ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3031.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3031/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) JUDr. P. T. , b) M. P. , c) Levandia Consult, a.s. , IČ 25718258, se sídlem v Praze 7, Milady Horákové 452/11, všech zastoupených JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu škody ve výši 2 876 102,50 Kč s příslušenstvím, 606 528,83 Kč s příslušenstvím a 186 518,58 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 264/2011 (41 C 263/2011, 22 C 152/2012), o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2016, č. j. 14 Co 2/2016-221, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 2. 11. 2015, č. j. 27 C 264/2011-183 (41 C 263/2011, 22 C 152/2012), kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částek 2 876 102,50 Kč s příslušenstvím, 606 528,83 Kč s příslušenstvím a 186 518,58 Kč s příslušenstvím.
Uvedených částek se žalobci domáhali jako náhrady škody, která každému z nich měla být způsobena nezákonným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2006, č. j. 1 Ko 53/2006-717, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Krajského soudu v Ústí na Labem ze dne 21. 3. 2005, č. j. 18 K 1009/99-644, o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužnice M. C., rozhodnutími Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 9. 2007 v řízení vedeném u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 23 C 60/2003, jimiž byl zamítnut návrh na vydání předběžného opatření a usnesením konkurzního soudu ze dne 12. 8. 2004, kterým zprostil funkce správce konkurzní podstaty a rozhodl o předání majetku do dispozice dlužnice M. C.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Odvolací soud založil své rozhodnutí s odkazem na rozsudek soudu prvního stupně na následujících závěrech:
a) usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2006, č. j. 1 Ko 53/2006-717, bylo sice pro nezákonnost zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1810/2007, nemohlo však být příčinou žalobci tvrzené škody v situaci, kdy dlužnice vybrala ze svého účtu finanční prostředky již dne 14. 10. 2004,
b) rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 9. 2007, č. j. 9 Co 25/2003-91 a 9 Co 930/2003-95, nebyla zrušena pro nezákonnost a nepředstavují proto odpovědnostní titul ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., nadto ani ona nejsou příčinou žalobci tvrzené škody, neboť byla rovněž vydána poté, co dlužnice vybrala finanční prostředky ze svého účtu,
c) rozhodnutí konkurzního soudu ze dne 12. 8. 2004, kterým zprostil funkce správce konkurzní podstaty a rozhodl o předání majetku do dispozice dlužnice M. C., by mohlo být příčinou žalobci tvrzené škody, ale nebylo zrušeno pro nezákonnost, a není proto odpovědnostním titulem ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.
Žalobci ve svém dovolání nijak nezpochybňují závěr odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti mezi rozhodnutími uvedenými ad a) a b) a jimi tvrzenou škodou. Posouzení otázky, zda daná rozhodnutí splňují podmínky §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. proto přípustnost dovolání založit nemůže, neboť se ani její odlišné posouzení Nejvyšším soudem v poměrech žalobců nijak projevit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při posouzení otázky, zda podmínky §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. splňuje rozhodnutí konkurzního soudu ze dne 12. 8. 2004, se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (představované například dovolateli odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013), pokud uzavřel, že nedošlo-li ke změně nebo zrušení daného rozhodnutí pro nezákonnost, nelze na ně jako na nezákonné nahlížet.
Odkazy dovolatelů na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4158/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, kde dovolací soud shledal předpoklady §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. naplněné i v situaci, kdy k formálnímu zrušení nebo změně nezákonného rozhodnutí nedošlo, nejsou na posuzovanou věc přiléhavé. Je tomu proto, že v ní se nezákonnost rozhodnutí konkurzního soudu ze dne 12. 8. 2004 z žádného jiného rozhodnutí nepodává. Ze skutkových zjištění je totiž patrné, že Nejvyšší soud nezrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2006 proto, že by bývaly byly splněny podmínky prohlášení konkurzu na majetek M. C. (a tudíž nemělo dojít ze zproštění správce konkurzní podstaty a předání majetku do dispozice dlužnice), ale proto, že nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu o tom, že dlužnice nemá více věřitelů, že došlo k účelovému postoupení pohledávky a že nebyla osvědčena existence pohledávky M. P.. Ani uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu proto správnost rozhodnutí konkurzního soudu ze dne 12. 8. 2004 nijak nezpochybnilo.
Soud v odškodňovacím řízení přitom není povinen zkoumat, zda by k prohlášení konkurzu bylo bývalo došlo. V tomto směru je nepřiléhavý odkaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, uveřejněný pod číslem 49/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který se, stejně jako i další rozhodnutí Nejvyššího soudu v podobných věcech, týkají výlučně újmy vzniklé osobě, na jejíž majetek byl konkurz prohlášen (například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2303/2011).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 15. srpna 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu