné procesní pochybení odvolacího soudu, který měl jednat v nepřítomnosti žalobce v rozporu s procesními pravidly, je námitkou vady řízení uvedené v §229 odst. 3 o. s. ř. K této námitce ovšem dovolací soud není oprávněn přihlížet, neboť dovolání není (z jiných důvodů) přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Proti té části výroku napadeného rozsudku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu jeho výroku IV. (jehož předmětem bylo zamítnutí žaloby stran požadovaného peněžního zadostiučinění v částce 20.000 Kč), není dovolání přípustné ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání do výroků, jimiž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, není přípustné vzhledem k §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn s přihlédnutím k §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 30. srpna 2017
JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu