ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3035.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3035/2017-91
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v právní věci žalobce P. K., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem se sídlem v Praze 4, Nad Zátiším 586/22, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 44/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2017, č. j. 30 Co 27/2017-74, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 4. 10. 2016, č. j. 14 C 44/2014-62, řízení podle §104 odst. 1 občanského soudního řádu zastavil, neboť podle §7 občanského soudního řádu se nejedná o věc, která vyplývá z poměrů soukromého práva, a nejedná se ani o věc, jíž by podle zákona měly projednávat soudy (výrok I). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a současně rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Ministerstvu vnitra k dalšímu řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením ze dne 26. 1. 2017, č. j. 30 Co 27/2017-74, usnesení soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III změnil tak, že po právní moci usnesení bude věc postoupena řediteli Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy k dalšímu řízení (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze uvedl, že „podle §236 o. s. ř. podává toto dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 27/2017-74 ze dne 26. 1. 2017“, a že „důvodem podání dovolání je nesprávné právní posouzení věci“, aniž by vymezil, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 a §241a odst. 1 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ). Nejvyšší soud podotýká, že pokud žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, pak tato rozhodnutí nejsou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř.
Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.).“
Ústavní soud dále potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že nebyly splněny podmínky řízení, Nejvyšší soud neshledal důvod připojit se k návrhu žalobce na řešení kompetenčního sporu, k jehož projednání a rozhodnutí je povolán zvláštní senát podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 14. listopadu 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu