ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3052.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3052/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou, JUDr. Pavlem Pavlíkem a Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobce O. Š. , zastoupeného JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 3a, proti žalovanému M. H. , zastoupeného JUDr. Rostislavem Netrvalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Klatovech, Zlatnická 78, o určení neplatnosti odstoupení od kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 10 C 32/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. února 2016, č. j. 11 Co 348/2015-206, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Karla Jelínka, advokáta se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 3a.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. června 2015, č. j. 10 C 32/2012-177, zamítl žalobu „na určení, že odstoupení od kupní smlouvy ze dne 15. června 2005 (dále též „předmětná kupní smlouva“) provedené dopisem ze dne 13. října 2010“ je neplatné a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení.
V předmětném řízení se žalobce domáhal určení neplatnosti odstoupení od předmětné kupní smlouvy, na základě které měly být na žalobce jako kupujícího převedeny nemovitosti , na stavební parcele č. 188 zastavěné plochy a nádvoří o výměře 533 m², vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro K. na listu vlastnictví č. 555 pro obec T., katastrální území K. T. (dále též „předmětné nemovitosti“).
Po provedeném dokazování soud prvního stupně zjistil, že na základě kupní smlouvy předal žalovaný, jako prodávající, žalobci do užívání předmětné nemovitosti s tím, že mu je zároveň prodává a žalobce je koupil za dohodnutou cenu ve výši 350.000 Kč, přičemž tuto kupní cenu se žalobce zavázal zaplatit žalovanému do pěti let od podpisu této smlouvy ve formě měsíčních splátek, nejméně ve výši 6.000 Kč. Pro případ, že by žalobce nezaplatil kupní cenu ve sjednané lhůtě (tj. do 15. června 2010), si účastníci sjednali možnost od této smlouvy odstoupit, přičemž v takovém případě byl žalovaný oprávněn si ponechat za užívání předmětných nemovitostí žalobcem částku 6.000 Kč. Možnost odstoupení od smlouvy byla sjednána též pro případ prodlení se zaplacením tří měsíčních splátek žalobcem. Žalobce se dále zavázal zaplatit daň z převodu nemovitosti, odhad a roční daň z nemovitosti. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaný (jako prodávající) odstoupil od předmětné kupní smlouvy dne 13. října 2010 pro nedodržení sjednaných podmínek žalobcem. Soud prvního stupně rovněž zjistil, že z kupní ceny nebyla doplacena částka 2.000 Kč.
Po právní stránce soud prvního stupně vyhodnotil právní úkon, jímž bylo žalovaným odstoupeno od předmětné kupní smlouvy, jako platný a učiněný v souladu s dobrými mravy.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. února 2016, č. j. 11 Co 348/2015-206, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, „že se určuje, že právní úkon, kterým žalovaný dne 13. října 2010 písemně odstoupil od předmětné kupní smlouvy, je neplatný.“ Dále odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení, když žalovaného zavázal zaplatit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně a dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení.
Odvolací soud učinil odlišný skutkový závěr ohledně zaplacení kupní ceny, která byla podle odvolacího soudu uhrazena v plné výši, když z výpovědi žalobce a svědkyně Z. dovodil následující: „Jak žalobce, tak svědkyně Z. dále vypověděli, že žalobce platil žalovanému zálohy na daň z nemovitosti a svědkyně Z. potvrdila, že minimálně v jednom případě vydala žalovanému částku 2.000 Kč. Přesto má soud prvého stupně za prokázáno tvrzení žalovaného, že kupní cena doplacena nebyla, resp. s úhradou částky 2.000 Kč uvažuje jako s úhradou zálohy na daň a nikoli na kupní cenu. Z odůvodnění napadeného rozsudku však není zřejmé, z jakého důvodu. Účastnická výpověď je důkazním prostředkem, z něhož soud prvého stupně měl vycházet. Pokud dva důkazy svědčí pro tvrzení žalobce oproti jednomu důkazu výpovědí žalovaného, je třeba uzavřít, že žalobce svou skutkovou verzi prokázal. Pokud jde o úhradu částky 2.000 Kč, zdá se, že je pro rozhodnutí v této věci zcela klíčová. V řízení vyšlo najevo, že minimálně částku 2.000 Kč žalobce žalovanému zaplatil. Je otázkou, z jakého titulu pak tuto částku 2.000 Kč žalobce žalovanému poskytl. V této souvislosti obrací odvolací soud pozornost k ujednání zakotvenému v článku X dohody [míněna předmětná kupní smlouva] , který obsahuje zcela neurčité ujednání o tom, že kupující se zavazuje zaplatit daň z převodu nemovitostí, odhad a roční daň z nemovitosti. V ujednání zcela chybí další konkrétní vymezení této povinnosti, např. pokud jde o roční daň z nemovitosti, uvedení její výše a její splatnost. V tomto ohledu lze hodnotit takové ujednání za zcela neplatné pro neurčitost a dále pro rozpor se zákonem (daňová povinnost jako povinnost vlastníka nemovitosti vyplývající z veřejného práva). Za situace, kdy v průběhu řízení bylo zjištěno, že žalobce platil i na něco jiného, než pouze na kupní cenu, a to minimálně v částce 2.000 Kč, lze dovodit, že platil na dluh, který ve skutečnosti neměl. Tuto částku pak lze započítat na úhradu kupní ceny, neboť jiné závazky mezi oběma účastníky smlouvy neexistovaly. Lze proto uzavřít, že žalobce dluh vůči žalovanému neměl, kupní cenu doplatil, a tudíž právo na odstoupení od této kupní smlouvy žalovanému nevzniklo.“ Mimo to odvolací soud vyložil, že právní úkon odstoupení od předmětné kupní smlouvy byl v rozporu s dobrými mravy, tudíž absolutně neplatný: „Je to především nepoměr nedoplatku v rozsahu 0,7 % na kupní cenu, který žalovaný využil pro to, aby od smlouvy odstoupil.“ Odvolací soud tak uzavřel, že odstoupení od předmětné kupní smlouvy žalovaným bylo neplatné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. shledává v tom, že „dovolací soud by měl posoudit řešenou právní otázku jinak, než jak této přistoupil a rozhodl Krajský soud v Plzni“ .
Podle dovolatele byla porušena jeho procesní práva tím, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro něho „naprosto nepředvídatelným, když v rámci odvolacího řízení nebylo ze strany Krajského soudu v Plzni učiněno žádné poučení směřující vůči žalovanému k doplnění jeho tvrzení a důkazních návrhů ani poučení ve smyslu, že neunesení těchto dvou základních břemen může směřovat k rozhodnutí, které půjde k tíži žalovaného.“ Dovolatel v této souvislosti uvádí, že odvolací soud zcela pominul základní námitky dovolatele týkající se počtu zaplacených splátek. Podle dovolatele bylo rozhodnutí odvolacího soudu „naprosto překvapivé“ .
Dovolatel rovněž zpochybňuje některá skutková zjištění odvolacího soudu týkající se (obsahu) předmětné kupní smlouvy, výpovědi svědkyně, resp. zaplacení kupní ceny. Dovolatel dále namítá, že v rámci řízení žalobce neprokázal dostatek naléhavého právního zájmu na vedení sporu, „neboť samotné rozhodnutí, kterým je stanoveno, že ‚ odstoupení od kupní smlouvy ze dne 15. 6. 2006 je neplatné‘, mezi účastníky žádným způsobem neupravuje ani neřeší jejich vzájemné vztahy a toto rozhodnutí tedy fakticky na věci ničeho nemění.“ Podle dovolatele byla žaloba neurčitá a nevykonatelná stran petitu a na takovém výsledku sporu nemůže mít nikdo naléhavý právní zájem. Závěrem dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) dovolání vyhověl a zrušil dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného se vyjádřil žalobce, který se ve svém vyjádření přiklání k dovoláním napadenému rozsudku odvolacího soudu. Ve vztahu k dovolání žalobce v prvé řadě uvádí, že dovolání postrádá obsahové náležitosti, zejména odůvodnění přípustnosti dovolání a řádné vymezení dovolacího důvodu. Podle žalobce dovolatel opomněl řádně vymezit otázku procesního, resp. hmotného práva a vysvětlit, v čem spatřuje nesprávnost jejího posouzení a jak by o ní mělo být správně rozhodnuto. Ve vztahu k důvodu dovolání měl dovolatel rozvést důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. v čem spočívá nesprávné právní posouzení věci; dovolatel však toliko namítá nesprávné skutkové zjištění soudem, což ovšem nemůže založit důvodnost dovolání. Ve vztahu k námitkám dovolatele, že nebyl dostatečně poučen o povinnosti tvrdit a dokazovat žalobce uvádí, že dovolatel (i žalobce) byl fakticky několikrát soudem poučen, přičemž poukazuje na to, že soud je povinen poučovat účastníky pouze o jejich procesních právech, nikoli o právu hmotném. Žalobce se přiklání k právnímu závěru odvolacího soudu, že právní úkon, kterým dovolatel odstoupil od kupní smlouvy, byl v rozporu s dobrými mravy, resp. že dovolatel porušil zásadu jednat poctivě. Dovolatel se přiklání i k hodnocení odvolacího soudu, že smluvní ujednání o závazku k placení daní je neurčité a tudíž neplatné, načež navrhuje, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo v celém rozsahu potvrzeno a dovolatel byl zavázán k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobce – jak bude rozvedeno níže – je nutno odmítnout.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Ze shora shrnutého obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel v podaném dovolání řádně nevymezil hledisko přípustnosti podle §237 o. s. ř. Dovolatel za hledisko přípustnosti podle §237 označil to, že „dovolací soud by měl posoudit řešenou právní otázku jinak, než jak této přistoupil a rozhodl Krajský soud v Plzni.“ Dovolatel však blíže nevymezil právní otázku (hmotného či procesního práva), na které závisí rozhodnutí odvolacího soudu a která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, resp. nevysvětlil, jak by tato otázka měla být v rozhodovací praxi dovolacího soudu posuzována. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“ , jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013) [všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http//:nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ].
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“ Znamená to tedy, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, tak bez onoho právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu v žádném případě nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti jeho dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces. Stejné lze vztáhnout i na argumentaci dovolatele týkající se absence naléhavého právního zájmu žalobce, když dovolatel tuto svoji námitku nepodřadil pod žádné z hledisek přípustnosti podle §237 o. s. ř., čímž tak vlastně toliko polemizuje se skutkovým zjištěním a právním posouzením odvolacího soudu v této otázce, což ovšem přípustnost dovolání založit nemůže.
Dovolatel se v dovolání obsáhle věnoval vadám řízení spočívajícím v poučovací povinnosti soudu, resp. požadavku předvídatelnosti rozhodnutí, aniž by však vymezil otázku, od jejíhož řešení v praxi dovolacího soudu se má dovolací soud do budoucna odchýlit, tj. posoudit ji jinak. Nejvyšší soud je oprávněn přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Namítal-li dovolatel, že „ nebylo ze strany Krajského soudu v Plzni učiněno žádné poučení směřující vůči žalovanému k doplnění jeho tvrzení a důkazních návrhů ani poučení ve smyslu, že neunesení těchto dvou základních břemen může směřovat k rozhodnutí, které půjde k tíži žalovaného “, z čehož dovozuje, že se jednalo o rozhodnutí překvapivé, jde o tvrzení tzv. „jiné vady řízení“ , k níž by dovolací soud mohl přihlédnout jen tehdy, bylo-li by toto dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné; v tomto případě – jak bylo vysvětleno výše – však dovolání přípustné není (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, z nějž mimo jiné vyplývá: „Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí“ ).
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 poslední věta o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. ledna 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu